Dveře dokořán

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)

Film ukecaný, kecací, nic moc se tam neděje, kromě řešení mezilidských vztahů a vyhrocování jejich stavů. Sem tam se tam něco zaděje, ale není to nic moc akčního nebo přehnaně zajímavýho. Spíš se to celý táhne, než aby mě to bavilo. Ale zas ne že by mě to nebavilo. No ale filmy o nevěře, to asi není nic pro mě. Není nad Dr. Plzáka: zatloukat, zatloukat, zatloukat. Průměr. (06.04.2008)

Film o súboji rozumu a citu so sociálnym rozmerom. Ani romanca, ani dráma...viacmenej z každého niečo. Jednotlivým scénam a decentným myšlienkam nechýbala súdržnosť, najviac sa mi však páčila permanentne prítomná malá sonda do ľudského svedomia. Nakoniec som si povedala, že ten film bol práve tým ľudským rozmerom strašne fajn, aj keď prvoplánovo nepôsobil výrazne, čím sa u mňa "odležalo" nadpriemerné hodnotenie a spokojnosť. (30.11.2008)

Reziser Anthony Minghella /Talentovany Pan Ripley, English Patient/ natocil prijemny, sympaticky film s dobrou zapletkou. Film ani chvilu nenudi, realie Londyna potesia, male udalosti rozprudia nasledujuci sled udalosti, v ktorych nuda nema sancu. Zid Zakon /ja viem, Jude Law - Talentovany pan Ripley, Nepritel Pred Branami/ to zahral na urovni a prestal mi vadit, k tomu Juliette Binoche /Trois Couleurs : bleu, blanche, rouge/ je tiez vyborna herecka, takze o herecke koncerty je postarane. Najma ked sa k tomu pridruzi mlady zlodej Rafi Gavron /serial Rim 2005/ a skvela Vera Farmiga /The Conjuring/. Hlavna linia nenudi, film ma tempo, spokojnost. Viac takychto snimkov. 86 % (04.07.2015)

To, co z počátku vypadalo, že to bude nějakej akční film o vykrádání kanceláří pomocí freerunningu, se postupně změnilo v nějakou podivnou love story. Týpek se zamiluje do nějaký starý škatule, jejíž syn mu vykrad kancelář. Tato dějová linie mě teda vůbec nebrala. Občas to vypadalo, že se zase začne něco dít, ale v podstatě to až do konce bylo takový o ničem. No a konec byl taky dost divnej. Pozitivem byla atmosféra a celkem dobrá hudba, ale 3 hvězdičky jsou možná až moc... (25.05.2008)