Bacheha-Ye aseman
Božie deti
Children of Heaven
Obsahy(1)
Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý po jednom páru bot. Zahřiny střevíce byly už tak sešlapané, že musely k ševci. Ali sestřiny botky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Uvědomit si dosah takové ztráty pro dvě chudé íránské děti je pro nás, zhýčkané Středoevropany, velmi těžké. Do školy musí oba v něčem chodit a ve škole dokonce sportovat. Otec peníze na nové nemá a maminka je nemocná. Přiznat se ke ztrátě rodičům by nikam nevedlo. Co si počnou? Spásný nápad dělit se o Aliho kecky se sice zdá jako momentální řešení, ale jen na chvíli. A Ali to ví. Musí se o svou sestru postarat. Ale jak? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (247)
Dojemné s citem natočené. ()
"Prosím vás pane, nechajte ma závodiť. Sľubujem, že všetkých nechám za sebou..." Môj druhý iránsky film po Rozchode Nadera a Simin a opäť zásah priamo do srdca. Filmu som dal šancu hlavne pre umiestnenie v top 300 naj filmov na csfd. Inak som o ňom nevedel vôbec nič. Už po pár minútach mi došlo, že na tom filme je Božské úplne všetko. Môže vzniknúť tak božsky dokonalý film o obyčajných ošúchaných teniskách? Kurva, že môže...Výkony detských hercov sú úžasné, ich dialógy plné skromnosti a úcty ma úplne dojímali. Je až neuveriteľné ako účinný dokáže byť tento v podstate jednoduchý príbeh. Hudba je čarovná a záverečná scéna so závodmi v behu je úplne fantastická. Nie, nedopadne to tak ako si chlapec vysníval, pretože toto nie je hollywood...Film je božský. Božský a nepredvídateľný ako život sám. Nádhera. 100%. ()
Takový malý silný film. Myslím, že režisér dal do filmu celé své srdce a zároveň um. Pokud se tyto dva faktory sejdou není potřeba film nijak přikrášlovat efektními záběry (i když i zde se najdou nádherné záběry), či barevnými filtry. Vždyť ani příběh není nijak zvlášť objevný, je o tom jak malá chlapec Ali ztratí boty své sestřičky a celý film je o tom jak se s tím oba snaží vypořádat. Je to asi klišé, ale tento film opravdu pohladí po duši. Navíc jsem ještě v žádném filmu neviděl tak napínavý sportovní zápas jako zde. Škoda, že země původu předurčuje film ve světě k zapomnění. ()
Musím se přiznat, že filmy o chudých obyvatelích třetího světa mě obecně spíš popudí, než dojmou. V tomto případě tomu tak nebylo:-) ()
داستان زیبا Natočit celý film o ztracených botách je umění. Zajimavý pohled na jinou kulturu, kde pro chudé jsou i jedny boty cenností, to ty naše české rozmazlené dětičky by v Íránu moc dlouho nevydržely. ()
Nádherný film. Je úžasné, jak dokáže zapůsobit zápletkou, která se v našem prostředí zdá ze začátku banální. Ale již po pár minutách jsem za jeden pár bot pro dvě děti dýchala, například ve scéně, kdy teniska utíká po vodě, stejně tak jako pokaždé, když si sourozenci musí boty co nejrychleji předat. První setkání s íránským fimem dopadlo na jedničku. ()
Zkritizovat nedůstojné sociální podmínky prostřednictvím takřka pohádkového, z naivní dětské perspektivy podávaného příběhu byl skvělý nápad. A jakkoli formální zpracování neláme rekordy v umělecké ani emocionální tvorbě a za podobně laděným Milionářem z chatrče zaostává film skoro ve všech ohledech, výsledný dojem zahrnující mimo jiné snad všechno, co jinde tak kritizujeme (od morální vševědoucnosti až po viditelné emocionální vyděračství), mohl být jen těžko lepší a sympatičtější. Majid Majidi se velmi obratně protáhl mezi všemi klišé, nechal promluvit svou lásku k řemeslu a dal svým postavám natolik živou a uvěřitelnou podobu, že bych se i styděl nefandit jim a neprožít s nimi těch 90 minut až do úplného, mimochodem opravdu dojemného konce. Do pekelné země tímto posílám božské 4* :)) 80% ()
Tenhle film má u mne handicap, že je už několikátý íránský podobný, skoro stejný. Najdou se dvě roztomilé děti pro jednoduchoučký příběh odehrávající se v extrémní bídě a tahají se z diváka emoce. Jakmile je toho víc než dvakrát, je toho moc. ()
Emóciami nabitý snímok plný reálií zo života moslimskej komunity. Kontrast medzi bohatými a chudobnými trochu inak, prirodzene a bez pátosu. Obe deti zahrali geniálne, hlavne chlapec bol famózny, ten jeho pohľad by pohol aj tým najväčším tvrďákom. Prostredníctvom tohto nádherného snímku máme možnosť nazrieť do detského sveta, kde je všetko krehké a čisté, súrodeneckú lásku nevynímajúc. Jeden z filmov, ktorý pohladí po duši a ešte dlho teší vnútro diváka, aj napriek možným slzám. ()
Na tomhle filmu je zvláště pozoruhodné, jak je zábavný a napínavý při naprosté absenci záporných hrdinů. Zdrojem napínavosti a neviditelným padouchem je tu snad jen chudoba, ale i ona je dvojznačná... je pro Aliho a jeho blízké příčinou problémů a zároveň tou, která tříbí jejich charaktery k lásce, nezištnosti, k většímu dobru. Snímek má přitom daleko jak ke kýčovitému velebení "ušlechtilé prostoty chudých" tak ke řvavé obžalobě bohatých. Je to laskavé, smutné i vtipné a hlavně velmi lidské. ()
Moc pekný film. Milý, príjemný, asi preto sa ho nejaký dobrák rozhodol ovenčiť titulom komédia. Trochu divné, ale nevadí. Aj cez fakt že ústredný chlapec furt plače, som nepostrehol nejaké výraznejšie útoky na city, takže namiesto očakávaného vydierania, som len tak trochu na duši pohladený. Snáď to nevyznie moc pateticky... Ps: Žiť by som tam teda nechcel. Nehovorím teraz o politike, náboženstve, chudobe, ani teroristoch, iba tam skrátka musí byť strašná nuda. ()
Sice opravdu krásný film (o botách:), ale na plné hodnocení mi tu chybí chuť vidět ho znovu. ()
Majid Majidi nám síce ukazuje neutešenú sociálnu situáciu na predmestí Teheránu a výrazné kontrasty so štvrťami bohatých, ale skôr mu išlo o to, aby bol divák po jeho filme dojatý, aby si odvážal optimistický dojem. Je zvláštne, že sociálna dráma pôsobí milo a jej hrdinovia sú na zožratie, je to ale príjemná zmena oproti európskym depkám z podobných sociálnych vrstiev. Pekne využitá kamera, teplé farby, napätie pri naháňaní topánky a záverečnom behu, takže Božie deti sú svojim spôsobom aj akčným športovým filmom. Len to športové oblečenie a oblečenie všeobecne bolo na celom svete, čiže aj v Iráne príšerné. Všimnite si tie saká pri záverečnom fotení no a o šušťákoch radšej ani nehovoriť. ()
Ľudsky láskavé, až zabolí srdce a zároveň pohladí dušu. Jeden z tých vzácnejších filmov, ktoré treba vidieť. ()
Bacheha-Ye aseman je první íránský film, se kterým jsem se dostal do kontaktu. Film představuje sondu do íránského národa. Ukazuje nám, jak tamější lidé dovedou trávit den, když po sobě zrovna nestřílejí, nebo se veřejně ve jménu Boha neodpalují. Jeden by čekal, že se několikrát denně modlí, ale ve filmu to zapomněli zachytit. Totálně mi uniklo, kde měla být ta komedie. Já viděl film nasáklý dramatičností, kdy byly děti a lidé dohnání k naprosté soudržnosti a když se všechno sralo, tak stačilo nahodit smutná očička a hned byla na blízku pomoc. Vzhledem k tomu, že film pochází z exotické krajiny, tak se stal zajímavým a netradičním. Nevidím ho však na více než na 2*. ()
Tento snímek bych já osobmě navrhnul promítat povinně do škol našim dětem, aby viděly, v jakém blahobytu žijí ostatní děti na světě a jakou může pro někoho taková banální věc, jako je ztráta obnošeného páru bot znamenat skoro osobní tragédii. Velice sympatickej film, kterej je i v dnešní době, bohužel pro spoustu malých dětí na celém světě dost aktuální. ()
Veľmi citlivý a dojímajúci film. Pri jeho sledovaní som mal podobný pocit, ako keď som pred 60 rokmi čítal Čenkovej deti. Bieda má dve podoby. Biedu lenivcov, prípadne závislákov a biedu tých, ktorí nedostali príležitosť. Prvá je odpudzujúca, druhá smutná. A veľmi ťažko sa nachádza empatia s ľuďmi, ktorých stíha jeden nezdar za druhým a ich deťmi, pre ktoré sú obyčajné tenisky nedosiahnuteľným artiklom. Film stojí a padá na vierohodnom výkone oboch malých hercov, ku ktorým sa ich otec ani nepribližuje. Neprekvapilo ma, že sa vo filme nevyskytujú bližšie pohľady na biedu a prepych existujúce vedľa seba, ani na všemocný klérus. Ani v dobe socializmu sa nenakrúcali filmy, ktoré by zobrazovali odvrátenú stránku šťastnej prítomnosti a ešte šťastnejšej budúcnosti pod vedením múdrej strany. Len by som rád spoznal odborníka, ktorý film zaradil medzi komédie. ()
Stereotyp. Ali pospíchá ze školy domů půjčit Zahře tenisky. Zahra pospíchá ze školy domů půjčit Alimu tenisky. Ali pospíchá ze školy... A tak se to opakuje stále dokola. A aby to nebylo úplně jednotvárné, máme tu navíc nemocnou maminku, chudého otce a 'teniskovou motivaci'. Ne, nechytlo mě to za srdce. A scéna, ve které si Ali doslova vykňourá účast na závodech, byla vyloženě na facku. *Plesk* ()
Tyhle íránské filmy pro děti a mládež mě snad neomrzí. Božské děti jsou naplněné emocemi a silnou empatií dvou sourozenců. Přestože Majidi několikrát zaměří detail záběru na plačící dítě, až tím jemně balancuje na hraně citového vydírání, naštěstí tu hranu nikdy nepřekročí a s realismem této tvorbě vlastním se pokaždé citlivě vrátí do atmosféry každodenního chodu malého íránského městečka. V protikladu ke spřízněným filmům od Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) mě tu zaujalo právě i nahlédnutí do odlišných reálií a oproti vesnici zde do městského prostředí, v němž lze i mezi dvěma od pohledu téměř zaměnitelnými žačkami vnímat výrazné sociálné rozdíly. Nesmírně zajímavé jsou vedlejší postavy dospělých, ať už tatínek-zahradník, obuvník nebo učitel se školníkem... každá z nich je tu totiž součástí alespoň jedné dobře vymyšlené příhody s pointou. A přestože jsem chvílemi vnímal Božské děti sice jako skvělý, ale současně možná lehce zaměnitelný dětský film z Íránu, od rozjezdu běžeckého závodu a následného vyvrcholení s výsledkem dvojího protichodného významu jsem o výjimečnosti právě viděného v žádném případě nepochyboval. Jo, takhle vypadají a fungují silné filmové zážitky. [90%] ()
Bachecha-Ye aseman neboli Božské děti je film iránského režiséra Majida Majidiho, který dokazuje, že i kolem zdánlivě triviální situace se může roztočit velmi silný příběh. Ono slovo zdánlivě dává smysl především díky tomu, že obyvateli České republiky nebo obyvateli jiné vyspělejší země se prostě může stát situace kolem jednoho ztraceného páru bot zcela zbytečně zveličena. Jenomže jak už bylo řečeno se film odehrává v Iránu a především v prostředí chudé spodiny, přičemž částka utracena za nové boty pro ně znamená vyhození výrazné částky rodinného rozpočtu. To většina z nás, která nosí drahé oblečení, vlastní vše možné a bydlí v rozhodně slušnějších podmínkách, než průměrná chudá rodina v Iránu rozhodně není na poprvé schopen pochopit. Božské děti ale mohou v tomhle ohledu nejen českému divákovi naznačit, jak takový život funguje. Majidiho film dostal v roce 1999 nominaci na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film a já si dovolím tvrdit proč tomu tak je. V kategorii nejlepší zahraniční film krom kvality totiž především podle mě záleží na tom jak mimo svojí domovskou zemi dokáže tento film zapůsobit a přesáhnout svou domovinu. Důkazem tomu může být třeba loňský Parazit, který to dokonce rovnou dotáhl i za cenu na Nejlepší film celkově. Božské děti se sice odehrávají v prostředí Iránu a hodně se tak ve filmu poznají právě obyvatelé Iránu, právě pro diváky, kteří si ale žijí rozhodně lépe než v Iráku může tento film fungovat a dá se o něm díky tomu říct, že má skutečný přesah. Hlavními hrdiny filmu jsou sourozenci Ali a Zahra Mándegárovi. Alimu je 9 let, Zahře 7. Vyrůstají v chudých podmínkách, jejich rodina dluží za nájem i potraviny, matka onemocněla a oni jí proto musejí krom domácích prací pomáhat i s mladším sourozencem a otec tvrdě pracuje i přesto, že rodinu jakž takž uživí. Celý kolotoč zápletky se poté stočí kolem toho, že poté co Ali opraví boty své sestry o ně následně přijde. Následně tak musí sourozenci ututlat, že sestra boty nemá a dochází tak k tomu, že se sourozenecký pár musí dělit Aliho tenisky. Celý jejich plán tak probíhá tak, že Zahra vždy odejde do školy, následně se vždy setkají, Zahra odevzdá své tenisky zpět bratrovi a ten zase utíká do své školy. Samo sebou ale vše není tak jednoduché a dojde k několika komplikacím. Hlavní je fakt, že mezi sourozenci je zcela jasné pouto. Občas se do sebe sice pouští, jinak je ale jasně vidět, že jednomu na druhém skutečně záleží. Dalo by se na první pohled říct, že prioritou je nedostat výprask od otce, zároveň je ale skutečně vidět a poznat, že sourozencům na sobě záleží. A ten film nám to nemusí v dialozích říct, nejlépe se totiž emoce prodávají tak, že ty emoce mezi sebou vidíme. A my skutečně vidíme, že sourozencům na sobě navzájem záleží. Majidi na 80-minutové délce vystavěl parádně odsýpající vyprávění, které ideálně funguje a střídá různé emoce a napětí. Například scéna kdy jedna teniska vypadne Zahře do stoky a ona se za ní žene by se v klidu mohla brát za jistou formu akční scény, která má dobré tempo, parádní prostřihy a u diváka způsobuje to, že skutečně začíná holčičce fandit aby pro botu doběhla, zároveň si tím ale není jistý a je tak napjatý jako ona postava, která se právě pro botu žene. Vše funguje především díky tomu, že pár dětských herců Amir Farrokh Hashemian a Bahare Seddiqi je dvojka sympatických dětských herců, kteří prodávají veškeré emoce velmi přirozeně. Především smutné brečící oči Hashemiana, který skutečně prodává roli chlapce, který si svým způsobem uvědomuje svou chybu a snaží se jí odčinit, co to jde. Důkazem je fakt, že jakmile se Ali dozví o soutěži v běhu tak o ní nemá zájem do doby, že by v případě 3. místa v soutěži mohl získat vytoužené nové boty pro sestru. Ali se skutečně do soutěže zapojí a i když jeho naděje ze začátku nejsou zrovna velké, nakonec se díky myšlenkám na svou sestru vzpamatuje a zlepší svůj výkon. Bohužel ale tak, že nedoběhne jako třetí ale rovnou jako první! V normálním případě by následoval jasný happy end, krásně vyvrcholený příběh outsidera, který si doběhl pro zlato a odběhl do západu slunce. Jenže tohle není ten případ. Pro Aliho znamenala výhra prohru a té se nedočkal. Je oslavován svými učiteli, stává se hvězdou místních novin, jenomže on má jen oči v slzách. Tohle on totiž nechtěl. Je to zvláštní pocit, když se s hrdinou neradujete z výhry, zde to ale dává totální smysl, protože výhra je tu skutečně prohrou. Ali zde neskončí jako hrdina, který zachránil den, skončí jako chlapec, který se o to pokusil, svůj výkon ale až příliš přehnal a doplatil na to. V rámci tohoto mají Božské děti pro našeho hlavního hrdinu nepříliš příjemné zakončení. Pokud tedy uvážíme fakt, že zrovna neví, že otec koupil nové boty nejen pro jeho sestru ale i pro něj samotného! O vztahu Aliho a jeho otce by se taky dala vést krátká řeč. O jeho otci zpočátku nemusíme mít extra příjemné smyšlení, protože hned v první scéně se představí jako muž, který seřve svojí ženu za to, že se postavila místnímu správci a svého 9-letého syna za to, že se své matky nezastal. Jak ale časem s otcem trávíme víc času, uvědomujeme si, že svou rodinu skutečně miluje a na jeho chování se dost pravděpodobně projevují jeho podmínky a fakt, že není schopen své rodině dopřát to co by si zasloužila. Výlet Aliho a jeho otce do města a snaha o to přivydělat si peníze jako zahradníci je krásná ukázka toho jak se zde představuje konfrontace nižší vrstvy Iránu s tou vyšší. Otec a syn objíždějí dům od domu a hledají možnost přivýdělku, všichni ale tuto možnost odmítají. To až poté Ali a jeho otec narazí na šlechetného staršího muže s jeho malým vnukem. Sám otec je překvapen mužovou finanční vysokou odměnou a především milým chováním, protože na tohle chování od bohatších obyvatel není zvyklý. Je to zcela jasně poznat na reakci v otcově tváři, který najednou začne mít pocit, že by mohlo být líp a mohl by pro svou rodinu připravit lepší podmínky. Otec je tak v rámci možností skutečně komplexní postava, kterou by nebylo moudré soudit hned po prvním společně stráveném obrazu s divákem. Božské děti mají strašný přesah a jsou skutečně silným zážitkem, který by měli vidět především lidé, kteří si pořád stěžují na vše kolem možné. Ve školách by se dost možná měl pouštět také, z principu aby děcka věděli, že se mají pořád až most dobře (ne, že by to většina nevěděla ale je jim to jedno…..). Jedinou výtku, kterou bych možná na Božské děti směřoval je fakt, že bych s Alim a Zahrou klidně strávil nějaký ten čas navíc a že bych ho vlastně nemusel vidět v brzké době znova. Zanechal ale ve mně hodně silné emoce a v rámci možností je výrazný a důležitý určitě. Už jen kvůli tomu na první pohled neviditelnému přesahu… () (méně) (více)