Femme Fatale

FEMME FATALE je jeden z promyšleně podvratných filmů Briana De Palmy, přičemž si celý hraje s několikavrstvým vyprávěním, ženskou perspektivou a komplexním stylem. Předpokládá přitom právě ochotu přistoupit na zlomyslnou vypravěčskou hru, a tak nenaplňuje požadavek být filmem pohlcen, což by ostatně mohl být i hlavní důvod, proč jej tolik diváků odmítá. Zatímco dřív De Palma tyto svoje filmy zpravidla rouboval na schéma tří "Hitchcocků" (OKNO DO DVORA, VERTIGO, PSYCHO) či na ZVĚTŠENINU (VÝBUCH), díky čemuž to bylo čitelnější, a KAINOVA VÝCHOVA byla úplně vymknutá z kloubů a nemohl ji brát vážně vůbec nikdo, FEMME FATALE je zlomyslnější v tom, že podobně jednoduchá vodítka nedává a tváří se mnohem seriózněji než všechny zmíněné, ačkoli blbne s perspektivami, spolehlivostí a přepisováním úplně stejně. ___ Vzpomínám si, že jsem film kdysi analyzoval nejen z naratologické, nýbrž i z feministicko-psychoanalytické perspektivy... s níž si vědomě pohrává. (Následuje SPOILER.) Hned úvodní scény filmu totiž divákovi zprostředkovávají pouze ženské hledisko, zatímco žena jako objekt pohledu je mu dlouho odpírána. A když se tak stane... je to opět jen proto, aby mohla zneužít svého těla k tomu, aby obelhala mužskou postavu. FEMME FATALE přitom celý příběh pomyslného zneužívání sebe sama jako prostředku zneužívání a manipulování mužských hrdinů potměšile zarámuje do snění hlavní hrdinky, čímž vše ukazované odhalí jako bytostně introspektivní, vše narativně podléhající právě  ženskému hledisku. ___ V kontextu (z mužské pozice nazíranou) sexualitou nasycené tvorby Briana De Palmy je to pozoruhodný posun v práci s perspektivou, který je o to překvapivější, oč více jeho snímků jste viděli, stejně jako celý tento výjimečný film. Film mnohem chytřejší, než se jeví. (10.09.2022)

Loupežnický úvod navnadil a scénka Rebeccy Romijin a Rie Rasmussen nažhavila, ale pak to sklouzlo do noirové podivnosti, která ne že by mi úplně vadila, ale přeci jenom mě začátek připravoval na trochu něco jiného. Přesto i poté film zůstával díky hlavní představitelce nehorázně sexy, takže se dalo ledacos přehlédnout a vše nakonec dospělo do zdárného konce, který mě docela mile překvapil a i potěšil. I když tohle není film pro mě a asi ho nedokážu zcela docenit, tak se mi líbil. 75% (18.09.2016)

Už „JEN“ ten začátek! Způsob, jakým si de Palma hraje s jednotlivými záběry, ta plíživá, slídivá, místy snad až voyeurská kamera, která je naprosto dokonalá a hlavně – ta elegance. Označení „elegantní“, v tomto případě až nonšalantní, používám u filmu jen velmi zřídka, nicméně v tomto případě jej lze využít k velmi přesné charakteristice toho, jak celý snímek již od začátku působí. Úvodní scéna v Cannes je nesmírně působivá, plyne vlastně i docela pozvolna a není v ní mnoho dialogů, nicméně vše je natolik rafinovaně a velezkušeně vedeno Brianem de Palmou, že to prostě vtáhne a nepustí. Elegance, originalita, neokoukanost a celkově film, který je formálně až neskutečně bohatý. Pokud má někdo pocit, že scénář je zmatený a spousta scén se v něm nachází takzvaně pouze na efekt, měl by se zřejmě více zaměřit i na samotnou stavbu děje, která sice nedosahuje výše zmiňovaných formálních kvalit, ale je zajímavě větvená a skrývá minimálně dvě „depalmoviny“, které nemusí být napoprvé zcela snadno odhalitelné. Já si jich všiml až napotřetí a to si samozřejmě nejsem pořád jistý.)) Mimořádný zážitek, který jen tak někde jinde neuvidíte. (09.10.2011)

Celkem zajímavý, ale nikterak převratný počin. Atmosférou se DePalma snažil přiblížit žánru film-noir, ale ne zcela se mu to povedlo. Nejvýraznějším prvkem filmu je bezesporu Rebecca Romijn-Stamos a její úúúúžasnééé tělo. Na to se dá koukat vskutku celé hodiny. :) Jinak mě trošku zklamal Sakamoto se svou hudbou a la Bolero, čekal jsem něco nápaditějšího. Navíc si myslím, že podobný hudební motiv by se daleko lépe vyjímal v nějakém historickém celkofilmu, nejlépe ze starého Říma. (22.12.2003)

Tak tohle se mi hodně líbilo. Ono to ze začátku nevypadalo na žádný zázrak, ale pak to nabralo úžasné obrátky a já zjistila, že to bude přesně ten typ filmu, co si můžu pouštět stále dokola a užívat si každý záběr a objevovat souvislosti a obdivovat kameru a to už vůbec nemluvím o Rebecce Romijn ( pánové si ten film musí zatraceně užívat). Ten konec byl samozřejmě překvapivý, ale tak nějak mě vnitřně uklidnil. De Palmův styl mi očividně sedí (02.06.2008)