Klíč

"Sovětský raketoplán Sojuz ztroskotal. V jeho dřevěných troskách nalezli ze sedmi členů posádky smrt čtyři. Přežili pouze palubní topič, truhlář a nástěnkář..."   Komunistické Potěmkinovy vesnice, jejichž papundeklovou realitu jsme čtyřicet let nebyli schopni prohlédnout, ale dnes bychom rozhodně už žádnému Potěmkinovi neuvěřili. To vůbec...  Klíč je normalizační, a tady se nebojím říct kokotina, která zasévá rudé semínko do srdcí šedesátými lety narušeného národa: Milujeme Lenina a komunisté jsou andělé jeho. Na Západ od nás je to jen samý zrádce, arogant a zbabělec.  Tolik k poselství filmu, co do příběhu je to pak téměř nekoukatelné, anžto to vlastně nemá žádný pořádný scénář. Působivou je jen scéna s gilotinou, ale i tu formálně pohřbí závěrečná nesmyslná opakovačka, která měla její naléhavost zřejmě zvýšit. Inu nepovedlo se.  Do odpadu nehážu jen za poněkud symbolicky popletený závěr s padajícími stromy a stojícím křížem. Soudruzi, to máte naopak... (17.10.2022)

Kruté výslechy gestapa spočívající ve řvaní. Nejprve zběhají celou Prahu s klíčem, pak teprve hodlají zmáčknout zadrženého. Západní (rozuměj nekomunistický) odboj jako klub intrikánů. Komunističtí odbojáři načesaní jako ze schůzí 50. let. Jak tam ale dokázali propašovat přednášku o Nejskvělejším Člověku Leninovi, to byl vrcholný zážitek. Jinak v dětství přitažlivý film, hlavně díky záběru gilotinování ženy a taky scény plné polooblečených slečen v elegantním bytě, kde trávili vojáci wermachtu dovolenou. Teď po letech jsem čekal solidní surové drama, jenže soudruzi se opravdu činili. Ze začátku ještě působivé, dokonce nevadí Internacionála zpívaná před popravou (v dětství jeden můj vrstevník tuto scénu komentoval slovy: "Já bych sral na Internacionálu a volal bych Rusů"). Odsouzení atentátu je věc názoru. Film disponuje několika působivými momenty a tam, kde se snaží jen stroze ukázat tehdejší hrůzu, není špatný. Převážně je to ale škvár. (04.03.2011)

Další zkurveně komunistická agitka s bolševickou plechovou hubou v hlavní roli (oni se snad jezdili pářit přímo do Kremlu, jinak nevím, kde tyhle typy, kterejm komunismus koukal z vočí, pořád brali). Hlavní poselství: Atentát na Heydricha byl špatně, áno, poněvadž jsme to nevymysleli my, předposraný komunisti. To ste si vymysleli vy tam v Londýně a nás ste se neptali, a nás pak kvůli tomu, chudinky, všechny pozavírali a pozabíjeli. Jedinej správnej vlastenec je totiž ten, co jezdí do Moskvy, vy trotlové. No HNUS, co se tady v tý zemi neustále střídá za ksindl - nacisti, komunisti, eurosocialisti... Bych blil. (17.01.2013)

Ten pitomý pateticko didaktický dovětek tam nemusel být. Jinak to není tak zlé, jak jsem čekal. Představitelé občanského odboje jsou tu jako obvykle trochu zkarikovaní, ale nebuďme malicherní. Komunistický odboj proti nacismu tady existoval, má tedy právo, aby se jeho představitelé objevili i ve filmu. Tento má své lepší i slabší okamžiky, celkově bych to viděl na nějakých padesát procent. (27.06.2007)

První normalizační film. Představoval jsem si u něj, jaké to asi bylo, jít na tuhle nádheru v nastupujících sedmdesátkách do kina. Diváci si při tom, pochopitelně nepříliš vědomě, dali i svého prvního Tomana, ústředního muže (dramaturga) československého filmu. Místo rozjuchaných, budovatelských, subverzních, vývozních a novovlnných filmů se svou diváckou zkušeností dostali absolutní stranickou šeď, na které se podepsala absence tvůrčího prostředí (nahrazeného prostředím schvalovacím/úřednickým), známých (ikonických) herců a řemeslného nadstandardu. Což o to, straník Vladimír Čech měl ve své kariéře i světlejší formální chvilky (Expres z Norrimberka, 105 % alibi), nicméně zde, s uvědoměním že vše dělá pod drobnohledem Moskvy, víceméně režijně nefantazíroval. Protože co kdyby. Uvědomíte si to po úvodním dramatu přesně ve chvíli, kdy se stará babka rozpláče dojetím v pracovně Vladimira Iljiče a celý Klíč tak jednou provždy udělá twist někam jinam, než byste po úvodní štáře namlsaně čekali. Pak už se to veze na formálních a notně otupujících tezovitostech, jako je poprava gilotinou za zvuků klavírů (pozor, hraje nacista!). Aby to pochopil i poslední náměstek je třeba tuhle scénu zopakovat. Pro jistotu pětkrát za sebou. Po největší akci v dějinách pražských zámků už jako divák jen rezignovaně čekáte na to, až malátný Vicena přestane předstírat, že hraje a konečně exne. Z umrtvující šedi pak už jenom se slzou v oku zavzpomínáte na vnitřní půtky mezi jednotlivými liniemi odboje a zapamatujte si, že kdybyste chtěli tuto organizaci někdy infiltrovat, nejlépe se to dělá v kadeřnictví s heslem „potřebuji ostříhat na ježka“. Tenhle film je otvírák k prázdnu. I s tím závěrečným křížem se kterým bylo při schvalování dost problémů. (05.12.2013)