Aftersun

,,Užila sis dovolenou?'' - ,,Báječně'' --- Tak tohle mne rozsekalo... Charlotte Wells natočila neskutečně citlivé intimní drama a dám ruku do ohně, že to možná celé postavila na svých vlastních zážitcíh. Protože pokud ne, pak neskutečně přesně vystihla to, co jiní zažili a zažívají i s tou bolestí, která je celý film přítomna. Skrze dovolenou táty Caluma s osmiletou dcerkou Sopfhií, který tvoří kostru příběhu na níž jsou nastavovány drobné příběhové linky ze kterých divák zjišťuje jak to vlastně s hrdiny tohoto filmu je. Calum je rozvedený a nejspíše soud přiřkl Sophii matce. Zřejmě psychicky zdevastován rozvodem odešel do Anglie, zatímco mataka se Sophií zůstaly ve Skotsku v Edingurghu. Calum Sophii miluje tak moc jak jen táta může milovat svoji dcerku a trpí bez ní. Ač nemá moc peněz, jezdí s ní každý rok na společnou dovolenou ve dvou. Tentokráte je pobřeží s hotelovým komplexem obklopeným horami kdesi v Turecku. Ačkoliv si oba dovolenou užívají, divák vidí, že Calum ač se snaží dcerku bavit  není vůbec v pohodě. Vypadá smutně a vyhořele a ten stav se pomalu zhoršuje s ubývajícími dny, kdy jsou spolu. Jsou devadesátky, svět a hotely ještě pořádně neví co je wifi a tak se kolem bazénů leží na lehátkách a poslouchají kazety z walkmanů. Rodiny se opalují, povídají si, nebo hrají karty. Nikdo ač na společné dovolené každý sám nečumí do mobilů...  Animátoři učí hosty tančit právě populární hit Macarenu a na neklimatizovaných pokojích hučí tyčové ventilátory a rohánějí horký vzduch. Vzpomínky uchovávají kamery systému VH-C a svět je ještě mnohem normálnější než je dnes. Kameraman Oke si hraje s detaily a zabírá zvolna plovoucí lehátky na hladině bazénu, i nám všem všelijaké tak dobře známé detaily z života v prázdninovém resortu. Navíc příběhová linka jede podle všem známého schématu. Příjezd, lapálie s pokojem a jiným počtem lůžek, dny na pláži či u bazénu, večerní zábavy, výlety na blízké památky... Sám jsem se chtě nechtě přenesl na jednu takovou dovču v devadesátkách... Odnesl nás tam z Ruzyně ještě klasický tryskáč Boeing 727 a celé se to neslo v duchu tohoto filmu i s tou melancholií. Možná kvůli podobným prožitkům jsem měl možnost ocenit tu skvěle zachycenou sílu tohoto filmu a neberu jej jako nudnou záležitost z půlky točenou třesoucí se rukou na véháesku (jak čtu místní komenty) ... Paul i Francesca hráli fantasticky, hlavně malá Francesca. Naprosto přirozený bezprostřední výkon bez jakékoliv křeče z filmování a štábu kolem. Nádherný a silný film! Tleskám! Dávám za 5 namazání zad krémem proti sluníčku :-). * * * * * (02.07.2023)

Krásný, jemný a dojemně citlivý snímek. Paul Mescal by měl opět sbírat ceny. (31.05.2023)

Vzťah Caluma a Sophie pôsobil neskutočne autenticky a nemal som mu problém uveriť ani ten najmenší prejav emócie. Osobne mi však chýbalo lepšie zakončenie, dať ich spoločnej ceste finálnu bodku. Takto si iba môžem domýšľať, čo sa stalo neskôr (list dcére znejúci ako rozlúčka, kráčanie do mora, úzkostné stavy). (16.11.2022)

K zalknutí nudné, nechápu ty nekriticky nadšené ohlasy. Režisérka si léčí nějaká stará bebíčka a my se na to musíme koukat, děs! (13.08.2023)

Tady je asi každý slovo zbytečný. SÍLA. Jen nedokážu pochopit lidi co hodnotili odpadem nebo jednou hvězdou. Buď ten film absolutně nepochopili nebo to jsou totálně vyprahlý lidé(kterých mi je v podstatě líto) bez citů a emocí. (16.09.2023)

Možno najkrajší film od Eight Grade. Mescalovi tú nomináciu prajem. Či už by vyhral on, alebo Colin Farrell, mužský herecký oscar si tento rok zaslúži ostať tu v Európe “It’s coming home” na Ostrovoch. 90% (18.02.2023)

Chcel by som raz mať dcéru ako Sophie a mať s ňou vzťah ako Calum. (22.01.2023)

Jako pohled, kterej jste si coby památku dovezli z dovolený, blednoucí pod náporem prachu a světla kdesi na nástěnce, po dekády bez povšimnutí. A pak, v jednu chvíli - když v místnosti zavládne samota a ticho - se k nástěnce přiblížíte a pod rouškou nostalgie sledujete všechny fotky a útržky a maličkosti ze všech těch míst plných radosti i zdánlivě nekonečný pohody. A když se zrak zastaví na onom zapomenutém pohledu odkudsi, oči se změní ve fontánu smutku a dočasně, asi tak na pět minut, sami sebe utopíte v moři deprese. To je Aftersun, film, v jehož všednosti tkví devastační emocionální jádro. (15.02.2023)

Výnimočná pocitovka, ktorá ma zasiahla viac, ako som jej spočiatku plánovala dovoliť. Debut Charlotte Wells nemá pevný dej, iba si tak plynie, no ak sa na neho napojíte, môže medzi vami vzniknúť emočne až nebezpečne silné puto. Krehká melancholická snímka, ktorá v srdci vyvolá rozruch na dlhší čas a pesnička Under Pressure vďaka nej nadobudne celkom nový rozmer. (28.12.2023)

Nolane, Nolane. Tvoje filmy miluju, ale filmy, co miluješ ty, očividně ne. Účastníci zájezdu. Jenže jsou jenom dva, nejsou v Itálii, ale v Turecku. Nedělají vůbec nic, nebo přinejmenším nic zábavného. Kdokoli tam cokoli našel, tak mu to přeju, ale já mezi ně nepatřím. Nuda nuda, šeď šeď, říkáme s Cimrmanem... 20% (24.02.2024)

Slabších pět, nebo silné čtyři? Ono je to ve výsledku vlastně jedno. Důležitý je ten pocit a tam prostě a jednoduše je. Velmi povedené drama o vtahu otce a dcery, po kterém mi nezbývá nic jiného, než zařadit Paula Mescala do mojí herecké topky. Už jsem o tom uvažoval i po Normálních lidech, ale tady se k tomu přidal i mnohem lepší film. A navíc s úžasným a totálně odzbrojujícím koncem. (06.09.2023)

Vzpomínky na dávnou dovolenou kdesi na turecké riviéře nejsou o ději, ale o pocitech hlavních dvou postav. A v tom se jim i díky dvojici představitelů hlavních rolích velmi daří. Osobně jsem nepochopil, proč ve filmu jsou ty dvě scény, ve kterých je Sophie dospělá, ale jinak velmi dobré. (12.07.2022)

Niečo pre fanúšikov nezávislých filmov. Nezávislých od pútavosti. Cez hodinu a pol je to o jednom pobyte na hoteli, pri bazéne, niekde v letovisku a vzťahu otca s dcérou. Nedozvedeli sme sa veľa, len to, že si fantasticky rozumejú. A že dcéru určite netreba nechávať spievať REM, lebo to dopadne nepočúvateľným huhlaním. A následne sa z nej stane lesba, lebo dnes to už nie je 4%, ale 40%. Minimálne. Je to malý 30-sekundový frk, ktorý nie je pre film dôležitý, ale je nevyhnutný. Keby bola v dospelosti hetero, to by bolo predsa homofóbne. Zážitok z filmu skoro žiadny. Nemalo to príbeh ani hĺbku. Ak toto niekto označí za dych vyrážajúce, tak asi práve narazil bránicou do traktora, pretože týmto filmom to proste nemohlo byť! (17.11.2022)

Klasický melancholický indie filmeček, pomalu plynoucí bez výraznějších scén a s pouhými náznaky něčeho zásadního. Herecky skvělé, náladovou atmosférou vtahující ale jako celek obyčejné bez výrazné katarze. (28.08.2023)

Na sledování Aftersun musí mít divák správné rozpoložení, jelikož se jedná o dosti "náladový" film, který si po většinu stopáže jede dosti pozvolným - a tím pádem ne pro všechny diváky atraktivním - tempem. Na projekci mě nalákal námět a oscarová nominace pro Paula Mescala. Herecky je film zvládnutý skvěle, o tom žádná, samotný námět mě však svým zpracováním nedostal tak, jak jsem si před projekcí od filmu sliboval. Všední výjevy se střídají s tíživými vizemi (vzpomínkami), které nakonec "pod tlakem" vrcholí, a i když člověk ví, jaké emoce chtěla režisérka u diváka vyvolat, nemohu říct, že jsem jí to "baštil". Festivalová deprese, která však nevydeptá každého. (08.06.2023)

Uvědomil jsem si během sledování, že, zjevně stejně jako Charlotte Wells, mám z dětských výjezdů do zahraničních rekreačních center převážně v paměti tu neustálou rozválenost a únavu. Polehávání po křeslech, usínání v autobusech, několikavteřinové otevření očí než se zase propadnete do mělkého spánku. Aftersun prvotřídně pracuje se subjektivním vnímáním cizího prostoru. Přesně ty stejné odstíny světel na těch povědomých instantních předmětech. Nad kompozicí záběrů tady někdo opravdu přemýšlel, viz dlouhý dialog, během kterého sledujeme jenom malou televizi, na které je nejdřív promítán feed z videokamery a když se ta vypne, tak sledujeme ústřední dvojici v černém odrazu obrazovky. Sedačky turistického autobusu mají přesně ty potahy v přesně tom samém odstínu slabého oranžového vnitřního světla, tmavomodrá večerní obloha uzavírá zdánlivě dlouhý den, neútulné pokoje laciného rezortu za nimiž dělníci sestavují lešení nabízejí po setmění pohled na probíhající instantní zábavné aktivity pro dospělé, kterým nikdo moc nerozumí, ale všichni se jich účastní. Dystopické prostředí evropského rezortu s minimem prostoru poznat cizí zemi, zato spoustou prostoru pro to si introspektivně uvědomit, jak jste na kraji propasti. Všechno je to naprosto výstižný, jenomže problém je v tom, když si zvolíte zdánlivě obecně oblíbenou píseň a navážete na ní vyvrcholení celého příběhu, tak 9 z 10 dermatologů se sice dojme a bude to pro ně vrchol roku, ale ten desátý, který ji považuje za vlezlou nevkusnou marmeládu, která ho v hospodě nutí předčasně platit, tak má prostě smůlu. Jinak pro mě ideální kombinace francouzského À l'abordage a amerického C'mon, c'mon. (24.05.2023)

som si myslel, že flickr už je out of the game 😕 (04.12.2022)

Film u ktorého sa nečudujem, ak niekto dá 1* a ani ak niekto 5*. Dej je banálny až nudný. Sledujete dovolenku otca s jeho 11 ročnou dcérou v Turecku. Nič viac nič menej. Váľajú sa u bazénu, na pláži, chodia na výlety, potápajú sa, sedia u jedla či pitia. A len občas tam vidíte nejaké podivné reakcie. Záblesky niečoho znepokojujúceho. Herecky je to zvládnuté veľmi dobre, takže tie dialógy, pohľady, reakcie sú uveriteľné a nesilené. Čím viac sa dovolenka blíži koncu, tým viac je hmatateľný ten smútok. Pocitový film, ktorý si Vás buď niečím zaháčkuje, alebo sa pronudíte. Ja som zostal tak niekde uprostred. (21.01.2024)

Rozhodně neříkám, že je to fádní, a že mne konec trochu nerozbil, naopak. Jen je to opět (taková již skoro epidemie v indie světě) v mých očích často nefunkční koncept na první pohled všedního příběhu, jenž si důvod ke zvěčnění v podobě filmu vyslouží až "šokující" katarzí či vypointováním v posledních minutách filmu, kterým předchází dlouhá (a pomalá) expozice postav a jejich vztahů a zdánlivě nesouvisející střípky, které by si měl divák poskládat právě po prožitém vyvrcholení a prohloubit si tak zážitek... tenhle přístup ale na mě zafunguje málokdy - pokud je povětšinu času film odtažitý a emočně plochý, je pro mě těžké dostávat se mu pod kůži zpětně, i když často (a i v případě Aftersun) je možné dříve či později vytušit, k jakému vyústění příběh směřuje. Je to škoda, Paul Mescal i Frankie Corio jsou skvělí, přirození... jejich vztah krásný a postupně prohlubující se nepříjemné pocity ze stále jasnějšího vědomí, kam se neodvratně blížíme, určitě nemizí do ztracena. Zvláště v kombinaci s kontrastem letní atmosféry a sympaticky nepatetického přístupu. Ale je to prostě trochu málo. Možná to chtělo s Calumem a Sophií prožít trochu víc času, prožít nějakou emoci bez pomoci chytlavý songů, možná to chtělo méně "budovat atmosféru" příliš dlouhými záběry a více času věnovat samotným postavám... Možná je taková forma uchopení v jádru tísnivého a tragického příběhu jednoduše nefunkční. 6.5/10 (22.01.2024)

Hledání ztraceného času. (29.01.2023)