Karaoke blues

Tak se nám Aki vrátil s další várkou sympatických ztroskotanců. Uděláme si malou tour po minimum vage zaměstnáních, poslechneme si pár šlágrů a to celé v kouzelném podání minimalistického herectví okořeněné absurdním humorem. (24.01.2024)

Finsko. Deprese. Finsko. Deprese. O čem že byl ten film? FINSKO! DEPRESE! (pouze úvod mého komentáře a i ten má v sobě více emocí než celý film) ___________ Ano, je to funkční, kvalitně zpracované, esteticky zvládnuté, dostatečně promyšlené atd. etc. Ale můj hlavní problém s Karaoke blues je to, že je to film extrémně obyčejný a minimalistický. Je mi jedno, pokud si nějaký člověk zvolí jako jedinou náplň svého života to, že pracuje, poslouchá rádio a chodí do karaoke baru. Pohoda, nemám problém, ať si dělá, co chce. Ale vystavět na těchto třech aktivitách celé osobnosti dvou hlavních postav filmu, no, to je zajímavá taktika na zaujmutí diváků. Toť jedna věc - o postavách víme minimum a v rámci filmu se toto minimum rozšíří (překvapivě) minimálně. ________ Druhá věc - politická rovina snímku. Již zmíněné rádio slouží dvěma věcem: poslechu hudby a poslechu zpráv o válce na Ukrajině. Zapadá to do filmu/příběhu? Podle mě nikoliv. Možná se autor snažil vytvořit jakýsi kontrast mezi obyčejným pracovním životem a tragédiemi války, nebo spíše kontrast mezi jeho minulou spoluprací s Alexandrovci (Total Balalaika Show) a jeho současném politickém přesvědčení. Z tohoto rozhovoru s Akim jsem se pouze dozvěděl, že to bylo nevyhnutelné, aby to zmínil, přičemž se vstupem Finska do NATO nesouhlasí. Ok. To ale nic nemění na tom, že mi to do filmu nesedí a působí to rušivě. __________ Třetí věc - „herecké výkony“. Zde se vracím k úvodu komentáře, jelikož naše dvě hlavní postavy jsou čirou esencí nulové emocionality. Finsko je stereotypně bráno jako země introvertů v depresi a naše dvě postavy tento stereotyp věrně naplňují (obzvlášť hl. mužská postava Holappa, který je ještě k tomu alkoholik). Uznávám, že zadívat se na chvíli na nehybné tváře byla vítaná změna - v porovnání např. s upištěnou Barbie z minulého roku. Ale opět, vystavět na tom celý film? Někomu to jistě stačí, ale ve mně to již v polovině filmu začalo vyvolávat určitou repetitivnost... ještě k tomu namočenou ve vší obyčejnosti a minimalističnosti. __________ Závěrem. Karaoke blues je dobrý film o dvou ztracených duších, které si k sobě hledají cestu (i přes veškerou šablonovitost a obyčejnost). Nelze opomenout také (podle mě nejlepší) scénu v karaoke baru, kde dvě blondýny na jevišti předvádějí nejpůsobivější song, který se ve filmu nachází (YT live verze zde). Karaoke blues má své dobré momenty, ale na současných 82 %, co zde má, bych to opravdu neviděl. (23.01.2024)

"Čo je s tebou? Chce sa mi z teba spať." "Mám depresiu." "Z čoho?" " Že toľko pijem." "Tak prečo toľko piješ?" "Lebo mám depresiu."     Vo všetkých ohľadoch typický Kaurismäkiho film, či už ide o ten námet so sociálnym rozmerom (hrdinami sú stroskotanci z okraja spoločnosti), alebo o ten pôvabne strohý ľúbostný príbeh. V tomto prípade je ešte takpovediac navyše vložená nástojčivá téma alkoholizmu. Režisérov prístup je nadmieru minimalistický a v tom spočíva z môjho pohľadu aj jeho veľké čaro. Minimalistický je ten veľmi prostý príbeh, minimalistické sú dialógy a minimalistické sú i herecké prejavy (tie sú úplným opakom teatrálneho prehrávania), kde ma najviac zaujala hlavná herecká predstaviteľka Alma Pöysti (Ansa). A v podobnom duchu je i ten suchý sarkastický humor, pri ktorom hraje veľkú úlohu aj samotná fínčina (aspoň tak to ja vnímam - niektoré fínske výrazy mi úplne stačia, v danom prevedení, aby ma rozosmiali). Výborne vo filme funguje i jeho hudobná zložka, pri skvelej Čajkovského "Patetickej symfónii" som ani v najmenšom nemal pocit, že by bola použitá nepatrične, no a dievčenské sesterské duo Maustetytöt ma svojou hudbou doslova opantalo (ďakujem Kaurismäkimu za tento super objav). Inak by ma fakt úprimne zaujímalo, kto vymyslel ten nezmyselný český/slovenský názov filmu a prečo vôbec pociťoval takú potrebu (čo už sa niekomu nepáčilo na názve "Padnuté listy"?). Čo som si pozeral názvy filmu vo všetkých jazykov, tak sme medzi nimi úplnou, a to značne bizarnou kuriozitou.          "Som triezvy ako púštna myš. V Klube anonymných alkoholikov by som dostal vernostnú zľavu." "Čo ťa tak zmenilo?" "Ty. Môžem za tebou prísť?" "Príď okamžite." (31.03.2024)

Ach, tohle bylo senzační! Kaurismäki umí psát tak bravurní dialogy plné suchého humoru a v Karaoke blues nezklamal. Ne nadarmo je to jeden z mých nejoblíbenějších režisérů. Výborný filmový zážitek. (14.11.2023)

70% (19.11.2023)

Na Karaoke blues jsem se tak trochu dostal náhodou, ale nemůžu toho litovat. Film svým stylem jako kdyby byl natočen před 40 lety a osvobozující krátkou stopáží dokazuje, že v jednoduchosti je krása. On taky vypráví opravdu jednoduchý milostný příběh, ale krásný. Dva osamělci se potkají ve světě nudy a lidí bez života a začnou se sbližovat. Karaoke blues není jen láska k filmu, ale láska k životu a připomíná nám, že si život užíváme, tak moc jak doopravdy chceme. (18.11.2023)

Pozitív k Dievčaťu zo zápalkárne. (20.02.2024)

Jako kombinace války na Ukrajině a tak 30 let staré prostředí byla celkem WTF, ale jinak hodně dobře zrežírováno, zkomponováno, natočeno. (29.11.2023)

Milá finská story o dvou samotářích, kde toho jedna polovička moc nenamluví a ta druhá toho zase moc vypije. Ty namachrované a naprosto vážně pronášené hlášky i břitký humor nemají chybu. Plusem je i střídmá stopáž, která nedává šanci se nudit, takže jsem to po celou dobu sledoval s „přiblbým“ úsměvem a za odměnu dostal několik naprosto odzbrojujících scének, kterým vévodí téměř všechny epizodky s postarším kolegou z práce. Prostě takové (ne)radostné severské Příběhy obyčejného zoufalství z karaoke pajzlu… a poučení pro dámy, které by měly být na pozoru, když si chlap na prvním rande přimíchává do kávy alkohol. ■ AnanAss‘s Score: 7/10 ■ (09.02.2024)

Sucho a jednoducho podaná romanca na fínsky spôsob. Chutila mi.. (05.04.2024)

Milostná romance, něžná a prostá. Dvě nesmělé a osamělé osoby se pokouší navázat kontakt přibližují se a zase vzdalují jak otáčející se magnety. Vtipné použitá krutě sentimentální hudba. Tiché a úsměvné drama. Avšak zároveň asi jeden z mála Kaurismäkiho filmů, který si ztěží vybavím už po dvou dnech. (02.07.2023)

Na jednej strane, rovnako ako sála, v ktorej som to sledoval, nádherné seversky chladné a strojené. Na druhej strane, aj napriek neutíchajúcemu dead-pan delivery nečakane ľudské a plné emočného prejavu. No a netreba dodať, že je to ukrutne vtipné. Veta - „počkajte sekundu, muž v kóme vydrží 5 minút ”- je už hlbko vpísana do môjho podvedomia. Primerane krátke, štylisticky jedinečné, dejovo síce repetitívne, no z nejakého dôvodu očarujúce. Nemôžem inak ako 5*. (18.12.2023)

"Dáme si druhý? - To už ale bude šestý." ..... Skvělý mix syrového severského humoru s výbornými dialogy. Zručně a vyváženě natočené a hlavně od začátku do konce prdel. (Kino Čerčany - 13. 1. 2024) (13.01.2024)

Kaurismakiho styl nesedne každému - jsou to více-méně statické postavy, typu životních smolařů, trochu ztracenci a nešťastníci - pasivní odevzdaností a sklíčeností až provokující a rozčilující diváka. Ale je to jeho rukopis - i v tomhle případě jde o jednoduchý scénář,  žádné komplikované, nečitelné charaktery, spíš přímočarost a prostota.  Postavy však disponují bohatým vnitřním životem, představami a touhami;  ač navenek téměr politovánihodní, jsou to taky bojovníci, hlavně se svou malostí a jakousi karmou, která je pronásleduje. I vztah dvou hlavních protagonistů to jen dokazuje;  jsou pro sebe stvořeni, i se svými chybami a závislostí u Holappiho a uvědomují  si to tak nějak postupně. Jednoduchost scénáře je neotřele zvládnuta jak panem režisérem, tak i herci;  finská romantika podbarvena atmosférou karaoke baru, šedými Helsinkami a (jak jinak) kinem. (23.01.2024)

Už jenom slabý odlesk někdejší slávy A.K. v 80. a 90.letech...Navíc se podbízí (anebo jen film dobově ukotvuje???), když jeho hrdinové poslouchají rozhlas se zprávami z rusko-ukrajinské války.(50%) (08.02.2024)

Dokonalá chémia medzi hlavnými postavami, fungujúci humor, vynikajúci soundtrack a úžasná vizuálna štylizácia. To všetko je neobyčajná tragikomédia Akiho Kaurismäkiho o obyčajných ľuďoch. Bez jedineho hluchého miesta a s vďačnou minutážou. [KVIFF2023] (06.07.2023)

Svérázné komediální drama s inteligentní romantikou, překypující tím nejsuším humorem vůbec, který ovšem nebrání divákovi smát se a zároveň pocítit upřímnou empatii k hlavním postavám, jež se potýkají s bojem o to nejzákladnější (práci, bydlení, lásku). Kaurismaki se v pouhých osmdesáti minutách zvládne vyjádřit i k současnému politické dění a zajímavým způsobem vše zasadí do zvláštního bezčasového prostředí. Nemůžu se tak zbavit dojmu, že jsem narazil na dost nenápadné, přitom ale mistrovské dílo uplynulého roku. (31.01.2024)

Naivní umění divadla proletariátu prezentoval Kaurismäki již například ve Stíny v ráji a takové příběhy všednosti ne nepodobné filmům Děvče ze sirkárny nebo Láska mezi regály mám rád. Zbytečnost, bezcennost a obyčejnost lidského mrvení se tu utápí v alkoholu avšak v chaosu života se stane zázrak a z již sálající odevzdanosti najednou zajiskří, ale O5 ztrácí, zhasíná a opakuje jen v jen další odlišné všednosti. Režisér, jako častokrát, balancuje mezi vážností a sarkasmem například miloučkou reakcí na nedoplatek za elektřinu.......... a příběh prostírá názorově zcela pochopitelně na ne nepovšimnutelném pozadí aktuálního barbarství fašistického Ruska aby v závěru v opatrném optimismu uklidnil soucítícího diváka, že naděje neumírá ani jako poslední. A kupodivu zrovna toto od něj je film pro každého. (02.03.2024)

Klasický Kaurismaki, studující na základě banálního příběhu komičnost a tragičnost všedního života. Jeho postavy, tradičně suché a výrazově úsporné, dávají divákovi zažít překvapivě pestrou škálu prožitků, což u Kaurismakiho nepřekvapí! (11.07.2023)

Jízlivá a teskná finská groteska, která uhrane. Převážně tím, že humor neprovokuje násilně, naopak ho vyvolává autenticky, jen tak mimochodem. Tahle až hřejivá přirozenost je dílem minimalistické práce s trapností i úzkostí, a také stylizace zřetelně evokující divadelní inscenaci. Na první pohled tahle „divadelní“ snaha o odlidštění postav funguje, současně ale místy vyvolává vlastně úplně opačný dojem, který se diváka osobně dotýká, což je na plátně mimořádná a náročná záležitost. Každý záběr má svůj absolutní význam. Děj to zároveň neláme na fragmenty, jak by se dalo čekat, celek funguje souvztažně a jeho uměleckost vůbec nepřekáží. Snažil jsem se hledat v Karaoke blues nějakou katarzi, ústupek z pravidel, která Aki Kaurismäkimu hravě fungují, jejich nabourání. Čekal jsem na to, jestli má takovou důvěru v koncept, že ho rozbije. Není tam a ve finále asi nemá být, byla by nabubřelá. Chyběl mi snad jen ještě o trochu tíživější pocit bezradnosti a bezvýchodnosti, přiznání nesmyslnosti bytí. Celkově je to ale skvělá, řemeslně výjimečná artovka o životech (nejen) dvou ztracených lidí, která umí být navíc brilantně vtipná. (17.11.2023)