Příběhy obyčejného šílenství

Navzdory všem šílenostem je to nejnormálnější Zelenkův film. Rozpohybování divadelní hry dopadlo nad očekávání dobře a s řadou scén si autor opravdu vyhrál (úžasný rozhovor chodce s řidičem popojíždějícím v zácpě, jízdy s vozíkem), ale stejně mi scénář připadal poněkud nedotažený. Řada hlášek má (podobně jako u předchozích filmů) slušnou šanci na zlidovění. Ivan Trojan je opět dokonalý, ale ještě víc mě zaujal Miroslav Krobot. To se skoro nechce věřit, že to je neherec ve své první roli (na divadle i ve filmu)! (07.03.2005)

S tímto snímkem mám zásadní problém v tom, že jsem si připadal jako někde v panoptiku. Vše je hrozně tlačeno na sílu a jednotlivé příběhy připomínají všechno ostatní, jen ne skutečný život. Těžko se pak jako divák dovedu do snímku jakkoli ponořit. Pochválit si tak zaslouží snad pouze Miroslav Krobot. Zbytek mi tak trošku lezl na nervy až sral. Humorná linka nefunguje prakticky vůbec - to zkrátka nebyl můj šálek kakaa. Přemýšlím, zda jsem se vůbec zasmál. A ta dramatická mě také nezaujala. Příběh je nudný až místy debilní. [15 %] (12.04.2022)

Ať už díky hereckému obsazení, scénáři nebo předvedeným hereckým výkonům, ale musím konstatovat, že tahle komedie patří k nadprůměru české produkce a čtyři hvězdičky dávám s čistým svědomím. Divadelní inspirace je znát, ale to není nijak podstatné. Ivan Trojan ztvárnil svého hrdinu velmi přesvědčivě, má jej konec konců natrénovaného z divadelních prken. Není to žádný výjimečný snímek, ale slušná oddechová komedie bez trapných momentů a laciného podbízení se. Celkový dojem: 70 %. (14.06.2006)

Usazen na pohodlné židli jsem se stal dobrovolným voyeurem televizními reklamami přerušované soulože režiséra s vlastní divadelní hrou. Uběhla půl hodina, 60 minut, čas se vleče jak astmatický mravenec s těžkým nákupem a já se pořád dívám na stejný kopulační pohyb. Žádná změna polohy, vložení originálního nápadu, či vzruchu. Jen okoralá rutina dlouholetého manželství, kterou by snad nakonec mohlo přebít úžasné vyvrcholení, říkám si. Hodina a půl, dvě hodiny, oči se mi klíží, ale když už jsem jednou tady, nebylo by slušné odejít. A najednou to přijde! Režisér do toho zničehonic přestane monotónně bušit, otočí se znaveně na bok a.. Usne..! Příště už ani za peníze Petře, protože tvé vtipy nejsou vůbec vtipný. Chtěl jsem dát dvě hvězdy, ale herci si to nezaslouží. (19.08.2009)

Pěkně studený krocan! POŠ jsou jedním z oněch filmů, které marně doufají, že ze shluku postmoderně zcizujících atrakcí [milenci z telefonní budky, sexuální voyerství za peníze, plastová figurína, filmové týdeníky, ustřižené vlasy, krev pro Bosnu] vydestilují nějakou tu životní výpověď, a uniknou tak pasti otřelosti, resp. didaktičnosti. Zejména v odtažitých dialogových scénách jsou patrné základní problémy projektu: vyspekulovaný děj, konflikt divadelního textu a filmové adaptace a zejména Zelenkův řemeslný i lidský (empatický) deficit. Zatímco si lze představit, jak se tyhle vypulírované dialogové hyperboly “vylupují” z prázdnoty jevištního aranžmá, s “tvrdou” realitou filmu vůbec nereagují – Zelenkovy postavy a fotogenická prostředí filmu existují jaksi paralelně, jako rušivá zadní projekce. Čili ve výsledku nevzrušivá mozaika dialogových, obrazových i hudebních ploch, která nefunguje ani jako komedie (natož jinak). (02.01.2006)