Johnny si vzal pušku

Malý Johnny říká svému otci, že bude vyjímečný. Jeho otec mu odpovídá: "jasně, že budeš. Přineseš světu demokracii!". Johnny se nechápavě ptá: "Co je to demokracie?", aby mu otec vzápětí odpověděl: "Nikdy mi to nebylo jasné... Má to něco společného se zabíjením lidí, o to se musí postarat ti mladí, kteří se zabijí navzájem." Zmatený Johnny se ptá dál: "staří ti se už nezabíjejí?". "Ti musí chránit majetek a domy," dostává se mu odpovědi. "A mladí to nemohou dělat?," pokračuje ve vodopádu otázek syn. Otec na to: "mladí nemají zkušenosti ani majetek. To je to proč odcházejí do války." Johnny: "Až přijde můj čas, budeš chtít taky abych šel?". Otec: "pro demokracii, by dal každý otec i svého jediného syna." Johnny: "Já ne." Johnny got his gun je velmi sugestivní, podmanivý a emočně vypjatý. Ač Johnny "připoutaný" na nemocniční lůžka křičí sebevíc, nikdo ho neslyší, netuší, zda spí či bdí, až jednoho dne procitne... Snímek nabízí i odvrácený pohled na demokracii, který se asi mnoho lidem líbit nebude, pohled obyčejného člověka, žijící uvnitř demokracie, člověka, který když má definovat demokracii necituje jiné, ale snaží se na základě vlastní zkušenosti dospět k odpovědi. Tento pohled ukazuje v jakých aspektech se demokracie překrývá i s tou nejzrůdnější totalitní válečnou propagandou, když náborář do armády hovoří o poslední válce, posledním bitvě a následném věčném míru, svobodě, lásce, štěstí... Když se díváme na válku a její následky Johnyhho očima, vidíme že válka je zrůdná sama o sobě, antihumánní již z principu a žádný vyšší cíl jí nikdy nemůže ospravedlnit. To vše navzdory tomu, že Johnny bojoval na té "správné" straně. (16.11.2009)

Dnes v noci se mi ten příběh usídlil v hlavě a nemohla jsem ho z ní dostat. Nejlepší protiválečný příběh. A já jsem si nemohla vzpomenout na název knihy a jméno spisovatele, i když jsem věděla, že autor knihy byl také režisérem filmu. Takže jsem vstala a googlila jsem. Byla jsem na sebe pěkně naštvaná, že mi něco takového vypadlo z hlavy. Film jsem viděla před mnoha lety, knihu jsem četla ještě dřív. Kniha by byla na pět hvězdiček. Ta bezmoc a to zoufalství mladého muže, který se probouzí v nemocnici a postupně zjišťuje, že je slepý, hluchý, němý, bez rukou, bez nohou...A někde na něho čeká jeho dívka a jeho rodina. Dalton Trumbo se inspiroval novinovou zprávou o případu majora, který byl ukrýván v tomto stavu v  nemocnici několik let. Hrozné. Komunikoval s okolím tak, že vyťukával morseovku hlavou do polštáře. Když jsem četla svým puberťákům ve škole ukázky z knihy, nikdo ani nedýchal. A to jsem vybírala opatrně, aby neutrpěli šok. (12.12.2023)

To je veľmi zaujímavý film. Film, ktorý ostáva dlho v hlave. Film o beznádeji. Film, ktorého príbeh nikto nechce ani vzdialene prežiť. Film, ktorý nesie silné protivojnové posolstvo napriek tomu, že obsahuje minimum záberov z bojiska. Film, ktorý sa oplatí vidieť, aj keď je len čiernobiely a od 1. svetovej vojny už uplynulo toľko rokov. (23.06.2019)

Na to, že Trumbo nebyl režisér, se jedná o výborně natočený film. Kromě sugestivního a emotivního vnitřního hlasu hlavního hrdiny stojí za zmínku Jason Robards v roli otce. Je ještě lepší a přesnější než má vlastní představa, kterou jsem o téhle postavě získal z knihy. I já se řadím na dlouhý seznam těch, kteří za povědomí o tomhle díle vděčí partě sanfranciských metalistů :-) Kromě samotného příběhu je zajímavé jeho historické pozadí - kniha vznikla a vyšla v předvečer druhé světové války, film byl zase natočen v době vrcholícího angažmá USA ve Vietnamu. Trumbo patřil k významným postavám amerického mírového (levicového) hnutí, pročež byl v padesátých letech (i v USA to byla éra potlačování lidské svobody) persona non grata. Nejsem příznivcem tohoto hnutí, ale naštěstí je toto dílo především hluboce lidské a pokud je to možné, postrádá politický nebo agitační podtext. Je to opravdu krásný příběh. (25.03.2008)

Záměrně bezživotnou (touhu žít musí Johnny nalézt) adaptací své burcující knihy Trumbo jako režisér debutoval, díky čemuž není film vyprávěn dle zažitých konvencí a snaží se hledat vlastní jazyk. Vlastní způsob, jak komunikovat s ostatními – stejně je na tom protagonista, uvězněný v tom, co zbylo z jeho těla, bloudící vlastními myšlenkami. Barevné flashbacky, výjevy z války a vojákova života, ve kterých splývá reálné a snové, jsou méně působivé než komorní černobílé scény z nemocnice, doprovázené hlasem naprosto nezajímavě hrajícího Timothyho Bottomse. Sugestivní je film stejně jako kniha díky slovům, nikoli obrazům, působícím vcelku nadbytečně. Máte-li ještě tu možnost, začněte přečtením předlohy a zkuste si TO NIC představit sami. 70% (14.10.2010)