Rozhovor

Velice pozvolna se rozjíždí tento mrazivý a depresivní krimi snímek. Ale o to drsněji a zajímavěji končí. Harry Caul (Hackman) odposlouchává lidi. Je to profesionál každým c(a)oulem a svoji práci bere velmi vážně. Díky moderním technologiím, je schopný odposlouchávat na několik set metrů dlouhou vzdálenost a tento kontakt s lidmi je mu bližší, než přímá konverzace. Jednoho dne pořídí nahrávku, o které postupem času zjišťuje, že může odposlouchávané dostat do velkých problémů a že jim může hrozit i smrtelné nebezpečí a začne se o případ zajímat na vlastní pěst. Naprosto fenomenální výkon Gene Hackmana, výborná jazzová hudba a postupem času houstnoucí atmosféra, dělají z filmu kultovní dílo ve svém žánru. Harry začíná najednou pochybovat o své vlastní identitě, mysli i smyslech. Závěrečná půlhodina šponuje nervy diváka jako struny a rozehrává před jeho zraky velké finále. Rozhovor natočil Coppola mezi dvěma díly Kmotra, ale určitě nejde o film, jehož lesk by zaprášil čas. Jde o výborný počin, který má stále svou váhu a pokud divák přečká první hodinu filmu, která není tak nervydrásající, ale i tak moc důležitá, bude na konci náležitě odměněn. (01.01.2011)

80%. Předně je třeba říct, že postklasický Hollywood obdivuji a patří k mým nejoblíbenějším filmovým obdobím vůbec. The Conversation je novohollywoodský snímek se vším všudy a je obrovská škoda, že ten pasivně-agresivní náladový styl, kterým filmaři chytali diváky za srdce v šedesátých a sedmdesátých letech, je definitivně ta tam. Ale k věci. The Conversation se rozjíždí velmi, velmi pomalu. Nicméně ne vždy je to na škodu, zvlášť pak v případě, že připravujete půdu pro atmosferický masakr, který přišel v druhé části snímku; pak si lehké počáteční zaváhání můžete dovolit, ba naopak je velmi žádoucí, tím spíš, jste-li uprostřed natáčení patrně nejvýznamnější trilogie všech dob, jako byl Francis Ford Coppola v době vzniku tohoto snímku. Dle zmiňovaného je tedy třeba vydržet a nevzdat to. Důvodná paranoia provázaná s postavou Harryho Caula (která splňuje všechny předpoklady pro to stát se jednou kultovní) vytváří velmi zlehka a postupně neuvěřitelné aroma, které vás od začátku drží a nepouští ani přesto, že v první půl až tři čtvrtě hodině se zdánlivě vůbec nic zásadního neděje, vlastně naopak přímo úměrně s ubíhající stopáží se napětí konstantně zvyšuje. Paranoický komplex se pak dostává do plných otáček někdy krátce po polovině a sofistikované peripetie vás nutí otevřít ústa a až do závěrečných titulků je nechat pootevřená na důkaz toho, že se Coppolovi podařil výjimečný kousek, a sice v komorních podmínkách vytvořit neopakovatelnou estetickou a emocionální atmosféru končící Caulovou finální sebereflexí jakožto dokonalým zakončením něčeho, co se povrchně tváří jako jemné, decentní drama, avšak skrývá v sobě obrovský potenciál - jak bylo řečeno - stát se jednou, pro svůj šarm a svědomitost, kultovním. Škoda, že bylo The Conversation zastíněno nejen kmotrovskou ságou, ale dalšími špičkovými snímky v kvalitativně velmi plodném období (Chinatown, Murder on the Orient Express, The Sting, Amarcord; ačkoli poslední jmenovaný byl doceněn až později). Špičková práce. (11.01.2015)

Seznamte se s Harrym Caulem, osamělým jazzmanem, který si úzkostlivě hlídá soukromí a trpí stihomanem (jak hned na začátku vyprávění prozrazuje kvantum zámků na jeho dveřích). Zřejmě jde o důsledek jeho profese. Harryho živí to, že se vkrádá do soukromí cizích lidí. Musí slyšet a sám nebýt slyšen (natož viděn). Jenomže co vlastně slyší? A jakou má jistotu, že sám není slyšen? Coppolův komorní thriller, kterým si ukrátil čas mezi dvěma Kmotry (nebýt úspěchu prvního z nich, Rozhovor zřejmě nikdy nevznikne), dovádí do existenciálních a epistemologických důsledků tradiční schéma paranoidních thrillerů – člověk zrazený nejbližším okolím a odkázaný sám na sebe tuší velký komplot. Harryho kromě druhých lidí zklamávají také vlastní smysly, jejichž domnělá neomylnost dává smysl jeho existenci. Nejistotu protagonisty Coppola bravurně přenáší na diváka, který je z pozice toho, kdo pohodlně sleduje (podobně jako Harry poslouchá) vržen do pozice toho, kdo byl celou dobu veden za nos. Není to přitom jen po většinu času pasivně dohlížející kamera, stejně netečná jako kamery bezpečnostní, kdo nás v takřka hororovém finále, kdy se všechno sračky vyvalí ven (zdravím Slavoje), zrazuje. Subjektivní a objektivní zvuky splývají ve změť, která vám dá naplno zakusit, jaké to je být v kůži paranoika. Pro mne jeden z nejvyšperkovanějších filmů Nového Hollywoodu, který si každou scénou říká o důkladnou formální analýzu. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, RAiken, Aidan (01.05.2007)

Nespochybňujem kvalitu, ktorá tu iste je, ale nejak mi nesedelo to až príliš pomalé budovanie atmosféry. Prvá polovica filmu sa neskutočne vlečie a nepomáha tomu ani riedky dej. Hackmana mám rád, ale i tak priznávam mierne sklamanie. Okrem vlažného tempa je tu mnoho scén, kde sa dokopy nič nedeje a film ešte viac naťahujú. Keby bol o 20 minút kratší, hviezdu by som určite pridal. O niektorých filmoch často hovoríme, že nestarnú a oslovia niekoľko generácií, ale toto myslím nie je tento prípad. Film nielen že vyzerá starý, ale aj tak na diváka pôsobí a to sa mi pri starších filmoch často nestáva. 60%. (04.10.2015)

Film o muži (jde svého druhu o psychologickou studii), který rád odposlouchává jiné, ale vadí mu, když někdo odposlouchává jeho samotného. Také originální úhel pohledu na téma ztráty soukromí. Osobně mne ale Coppolův snímek dostal tak zpola, až k závěru, drobnohled Velkého bratra mi mnohem více sedl v akčněji pojatém Nepříteli státu, kde přijal Gene Hackman o čtvrtstoletí později velmi podobnou roli (některé zdroje dokonce označují Nepřítele státu za nepřímé pokračování Coppolova filmu). A jen mimochodem - je zajímavé sledovat aluze napříč něčím zajímavými díly světového umění. Tak kupříkladu jaký filmový thriller má rád mistr severské detektivky Jo Nesbø? Přímých odkazů lze v jeho detektivkách najít několik, třeba v krimirománech Pentagram a Sněhulák opakovaně zmiňuje tenhle dávný snímek Francise Forda Coppoly... Souvislostí (včetně shodného křestního jména hlavních hrdinů samozřejmě) by se mezi oběma díly jistě našlo víc, třeba fascinace hudbou, to, že jak volná série s Harry Holem, tak Coppolův film má v hlavní roli solitéra a taky workoholika, který byl doslova sežrán vlastní prací atd. (09.04.2014)