Skupinový portrét s dámou

Romy Schneider se zdánlivě práce v německém filmu začátkem 60. let vzdala, ale mnoho jejích pozdějích rolí beztak vznikalo v typických západoevropských koprodukcích Francie, Itálie a (Západního) Německa. Historická freska Gruppenbild mit Dame byla koprodukcí (Západního) Německa a Francie. Předlohou byl román tehdy velmi populárního Heinricha Bölla, nositele Nobelovy ceny. Tématem bylo (opět) vyrovávání se s časy nacionálního socialismu. Protagonisty byly obyčejní lidé zažívající nelidské příkoří. Poselství bylo jasné, návrat slavné herečky byl velkou událostí. Přesto se nepodařilo filmem dostatečně ilustrovat celou košatou ságu s mnoha složitými vztahy mezi postavami, které se neúprosně vlivem války změnily až k nepoznání. (03.10.2021)

Jak je u Petrovičových filmů zvykem, i Skupinový portrét s dámou je nejpůsobivější v momentech, kdy hraje hudba - na její výběr a spojení s obrazem má tento rejža opravdu skvělý cit. Samotný příběh je ale podáván poněkud zvláštním způsobem. Důraz není kladen na nějaké podrobné vykreslování situace, ale spíše na podávání jednotlivých scén jako jakýchsi vybraných atmosférických okamžiků, které jsou součástí širšího období a kontextu - na to se už ale Petrovič nezaměřuje. Tento styl podávání informací může mít vzhledem k divákovi pozitivní i negativní účinky, u mě to zůstalo tak nějak na půli cesty. Na filmu je mimo jiné zajímavá i kombinace jugoslávských a německých "fassbinderovských" herců, vidět v jednom filmu Raaba a Zeplichala společně s Batou Živojinovičem nebo Milenou Dravič je opravdu nezvyklý zážitek. (15.01.2014)

Z pohledu rolí, svěřovaných Romy Schneiderové, je to mimořádně atypický film. Citlivý a vyvážený pohled do německého vnitřního života v posledních měsících války a hitlerovského režimu prozrazuje mnohé o tragédii těch dole, kteří byli vrženi - přitom zpravidla v té či oné míře nedobrovolně intoxikováni hnědou ideologií - naplno do válečné vřavy. Na cestu, která skončila historicky nejtěžší porážkou, kterou kdy Německo utrpělo. Zmatky na konci války byly mimořádné a vedly k velkým tragédiím. Zajímavé je obsazení Michela Galabru; filmu však nesporně dominuje mimořádný výkon Schneiderové. Jedná se o nesnadné dílo, které se svému divákovi neodevzdává hned při prvním zhlédnutí. Současně však také o zážitek, který nepotkáváme každý den. Buď jak buď SKUPINOVÝ PORTRÉT nás určitě nenechá - lze to předpovědět s poměrně velkou určitostí - lhostejné. (28.08.2011)

Das Gruppenbild - čili obrázek více osob, z nichž je často jedna či jeden (učitelka, patriarcha, oslavenec či jiní) důležitější než ostatní, má dlouhou tradici - a i dnes je velice populární. Skupinový portrét s dámou je ale jen jeden, neboť dámou je tu Romy Schneider. Heinrich Böll byl v době mého mládí velmi populární a tuto knihu jsem četl nejdříve (před 50 lety). Později jsem dal přednost Klaunovým názorům, a na "Gruppenbild" jsem zapomněl. Proto byl film pro mě novinkou. Zato jsem nezapomněl na básně Georga Trakla, které na mě působí zimničně, podobně jako obrazy Egona Schieleho; oba mají ostatně hodně společného; a ve filmu jich bylo plno, jak Trakla (explicitně) tak Schieleho (implicitně). Navíc a nepovině jsem si přeložil jeho (ve filmu první) báseň, z níž cituje zajatec Boris: "VEČERNÍ PÍSEŇ Večer, když putujeme po ztemnělých stezkách, / zjevují se před námi naše bledé postavy. // Když máme žízeň, / pijeme bílé vody rybníka - / sladkost našeho smutného dětství. // Zmrtvěle odpočíváme pod keřem černého bezu, / hledíme vstříc šedým rackům. // Ranní mračna stoupají nad temné město, / jenž zamlčuje vznešenější doby mnichů. // Když jsem uchopil tvé útlé ruce, / Zvolna jsi otevřela své oválné oči, / ale to už ale dávno. // Avšak když temný libozvuk postihne duši, / zjevíš se Bílá v Přítelově podzimní krajině.... Pozn.: Málo kdy se vyjadřuji k hercům, v podstatě mě zajímají jen okrajově, známý komik Michel Galabru je zde ale výtečný. (05.10.2019)

Jugoslávský režisér Aleksandar Petrovič úspěšně převedl na plátno stejnojmennou knihu od Heinricha Bölla. Jedná se snad o první film, kdy válku vnímáme očima obyčejných Němců, kteří přes všechny válečné útrapy chtěli žít obyčejný život a zamilovat se třeba do cizince. Třeba do ruského zajatce ve vazárně smutečních věnců. ... Romy Schneider si s chutí zahrála roli Leni, a to už jen pro to, že jako Němka vždy cítila potřebu vystupovat v protiválečných filmech a tím aspon trochu smýt vinu Němců za druhou světovou válku. ... vytknul bych snad jedinou věc. Velkou část filmu Romy Schneider představuje dívku něco málo starší dvaceti let. V roce natáčení jí však bylo už 37. Dvacetiletou sice hrála uvěřitelně, nicméně tvář 37 leté ženy skrýt nemohla ani za ten nejlepší makeup. (05.02.2010)