Let číslo 93

Greengrass umí, to už je známá věc. Pod režii si vzal velmi citlivé téma a zpracoval ho úžasným způsobem, že i několik hodin po promítání cítím to chvění a mražení v zádech. Tento neobvyklý pohled z druhé strany, jak to prožívali na řídícím středisku, v armádě a hlavně v uneseném letadle je na tolik působivý, že nemám slov. Greengrass volil moudře, když vybíral naprosto neznámé herce. A ti to zvládli na jedničku, věděli do čeho jdou a dali do toho maximum, že si zaslouží obdiv stejně jako ti skuteční, kteří v uneseném letadle byli a zažili na vlastní kůži. I když jsem věděl, jak to bohužel má dopadnou. I tak jsem jim při závěrečné snaze o záchranu přál ať to stihnou a přežijí. (22.07.2008)

Greengrass je génius. Má dost originální rukopis a v jeho dokumentárním pojetí má výpověď neskutečnou sílu. Jestli se aspoň do oscarových nominací nedostane film a režie (ale třeba i střih), tak by akademici prokázali (opět) svou demenci. Závěrečné minuty se mnou opravdu zamávaly, myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi. (30.08.2006)

Moje averze ke sledování náboženských fanatiků, kteří věří v kupu blábolů, kterou sepsal před stovkami let nějaký dement, mi nedovolí jít s hodnocením výš. První třetina se nese v nudném dokumentárním stylu. Poté už přichází na řadu chaos a znechucení z těch ksichtů, kteří si myslí, že zabitím nevinných lidí spasí sebe i celý svět. Jedná se o působivou rekonstrukci teroristických útoků, ale zase takový povyk bych kolem toho nedělal. (12.09.2011)

Šlo to natočit dvěma způsoby. Buď jako hyperpatetickou hrůzu vidící za každým Arabem teroristu a v každém Američanu patriota ochotného zemřít pro vlast; a nebo takhle. Paul Greengrass se nezaobírá žádnými motivy, které vedly teroristy k činu, ale zachycuje je pouze jako lidi, kteří jdou sveřepě za svým cílem a na cestující naopak nahlíží jako na skupinu lidí, kteří v extrémní situaci dokázali provést jediný radikálně-zoufalý čin vzdoru. To vše v real-timeovém provedení, které se z dispečinku posléze přenese na palubu letadla a přes ruční kameru zachycuje bezprostřední dění, nezaobírá se vytvářením psychologie, vztahů či rychlých vazeb. Právě díky tomu pak působí celý film mnohem uvěřitelněji, syrověji a závěrečných 10 minut se navěky zapíše do dějin filmu! Pro toho, kdo umí soucítit s obyčejným lidským osudem je tento film maximální možnou oslavou civilního hrdinství. Kdo hledá teorie, politiku a společenskou kritiku, nech si počká na WTC Olivera Stonea (13.06.2006)

Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte. (28.08.2006)