The White World According to Daliborek
Svet podľa Daliborka
VOD (6)
Obsahy(1)
Svět podle Daliborka je filmový portrét autentického českého neonacisty z Prostějova, kterého štáb Víta Klusáka sledoval po dobu dvou let (2015 - 2016). Dalibor K. (37) pracuje jako lakýrník, točí amatérské horory, skládá naštvané písně, maluje a je radikální neonacista. Blíží se mu čtyřicítka, ale doposud neprožil plnohodnotný vztah se ženou, bydlí totiž stále se svojí matkou Věrou (63). Nesnáší svoji práci, cikány, Židy, uprchlíky, homosexuály, Merkelovou, pavouky a zubaře. Nesnáší svůj život, ale neví, co změnit. Natáčení obrazů ze života nácka s uměleckými ambicemi započalo ve chvíli, kdy se Daliborova matka seznámila přes Facebook se Slovákem Vladimírem (47), který s oblibou říká, že by "z cikánů udělal asfalt". Tragikomický vhled do světa "obyčejných slušných Čechů", kterým se stýská po Adolfu Hitlerovi. (Bontonfilm)
(více)Recenze (397)
Sociálna sociopatia. Partička ľudí trpiacou podpriemernou inteligenciou znázorňujúca možno nie tak okatý problém v čechách no veľký fenomén Slovákov. Dokument mi prišiel byť miestami riadne prikrášlený až absurdný. No stačí si človeku pozrieť epilóg a je jasné že niečo také by nespravil človek ani pre neviem aké peniaze. Odporúčam všetkým podobným živlom ktoré dodnes veria na "6 miliónov motýľov" si to pozrieť, i keď oni si to nepozrú. Netreba im to majú svojú pravdu a za ňou si budú stať nech sa deje čo chce. Tak isto si za ňou stal i Daliborek, 37 ročný chlap ktorý sa i v tomto veku stále hľadal. ()
Trošku až moc. Stačí si pustit trailer a pobavit se..ten film je..zvláštní..a ten konec? To je jako co? Zklamání. ()
Tragikomedie. Člověk neví, jestli se smát, nebo brečet, mezi jakými lidmi to žije. Místy až absurdní výjevy, nenávistné, smutné. Vadilo mi přehrávání hlavní postavy a také zásah režiséra, přestože se jednalo o brilantní scénu, sice hodně smutnou, ale šlo to až na dřeň. Proč film vidět? Brutální exkurze do života neonacisty, který chce vyhladit jiné rasy a přitom zabíjí (naštěstí) jen mravence i piva a bydlí u mámy, která mu nosí jídlo až do postele. /65%/ ()
1/2 Přáním umělce (troufám si říct i diváka) je pobavit, zaujmout, třeba i vzbudit diskuzi. Předem musím říct, že jsem to vydržel jen do poloviny díla a pak jsem musel nahodit Blade Runnera 2049. Zbytek si nechám pro méně pohodové dny. Přestože jsem měl pocit, že v prostřihu uvidím se konečně zjevit Kazmu zatím se tak nestalo, ale některé klipy se neomylně zapíšou zlatým písmem k nejlepším reality show tohoto století vedle Stávky dýdžejů, útoků na Světové centrum či blogů Verbala. 2/2 V druhé polovině to již tak zábavné nebylo. Košatost se změnila v konfrontaci, zřejmě v kolektivu není něco v pořádku. Epilog už jen potvrzuje, že všichni jsou podvedeni a Pyrrhův vítěz je zadavatel . ()
To strašně bolí. ()
"Dnes si ke mně v autobuse přisedla taková nechutná tlustá bachyně," říká zcela vážně Daliborkova obézní bezzubá přítelkyně s tvarohovitou tváří a nulovou sebereflexí. Opravdu se mi těžko věří, že Daliborek je dokument - opravdu je někdo až natolik debilní (v tomto případě se jedná nejen o Daliborka, ale o celou jeho rodinku i s nápadníky), že nevidí že se mu akorát všichni budou smát? Kolik jim zaplatili? I když pro člověka živého z 9,5 tis je každá částka asi hodně. Pokud vydržíte až do konce, dostane se vám možnosti okusit ten neopakovatelný pocit marnosti, kdy se vypatlaný nácek dohaduje v Osvětimi o tom, že tam vlastně Říše provozovala wellness pro židy a že se tam vůbec neměli špatně. ()
Tak tohle je dost originální počin. Věřím tomu, že místy je to hodně "přikrášlené", na druhou stranu nemám pochybnosti o tom, že i kdyby tohle byl výmysl, takoví lidé skutečně existují. Zároveň dlouhodobá stálá přítomnost kamer zapříčiní to, že lidé kameru přestanou vnímat a ostýchat se před ní...takže kdo ví. Hlavní protagonista je sice vlastně ňouma, ale rozhodně bych ho neoznačil za primitiva, jelikož je svým způsobem docela vyjímečný a vlastně i kreativní - to bylo na celém tom dokumentu to skvělý, protože být to jen nějaký hloupý primitiv, byl by to vlastně úplně zbytečný dokument. A věřím, že Dalibor z toho všeho nakonec "vyroste". Takhle to má svou hloubku a kdo se nad tím zamyslí, není to vlastně ani tak jednostranné, jak by se mohlo zprvu zdát. A hlavně - já v tom vidím krásný příklad rčení "nesuď knihu podle obalu". ()
Sociální sonda s permanentním šokem, což se dá od podobného dokumentu čekat. Jediné odlehčení scéna v řepkovém poli, z toho jsme s Harrym nemohli. ()
Je to špatné jako dokument i jako hraný film. Téma je naprosto v pořádku, ale zpracování je jeden obrovský fail. Nemůžu se ubránit dojmu, že Klusák je ještě větší hyena než pranýřovaný Daliborek. Trefné komentáře: Razz a Marigold. ()
Neonacismus je bezesporu zajímavým tématem. Ale tahle Klusákova neobjektivní a zinscenovaná věc má jediný cíl - zesměšnit a zdiskreditovat. A to bez jakékoliv snahy obohatit diváka po informační a vlastně i jakékoliv jiné stránce. Třeba bude druhý díl, který se zaměří na podobný idiotismus mezi sluníčkáři, ale nač by si umělci káleli do vlastního hnízda, že? ()
Dve veci: 1. Ujo co menil nazor jak ponozky a 2. Pani co se neostychala odnest si kaminek z mista, kde umirali tisice lidi pro svou dceru do terarka. To je mozna realistictejsi odraz spolecnosti, nez samotny Daliborek. ()
Jako dokument je to zajímavé, ale označení jako "portrét autentického českého neonacisty" je značně zavádějící. Pokud by měl být hrdinou český rasista, muselo by se to jmenovat Svět podle Vladimíra - Daliborkův otčím byl nejhnusnější figurkou z celého panoptika. Samotný Daliborek je lehce retardovaný a jako takový se chová. Pokud by vyrůstal v jiné komunitě, žádný nácek by z něho nebyl. Přes všechno to, co ve filmu předváděl bych ho jako typického nácka neoznačil. Zřetelně bylo vidět, že sice schvaluje obecné řeči svého okolí o tom co by se mělo udělat s přistěhovalci, židy a cigány, ale když ho otčím vyzýval, že musí vzít bejzbolku a někomu černému zpřerážet kosti, byl z toho úplně nesvůj... A ta scéna, kdy mu režisér dělá kázání - tam mi ho bylo úplně líto. Jestli ho celé natáčení spíše hecovali, aby se předváděl jako nácek, tak ten konec mi přišel jako rána pod pás. Takže dokument dobrý, ale "mezi řádky" vypovídá více obecně o stavu naší společnosti než o českém neonacismu. Pozn.:Líbí se mi komentář uživatele evilmind ()
Epilog to zachranil. Cakal som podstatne viac. Snahu tvorcov každopadne ocenujem. ()
je těžké uvěřit, že se jedná o dokument ve chvíli kdy některé scény jsou očividně nahrané, tzn někdo musel daniela krupičku instruovat co a jak má dělat, neobhajuju nácky ale nikdo v tomhle dokumentu nemůže vědět kde končí hranice mezi autenticitou a skutečnými názory nácka, a kde začíná hranice naaranžovaného scénáře...oproti Matrix AB kvalitativně hodně slabý "dokument".... ()
"Udělal bych ratatatata a hotovo"... Myslím, že to bychom měli spíše udělat my v Prostějově.. ale my nejsme zrůda, která je schopná urážet i přeživší z Osvětimi. Asi je dobré vědět, že takoví lidé existují, ale smířit se s tím nějak nemůžu. ()
Ani film,ani dokument. ()
Klusák je ubožák:) ()
Musela jsem koukat natřikrát. Na jeden zátah jsem na to neměla sílu. Závěr v Osvětimi už byl opravdu moc. ()
Stačila půlka. Z komentářů zde už vím, co bude dál a nejsem na to zvědavej. Skutečné nebezpečí je jinde, takhle ten neonacismus neporazíte. Dokument, kterému od prvních minut nevěříš, že se jedná o dokument. ()
Související novinky
43. Letní filmová škola začíná 28. července
Největší prostor bude věnován švédské kinematografii, na kterou se zaměří blok Fokus. Ze Švédska přijedou také významní hosté: svou retrospektivu na LFŠ uvede Tarik Saleh, k němu se přidá i jeden z… (více)
Trilogie rodiny Homolkových byla perfektně sehranou komedií o příběhu, v němž se sešly navzájem podporované neúspěchy jednotlivých postav jako laskavý námět o legračních polohách života v jeho leckdy až trapné průměrnosti a každodennosti. Osobní neúspěchy tamních postav byly neúspěchy spíše v poměru k přehnaným ambicím jednotlivců než s ohledem na kapacity doby a nadto se nezdráhám konstatovat dojem, že ve svém propojení znamená rodina Homolkových příklad obecného normalizačního úspěchu. Masovost možnosti vzniku takových rodin je pro mě dokladem o úspěchu normalizace, která si přesně toto uložila za cíl, a to cíl řadě z nás v ničem nesympatický a nakonec i doložitelně důstojnější, než k jakému dospívá inženýrství liberálně demokratického kapitalismu. Nevím, do jaké míry se tu stříhalo, ale spíš se domnívám, že dokumentarista měl prostě jako často štěstí na momenty vystihující charakter tématu. Tím je dezinformacím a jiným formám afektované rebelie podléhající periferie. Pokud 20, 30 let posloucháte neuvěřitelné pohádky o spravedlnosti dnešní doby, o zvladatelnosti globalizace a multikulturalismu, k tomu pomalu i o soběstačnosti velkoměst a zbytečnosti či méněcennosti manuální práce, odměna za niž taktak odpovídá ještě nějakému, zřejmě vyhlazovacímu kritériu životního minima, a sami nejste superlativními miláčky těchto falešně elitářských báchorek, snadno obrátíte propagandu naruby a začnete třeba s popíráním historických dopadů rasistických hypothes. Tak samozřejmě reaguje periferie, která byla v době svého produktivního vrcholu vysávána, aby následkem automatizace a systematickým pokrytectvím „pokroku“ skončila opomenuta a občas komentována jako výlučně příživnická. Ostatně nejvýstižněji se k tomu, jak nepřítomně se dnes tváří saturovaná centra konsumu na připomínky stále reálné existence tvrdé a špinavé manuální práce, vystěhované do vnitřních i vnějších periferií ekonomik, vyjádřil Liessmann: (Univerzum věcí - pasáž o „oddělení produkce a konsumace“). Zdejší ústřední postava přitom není jen zaměstnancem s nuznou mzdou, ale i velmi zanedbávaným „vzděláním“, kam patří jak nějaká pomyslná základní schopnost se zdravě informovat, tak evidentně vyšší připravenost nakládat se sebou samým důstojněji a v každém případě reprezentativněji. Ačkoli se zdráháme ho omlouvat, jistě ho spíše litujeme, než že by nás jal vztek jako při pohledu na někoho důmyslně prolhaného a manipulujícího okolím. Daliborek vzbuzuje trochu soucit a trochu i nechuť k vlastní existenci, jestliže si uvědomujeme, že ta naše, jakkoli snad lépe situovaná, nutně participuje na tomtéž prostoru a má leccos společného s onou na úrovni biologické možnosti. Rozporuplné názorové výpovědi postav a grotesknost některých scén (bez parodie předváděná střelba na lahve ze vzdálenosti do 1 m, triumfální nálada při přeražení cihly, tedy pórovité struktury, po asi čtvrtém úderu) mohou spoustu diváků znechutit, jiné rozesmát; nemalá část se asi bude cítit „dobře“ a s pohrdáním protagonisty se utvrzovat ve svém laciném kulturním sebevědomí bez jakékoli odvahy si připustit, že zde pozorované životní formy podle statisticky sledovaných korelací a obecného zběžného pozorování jsou adekvátní a dost dobře myslitelné v kontextu daného milieu. A samozřejmě i promluvy jsou delikátní: píseň o „chemickém rozpadu mozku“ v lakovně nebo když maminka pochválí Merkelové její „pěkný kostýmek“ či deklaruje relativní spokojenost s tím, že mezi jejími předky byli Židé, hlavně že ne Romové. Tatáž matka, která skvěle zvládnutými technikami systematicky budovaného darmožroutství ovládá syna, se pohoršuje nad právě tak jí interpretovaným motivem imigrace. Postavy jsou na sobě beznadějně závislé a k sobě odsouzeny unikátním příběhem kapitalistických absurdit. Na dno se propadly vlivem objektivních sil, jako jsou předchozí společensko-hospodářské determinace i biologická zdatnost a z principu nepředvídatelná porce náhody, a klidně věřme tomu, že i tím, co se, pochopitelně bez popisu, zažilo nazývat „osobním nasazením“ či „svobodnou vůlí“. () (méně) (více)