Papírový voják

Bytostně ruský snímek, jehož kvality nelze docenit bez patřičných znalostí kontextu a dobových reálií. "Papírový voják" mě odzbrojil svou dobovou autenticitou - typy herců, jejich kostýmy a účesy, pronášené repliky, atmosféra Chruščovovy destalinizace, rivalita s kosmickým programem Spojených států... Film jsem zhlédl v televizi shodou okolností krátce po 50. letém výročí Gagarinova letu do vesmíru (12. 4. 1961), což mu jen přidalo na zajímavosti, protože ukazuje odvrácenou stranu sovětského kosmického programu, symbolizovanou všudypřítomným blátem, ze kterého není úniku. Postava doktora Pokrovského je výborně napsaná i zahraná, totéž platí o kvalitách ostatních herců. "Papírový voják" je výtečný festivalový film. UPDATE 27. 3. 2015 - Film mě bavil i na druhé zhlédnutí a na původním plněném hodnocení netřeba nic měnit. "Papírový voják" je spolu s mým oblíbeným komiksem Nicka Abadzise "Lajka" výbornou ukázkou uměleckého ohlížení se zpět za odvrácenou stránkou sovětského kosmického programu. V jistém smyslu to byla vzrušující doba - nefalšované nadšení tehdejších lidí z toho, až se "člověk jako anděl vznese k nebesům a nastane lepší svět", z některých postav tohoto filmu přímo sálá - a člověk se neubrání jisté lítosti, že současná doba na dřívější megalomanské plány (kolonizace Marsu apod.) už v podstatě rezignovala, ale v jistém smyslu je to asi dobře. Jak ukazuje tento film nebo zmíněný komiks, cena za úspěchy sovětského kosmického programu byla často příliš vysoká... (08.05.2011)

Alexej German junior nezapře svého otce. Stejně jako on kašle na konvenční vyprávění a místo toho v první řadě rekonstruuje určitou dobu a místo. Nesnaží se přitom nutně o věrnost - takovou tu konvenční realistickou - ale směřuje spíš ke snové, smyslově zjitřené poetice, jejímž výsledkem je spíš hyperrealismus. Tím ovšem klade na diváka poměrně velké nároky, které jsou ostatně patrné i ze zdejších komentářů. Místo příčinně navazujícího vyprávění, ve kterém by se přehledně rozvíjely dějové linie (nebo alespoň jedna), v Papírovém vojákovi dostáváme epizodickou strukturu, kdy navíc samotné epizody (uvozované jako "týdny" zbývající do Gagarinova prvního ostrého startu) jsou plné zdánlivě nesouvisejících dialogů či monologů, z ničeho nic se objevujících dosud neviděných postav a střídajících se prostředí. Z oněch fragmentů ovšem vyvstává pohlcující celek, kterému je třeba se podvolit - a nejde to snadno. Film úplně postrádá jakékoli známky konvenční výstavby prostoru, kdy by se z ustavujících celků přestříhávalo na polocelky a detaily. Dokonce tu snad není ani jeden dialog, který by byl natočený v konvenčním stylu záběr-protizáběr. Místo toho kamera neustále pluje prostorem, nekrouží ani tak kolem postav, jako spíš postavy kolem ní - občas úplně zmizí z rámu a pak se najednou objeví na opačné straně (takhle mistroval třeba Tarkovský v Nostalgii). To je ale pořád jenom první plán. V těch dalších, které obvykle v exteriérech zachycují rozsáhlé kazašské planiny, se neustále odvíjí několik dějů na jednou. Okolní krajina neustále žije - v domech se rozsvěcí světla, džípy přijíždějí a odjíždějí, lidé putují sem a tam. Film navíc konstatně využívá mimozáběrových zvuků k ještě barvitějšímu vykreslení ponurého, takřka vědeckofantastického až magického světa - koleje skřípou, kousek vedle si někdo zpívá nebo hvízdá, opodál postává velbloud. Chvíli mi trvalo, než jsem se tomu všemu poddal - jakkoli mě to od začátku bavilo svojí stylistickou virtuozitou - ale ke konci se lehké váhání přeměnilo v pohlcení. Těžko se to popisuje, musí se to vidět a slyšet. (30.05.2015)

6 týdnů, kdesi v kazašské stepi na jaře roku 1961. Příprava možných prvních kosmonautů na první let člověka do kosmu....Typický, ruský film. Pomalý, rozvláčný, jako by nic neříkající, bohužel pro mě, ve druhé polovině k uzoufání nudný. .Jeho smysl jsem hledal, hledal a hledal, ale bohužel zase jaksi nenašel nebo on mě, teď fakt nevím. Za dva. (24.01.2015)

Jaro 1961 v kazašské stepi, kde se chystá start první kosmické lodi s člověkem na palubě. Bláto, pár dřevěných boud, hlína, beton, šeď, nuda. Všechno tak šedé, až jsem občas zapomínal, že koukám na barevný film. Na základně nejsou žádní pečlivě vybraní muži s výbornou fyzickou i psychckou kondicí, jak bych předpokládal, ale hroutící se neurotici. Něco jako Woody Allen, ale bez humoru. Ale dokázal jsem u toho neusnout. (15.07.2009)

Kdyby Chruščov četl Čechova, byl by mezi nimi chycen hlavní hrdina. V ruském umění mnohokrát využité téma zbytečných lidí, nahlodávající duši ruské inteligence, se znovu odehrává v nitru postavy, jež je zároveň chycena mezi Moskvou a Kazachstánem roku 1961. Film je zároveň skvělou sondou do života fiktivní postavy i tehdejší doby - v krátkém mezidobí mezi pádem stalinského režimu a úplným vyprázdněním socialistických hodnot pozdního brežněvismu bylo období, kdy Svaz i jeho obyvatelé skutečně mířili ke hvězdám. Komunismus ještě mohl být dosažitelný sen - vždyť ruský člověk, syn pologramotného mužika, se chystal jako první dobýt vesmír. Kdo chtěl, mohl ještě věřit. A nebyla by tato víra - byť možná bláhová - v danou chvíli ryzejší, upřímnější a skutečnější, než klasická intelektuální skepse, egocentrismus a kariérismus? Hlavní hrdina je tak rozpolcen ve svém soukromí (hodnotami buržoazní inteligence, reprezentované manželkou), ve vztahu ke svým předkům (korelátem buržoazní manželky jsou rodiče z řad inteligence, zabití v stalinském lágru) i vůči přátelům (emigrace). German ml. dokázal zhmotnit toto dilema i v mizanscéně - je možné věřit, že z toho typicky ruského rozpadájícího se bordelu, kde se stále něco kazí, něco nefunguje, sugestivně zachyceného v bahnitém prostoru kosmodromu, může vzejít epochální událost? /// German-syn po formální stránce zcela těží z práce svého otce - práce s rámováním, hloubkou pole, mizanscénou - krása pohledět. Navíc je záslužné, že se stejně jako otec snaží polidšťovat události, jež by mohly a v minulosti často sklouzávaly k velkolepé freskovitosti (2SV, stalinismus, zde Gagarin). (16.10.2015)