Onibaba
Onibaba
Onibaba
Obsahy(1)
„Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ – pod tímto plakátovým heslem se objevil snímek Onibaba v našich kinech již v roce 1967. Ústředními postavami brutálně syrového příběhu z feudálního japonského středověku jsou dvě venkovské ženy, tchýně a snacha, žijící v pustině zarostlé rákosím, a jejich potenciální milenec. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (130)
(KDV - PONREPO) ONIBABA je film, "díky" kterému je Kaneto Šindó spojován především s kaidany, ačkoliv je jeho filmografie co do žánrů velmi rozmanitá, protože točil vše od snímků pro děti až po skoro-porno. (Kaidan znamená "duchařská historka", doslovný překlad by poté údajně zněl "historky o záhadných/podivných zjeveních".) Zaráží mě proto, že výše zmíněná asociace je dána právě tímto pravděpodobně jeho nejznámějším titulem, když je žánrová kategorizace při nejmenším značně problematická. Výrazné zasazení do středověku, které je příznačné pro kaidany, je rozklíčovatelné pouze na základě kostýmů (samurajské brnění) a několika zmínek v dialozích. Děj by se mohl odehrávat klidně během druhé světové války v místech, kde se zastavil čas/jsou stále přítomny některé japonské tradice, přičemž je evidentní, že se využívá stará buddhistická pověst jako možnost společenského komentáře nedávných událostí. Otazník taktéž visí nad přítomností duchů - potažmo záhadných zjeveních, jejichž přítomnost nelze racionálně osvětlit obracením se na zkušenost ze skutečného světa - jakožto základního znaku kaidanu. Je totiž nejasné, jakou přisoudit jednotlivým prvkům motivaci v rámci formy celého díla, protože klíčová maska a její role v syžetu může být jak realisticky motivovaná (zakrytí tváře, resp. strašení dcery - následky po odejmutí způsobené např. ochranným nátěrem), tak transtextuálně (je použita z divadla nó - hanya, která symbolizuje jak ženu proměnivší se kvůli své žárlivosti v démona, tak schopnost odpuzovat zlo). ONIBABA tak stojí na pomezí mezi psychologickým dramatem, které pojednává o úpadku základních lidských hodnot za válečných časů, kdy jsou lidi řízeni ryze svými pudovými instinkty, a kaidanem, který ale neumožňuje potěchu ze sledování žánrové podívané, protože ta využívá až příliš prostředky umělecké kinematografie (včetně provokativně otevřeného závěru, ale i parametrické formy). ()
Jama. Hlboká a temná. Jej kliatba pretrvala z dávnych časov. A film trvá dodnes. Úžasne znepokojivé od úvodných titulkov. ()
Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()
Uhrančivé psychologické drama s podmanivým visuálem. Kdybych měl vidět jen jeden Japonský film z 60. let, tak mi ONIBABA bohatě stačí. ()
Film, který dokáže vytěžit z minima maximum. Jednoduchý příběh o tchýni a snaše, která si chodí užívat s kamarádem jejího zemřelého manžela. Rychle jsem se přenesl přes tradiční japonské teatrální přehrávání a tohle psycho si náležitě vychutnal. Minimální míra dialogů i hudby hodnocení jen přidala. I plný počet bych mohl dát. ()
(1001) Ohoho, Onibabo, kde jsi byla celý můj život? Od dětství jsem toužila koukat na filmy, které by mě dovedly k takovýmto zážitkům (Já jsem člověk, já jsem člověk!), a i když to se mnou vypadalo bledě (povědomí pouze o americké produkci 90. let), tak jsem naštěstí usnula v lotosové zahradě, na hlavu mi spadlo jablko a mně se rozsvítilo. Filmový střihu a selektivní práce se zvukem, budižte pochváleni. ♥ ()
Ostrasný zvuk (prepálené škreky, prakticky bez hudby) a pekelne zlý simultálny preklad dokáže neskutočne pokaziť zážitok z filmu, ale je u mňa tak na jednu, max. dve hviezdy dole. Toto je prípad Onibaby, na ktorú sa zúbok času podpísal nielen po technickej stránke. Zaujímavý príbeh osamelých žien, živiacich sa zabíjaním zoslabnutých prchajúcich vojakov je priestorovo minimalizovaný na chartč, dom, pole a jamu, a ktorý zamieša jeden preživší vojak. Láska, závisť a výsledný podivný "milostný" trojuholník rozprúdi vír emócii vo veľmi skľučujúcom prostredí (noc, vysoké rákosie, symbol diabla). Znie to fajn, keby... Ja jednoducho niesom naladený na dobové snímky (či štýlom podávania príbehu, alebo formou) a to čo mohlo byť šokujúce a strašidelné pred 40-timi rokmi (nielen sľubované naturálne sexuálne scény a násilie), mi počas filmu trhalo oba kútiky úst smerom nahor a klopilo zrak na hodinky. Ako najvýraznejšie pozitívum vyzdvihujem geniálne strihnutý koniec, po ktorom sa dostavill pocit obrovskej úľavy a vyslobodenia (pre mňa). ()
Když se pampová tráva ohýbá chtíčem. ()
Za pampovou trávou hustou tak, že by se dala katanou krájet, a dost možná ještě dál, je hluboká a temná jáma, v níž přetrvává pradávná kletba. A poblíž té jámy, ve své skromné chýši, přebývají dvě nadržené ženské. Tchyně se snachou. Umíte si tedy představit, jaké pozdvižení vyvolá jeden navrátivší se chlap z války .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015) ()
Šindóův film je podobenstvím o lidech přinucených z vnějších politických (válka) a sociálních (bída) důvodů konat zlo a případně za to nést trest, pokud jejich vina překročí určitou hranici. To je vidět na příkladě matky, ze které se na konci filmu stává na okamžik sám démon, a po sejmutí masky je navíc stižena zánětem kůže na tváři. Oproti tomu je její snacha nevinná alespoň ve své čisté animální sexualitě . Metaforicky se pak obě ženy v samém závěru přes jámu plnou mrtvých samurajů přenesou (tj. přes své vlastní hrůzné činy) a budoucnost, která na ně čeká, je tak morálně otevřená. Číst film v kontextu japonské válečné zkušenosti a hirošimského traumatu se nabízí. Je ale podstatné, že Šindó tuto interpretaci přesahuje pronikavou (a cynickou) analýzou lidské pudovosti a Onibaba je tak obecně platným a mnohotvárným symbolem. (2x) ()
Příběh místy až temně ponurý, mírně hrůzný, ale přeci jenom detailně promyšlený v uměleckém ztvárnění a to nakonec dělá film úžasně krásným. Krutá balada zlověstného příběhu z války krvelačných žen a démonem zapadajíc do příběhu umí navodit režisér „Kaneto Shindô“ zlověstnou atmosféru opravdu pregnantně. ()
Odkiaľ vietor fúka, tam sa tráva ohýba. Teda aj takto sa dá behávať cez trstinu za jedným miniatúrnym japonským penisom! Film v duchu "návrat k jednoduchosti", veľmi efektívny a záživný. K tomu jama veľká ako studňa v Sparte a stará kazimrdka, čo nedopraje nikomu nič, ani len holý život. Japonské dejiny boli surové a ja sa dnes tým trom miliónom Japoncov, čo celé roky vôbec nevychádzajú z bytu, ani trochu nedivím. V spoločnosti odchovanej na takejto brutalite by sa aj zo mňa stal vďačný hikikomori. ()
Syrový až trochu hororový příběh ze starého Japonska se pohybuje kdesi v rozmezí mezi historií, krvavou pohádkou a mýtem. Minimalismus, co do použitých motivů (dvě ženy, jeden muž, rákosí, jáma a maska), zajišťuje sevřenou a jednotnou atmosféru. Klasický dobrý film z klasicky dobrého období japonského filmu s krásnou černobílou kamerou. Radost pro oko. ()
Fascinující! Nějak jsem tušil, že i po letech mne tenhle film znovu chytne. Výborné je úplně všechno - černobílá šerosvitná kamera, minimalistická hudba postavená na bicích nástrojích, táhlých tónech a rozličných zvucích (když dcera spěchá za milencem, zaznívá cukrování hrdliček) i herecké výkony. Velmi vhodně zvolené prostředí - nekonečné moře rákosu, který se vlní v poryvech větru a vytváří svět sám o sobě, voda, co dává život i smrt, a jednoduché příbytky, jež se stávají útočištěm i pastí. Den střídá noc, slunce zase bouře. Dvě ženy se živí tím, že v bažinách dobíjejí zbloudilé či raněné vojáky a jejich zbroj a zbraně vyměňují za jídlo. Venku zuří válka. Válka dvou císařů. Opět se mi vybavily černobílé snímky F.Vláčila, jeho zvláštní poetika, kterou mají filmy společnou. A také Bergmanovy filmy. Člověk, donucený společností zabíjet, aby sám mohl přežít. Podobenství, alegorie. Horor až opravdu na posledním místě - nejde zde o prvoplánový strach, spíše temné mrazení. Zneklidňující film přinášející více otázek, než odpovědí. Místy pomalé tempo může odradit, ale nevadí. Vše spěje nakonec ke zhoubě... ()
Slovo horor sice není možná úplně na místě, ale i tak je ve filmu pár napínavých scén. Je zde ale hlavně dobrá zápletka, která je excelentně a na svou dobu možná skandálně natočená. Světla a stíny, zvuky. Ještě uvidím pár podobných filmů a přesvědčí mě to, že černobílá je lepší. Je škoda, že japonská kinematografie je u nás tak opomíjená. Řekl bych, že je lepší než americká. ()
Vzhledem k tomu, že jsem byl asi první, kdo ten film tady měl, dělal jsem k němu české titulky a napsal jednu z prvních recenzí, je mi pořád divnější, že můj koment a hodnocení chybí. Ale nic, nebudu tu bulet a napíšu to znovu: GENIÁLNÍ!!! Možná, že netradiční pojetí rákosových lánů nebo šustivý sykot větru nad hladinou močálu, snad ten pocit zmaru na dně hluboké jámy, anebo prostě jen obyčejná uhrovitost nezralých děcek a zralá suchost nás, zasvěcených, řeže jasný rozdíl mezi námi nahoře a jimi dole:-) ()
Zvláštní to film, který není strašidelný pro diváka, ale spíše jen pro snachu a tchýni, které díky masce poznají svou pravou tvář. :D ()
Teď se budu asi trochu rouhat, ale pořád musím přemýšlet nad oním plakátovým heslem - "Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář". Všichni uznáváme, že je to myšleno tak, že přepadávat nebohé "pocestné", zákeřně je zabíjet a po smrti ještě okrást je velmi špatné. Také je velmi špatná závist a žárlivost, a ještě je nedej bože, strašení morálkou, peklem a démony. V případě tchýně dokonce můžeme vzít výše uvedené heslo doslova. No, ale na druhou stranu ... neztratily ony ženy lidskou tvář proto, že začaly zabíjet z hladu a ne zbytečně a pro potěšení jako lidé? Také chování tchýně bylo založeno na pudu sebezáchovy - "když odejde, sama nemohu zabíjet". Já bych ze ztráty lidské tváře obvinila spíše jiné: "Potom nás zajali a tak jsme bojovali za toho druhého císaře". A HLAVNĚ - dají se vůbec příběhy ze středověku posuzovat z jakéhosi morálního hlediska? ()
Jáma. Hluboká a temná. Její kletba přetrvala z dávných časů.....Věru pěkné intro. Okamžitě se mi vybavilo dílo českých klasiků. A chca nechca jsem se pobaveného šklebu nezbavil až do finále, což asi nebyl záměr tvůrců. Pro mě je to prostě " too old, too cold." http://www.youtube.com/watch?v=5o4O1lFHC0M ()
Související novinky
LFŠ 2006: Let č. 93 a iné pecky
Organizátori 32. ročníka Letnej filmovej školy v Uherském Hradišti predstavili v stredu 12.7. definitívnu verziu programu, takže môžme pokojne vyhlásiť, že ukrýva skutočne zaujímavé perly - stačí sa… (více)
Onibabu jsem dlouho odkládala. Já jak někde vidím škatulku "psychologický", raději od toho dávám ruce pryč, protože vím, že mě to nebude bavit, absolutně nepochopím, co tím tvůrce chtěl říct a budu se děsně, předěsně nudit. Jsem přece jen zastáncem přímočařejších projevů. Ale měla jsem v sobě takové zvláštní vnitřní rozpoložení a nějakej ten panák Tatranskýho čaje mi dodal kuráž, abych se do toho pustila... Dokonce se mi podařilo přemluvit toho svého medvěda, aby se díval se mnou. I když jsem předpokládala, že u toho buď usne nebo bude celou dobu brblat, jaká je to kravina. Překvapil. Nebrblal a do zimního spánku se uložil až po hodině. Já vydržela. Můžu snad i říct, že mě to opravdu zaujalo. Teda ne až tak, že bych u toho masturbovala blahem a začala tu vypisovat jak mě japonské historické dílo uchvátilo svou syrovostí v boji o vlastní přežití, udržení si blízkého člověka, či touze po milostných hrátkách. Za trochu lásky, sexu a něhy běžela bych světa kraj, běžela bych trávou a rákosím a běžela bych bosá... postavila bych se démonům, běžela průtrží mračen, abych mohla spočinou (nejen) v náručí milovaného muže. I když milovaný muž je válečných zběh, který v boji nechal mého manžela, je línej jak veš, protože většinu času prospí a je to ničema, který chce ženu (ještě, aby nechtěl, když byl ve válce). A ženy chtějí zase chlapa (ještě, aby nechtěly, když všichni muži odešli do války). Vlastně těžko říct, kdo z těch třech je víc nadrženej. I když stará žena se ničemy chce spíš zbavit, aby ji neodvedl snachu. Tak tam provokativně chodí s odkrytým ňadrem, snaží se chlapa přitáhnout do své vlastní díry a když dostane košem, musí si vystačit aspoň se starým stromem. Je mi ji docela líto, protože nikdy neviděla nic tak hezkého, aby ji to vyrazilo dech. A to já zase jóóó, heč. A jak víme, ženský jsou zvědavý a příležitost dělá zloděje, není nic jednoduššího nežmladé nabulíkovat spoustu báchorek o démonech a trestu za smilstvo a cizoložství, za které přijde člověk do pekla, kde je hora jehel a jezero krve a trest za hříšnou lásku je vůbec nejhorší. "To, co děláme, není hřích. Každý to dělá." A dál bych to asi nerozebírala - sejdeme se v pekle. ;) A když stará žena dospěje k realizaci svého plánu, konečně se z toho nakonec aspoň na chvíli stane jakž takž horor. "Jako by země byla vzhůru nohama." Ano, vždyť stěžejním, stále se opakujícím motivem jsou kozy, tráva, spánek a především díra. A to nejen ta v zemi. "Díra. Hluboká a temná. Její temnota trvá od dávných věků." A Freud slintá blahem. Jeden ze 101 hororů, které musíte vidět, než umřete "Herecké výkony hlavních představitelek filmu patří k nejsilnějším v dějinách hororového žánru... Režisérova důmyslná práce s tělesností a sexualitou předvádí hlavní hrdinky jako polopříčetné kreatury, v nichž okolnosti probudily primitivní, vlastnické a poživačné touhy - ale které jsou zároveň schopny jednat se svým nedalekým sousedem ve vší úctě. Takovou premisu můžeme vnímat jako škarohlídskou nebo mrazivně upřímnou, ovšem Shindó z ní vytěžil film výjimečné síly." Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete "Onibaba zobrazuje historii jako vyprávění o neskutečné hrůze z pohledu poražených. Tak vytváří alegorickou výpověď o životě uprostřed nedostatku a třídní a rodové nenávisti; rovněž tak odhaluje myšlenkové podněty, které jsou zcela zásadní pro samotný hororový žánr... Proměnou démonické masky na zástěrku zohyzděné tváře hibakuše - skupiny lidí, kteří byli v Japonsku po konci druhé světové války natrvalo stigmatizováni - Šindó geniálně propojuje konvenci žánru a až příliš reálnými hrůzami své rodné země." Nooo, týwoe, tak to by mě ani v nejhlubší díře na světě nenapadlo. Kam na ty rozbory opravdoví odborníci chodí... () (méně) (více)