Pozemšťan

Metapozemšťan _____ Odmietam hodnotenie a plochú kritiku typu film mal byť taký a taký, a nie takýto. Film hodnotíme taký, aký je, nie aký (by)mal byť. Pravdaže, ak si o to film sám nekoleduje, ak k tomu nevyzve. Tu jednou nohou vystúpim z kruhu svojich zásad. A to preto, lebo Pozemšťan chcel byť iným filmom, a týmto iným filmom sa nestal. V tomto prípade Pozemšťan legitimizuje moju vzburu, sám mi požehnal. _____ Moja výčitka Pozemšťanovi je nasledovná: Pozemšťan nekomunikuje s divákom. Môže sa zdať, že áno, ale nie je to tak. Pozemšťan štartuje z bodu A. Púšťa sa do konštruktívnej konverzačnej analýzy. Pozemšťan – John – komunikuje so svojimi spoločníkmi. Teória abnormálnej dlhovekosti sa riadi prísne rozumovou dedukciou komunikovanou prístupným jazykom a formou. Už od začiatku sa nachádzame na poli filozofie, ale filozofia je tu prítomná vo vysoko koncentrovanej podobe. Dovolím si tvrdiť, že film dal svojim analytickým postupom a prístupom prísľub presvedčiť neoddiskutovateľnými argumentmi a na základe niekoľkých, možno jedného, určiť stanovisko: veriť Johnovi, alebo neveriť. Argumenty prišli, stanoviska sme sa nedočkali. Zostalo pri tautológii. _____ Pozemšťan nekomunikuje s divákom, nemanipuluje s ním. Divák vstupuje do filmu s presvedčením existencie alternatívy Johnovej dlhovekosti. Od začiatku sa s ňou stotožnil a Pozemšťan mu neponúka príležitosť pochybovať. Preto je film nezaujímavý. Taký K-Pax s divákom manipuloval. Divák Protovi veril, neveril, veril a nakoniec už sám nevedel čí je. Zaujímavé. V prípade Pozemšťana je divák svojmu prvotnému presvedčeniu verný celý čas a zostane to tak aj pri záverečných titulkoch. Pred nimi sa však nepredvedie erupcia inteligencie, rafinovaný záver, ani twist, či mindfuck; namiesto toho Pozemšťan „vyťahuje fotografiu“. Ťažkopádne sa nafukujúca bublina praská. _____ Ak John žijete štrnásťtisíc rokov, aká je pravdepodobnosť, že sa zúčastní známej historickej udalosti, stretne zásadné historické osobnosti? John stretáva Budhu, spoznáva van Gogha – to je matematicky možné. Myšlienkový experiment funguje. Dejiny z Johna spravia Ježiša – to už je konšpiračná teória, akademická debata dostáva pochybný rozmer, a ten je problematický aj pre fikčnú platformu filmového útvaru. Ale stále je iba problematický, film nepochováva, nediskvalifikuje, scenár z toho môže vykorčuľovať ako víťaz. John disponuje reálnou pamäťou, jeho pamäťový fond je rovnako obmedzený, ako fond bežného smrteľníka. Nie je génius, jeho pamäť má limity, aktuálne a podrobne ovláda len informačný obsah tej-ktorej doby, potom jeho spomienky rednú. _____ John nevyťahuje fotografie, ako dôkaz, a to je dobre. V samom závere však „fotografiu vyťahuje“. Tak sa látka naplno identifikuje s filmovým útvarom, s podstatou filmu: s filmom. Ten spaľuje dramatickú fabuláciu, aby sa pohyboval vpred. Tankovanie tohto paliva nie je v princípe zlé. Ale Pozemšťan, s ťažkosťami sa posúvajúci voz, v závere do prázdnej nádrže „diesla“ nalial benzín. Škoda. _____ Problém dlhovekosti otvára vedeckú a filozofickú debatu, ukazuje mnoho dverí, ktoré môžu byť otvorené, Pozemšťan otvára dverí pár a za nimi sú, povedal by som, nezaujímavejšie priestory, ako za inými. Alebo inak: scenár je nalinkovaný civilnou formou, až príliš prístupnou a na svojej zrozumiteľnosti / civilnosti stroskotáva. John skeptickému divákovi niekoľkokrát vytrie kocúra presvedčivým argumentom prečo je niečo tak, a nie inak (scenár veľmi neverí na náhody). Experiment divákovi distribuuje partička pedagógov, vedcov. Premýšľajú ako divák / premýšľajú za diváka. Sú tu skeptici, jeden überskeptik a jedna zaľúbená. Objavuje sa aj intelektuálna autorita – psychiater / racio, avšak citovo narušené, čiže nekompetentné. Postavy spočiatku kladú pádne otázky, potom sa vzťahujú viac do seba (a na seba) a film sa v teoretickej rovine rozchádza s divákom. Z akademickej teórie sa stáva dramatizovaná konšpirácia. Stále sme na ihrisku filmu, je to v poriadku. Ale v tomto bode prestávam mať o Pozemšťana záujem, postavy ma nezaujímajú, zápletka ma nezaujíma; zaujíma ma nastolený problém, to je nosný element; od istého momentu sa ma už netýka. Pozemšťan otvorene priznal, že na to nemá. Odrazu sledujeme „iný“ film, film, ktorý sa sám pre seba stal metafilmom. Pozemšťan, ten z úvodu, zostal stáť nefunkčný, bokom, niekde „za“. _____ Ale my sme sa od začiatku viezli v tomto vozidle! A toto vozidlo nás už nikam neodvezie. Metapozemšťan stále odkazuje na Pozemšťana, odkazuje naň diváka s jeho úvahami, posiela ho k nemu s otázkami, na ktoré si má, tam, kdesi „za“, odpovedať sám. Scenár Metapozemšťana náročnému divákovi svoju riedkosť obhajuje nastolením implicitných otázok, otázok stojacich mimo filmu, tam, kde sa trápime s otázkami a smrdí tam benzín. Vždy je relevantné hodnotiť aj to, čo stojí mimo filmu, ale musí to filmu preukázateľne patriť, musí svojim kontextom, povahou a snahou presvedčiť o tomto vlastníctve. Ale úvahy, ktoré Metapozemšťan otvoril, a je ich veľa, mu nepatria. _____ A čo mu patrí? Patria mu účelné papierové postavy na diskurzívnom exkurze, ktorého vyvrcholenie nemá presah k divákovi. Patria mu slabé herecké výkony, nevkusná hudba a estetika televízneho filmu so samoúčelným finále. Divák nemá intelektuálny prežitok, ktorý si hypotéza abnormálnej dlhovekosti vo filozofickej rovine žiada (a sľúbila!). Filozofia bez dialógu s filozofiou. _____ Svojimi výčitkami som chtiac-nechtiac dospel k nasledovnej požiadavke: je možné, aby Pozemšťan diváka presvedčil v argumentačnej rovine zbavenej nánosu dramatického diela? Touto požiadavkou som Pozemšťanovu podstatu kacírsky konvertoval z filmového útvaru na filozofickú úvahu na plátne. Môže predmet problému Pozemšťanovho scenára kritickou námahou, argumentačnou postupnosťou dospieť ku konkrétnemu stanovisku? K inteligentnému objavnému prežitku, nezávislému ale bystrému mindfucku? Prirodzene. Prinajmenšom väčšinu z toho môže, bol by toho schopný. Alebo by stroskotal, alebo uspel. Alebo remizoval. Takýto film by som hodnotil s potešením. Výprava za fabuláciou stanoviska alebo alternatívy záveru Pozemšťana nie je predmetom tohto komentára (vlastne... je). Film sa každopádne tejto ceste vyhol; na začiatku formuloval svoj úmysel, jasne narysoval bod A, ale k bodu B nedospel; teda aspoň nie vo vozidle, v ktorom odštartoval. Metamorfoval sa hanebným alibizmom. Námaha Pozemšťana – snaha konverzácie bola márna. Pozemšťan / Metapozemšťan žije svojim vnútorným kontextom. Scenár uvádza niekoľko alternatív, vyvracia niekoľko skeptických pohľadov, ale tam, kam mal nutne intelektuálne dospieť, nedospieva. Používa konšpiračnú fabuláciu, vťahuje sa k postavám a ich priehľadne účelným – a navyše(alebo preto) nezaujímavým – úlohám. Šak, okej. Ale... Pozemšťan je šmelinár. A preto zlyháva tým nesprávnym spôsobom. (09.11.2014) (méně) (více)

ti, kdož jsou v science-fiction znalejší, respektive pamatují si epizodu klasického Star Treku pojmenovanou "Rekviem pro Metuzaléma" (anebo znají její literární podobu), museli být hned v první minutě filmu zaraženi a znepokojeni. to není žádná nadsázka. už u prvního zastavení nad podivuhodně neznámým obrazem Van Gogha muselo být bez sebemenších pochyb jasné, jaký námět bude snímek rozvíjet. televizní epizoda z roku 1969, ze které Pozemšťan přebírá nejen námět, ale celý teoretický koncept, akcentuje jiné otázky v příběhu vystavěném okolo téhož jevu, ale v posunutém kontextu. ale kvůli této až příliš dokonalé podobnosti já se nezlobím. nejsem z těch diváků, kteří by filmy posuzovali podle míry originality. to bych musel být v hodnocení naprosto nesmlouvavý, jelikož po té zde není ani památky. krom toho, tři herci a tři přímé narážky jsou více než dobrý důvod mluvit o přiznané "inspiraci", nikoliv o sprosté recyklaci nápadu. nicméně jiný kontext a celovečerní délka stačí k tomu, aby bylo rozvinuto několik málo dalších z obrovské šíře možností vědecko-fantastického námětu. žádná další slova chvály bohužel nejsou namístě. začátek byl jistě slibný. potěšilo mě, že ústřední teze nezůstala tajemstvím dlouho, byla velmi brzy zmíněna, a po naprostou většinu stopáže tedy následovalo její kritické variování. zde bych nerad napsal "rozvíjení". to by totiž vyžadovalo tvůrčí záměr, ideu, která by filmu dodala smysl jakožto celistvému dílu. ani po ní, stejně jako po originalitě, není památky, ovšem absenci této naprosté nezbytnosti, která by měla být vlastní každé tvůrčí práci, už odpustit nemohu. téměř celou dobu se vskutku zdá, že film kumuluje myšlenky a rozvíjí jedno zřejmé téma. nedochází jen ke kumulování nahodilých otázek, které se shodou náhod vztahují ke stejnému jevu, jde opravdu o budování jisté teze z postupem času zmiňovaných, dílčích myšlenek - zejména otázek. a ke kterému tématu že film po ten čas spěl? "Kdo myslíte že jsem?" tak stála otázka, to je citace uvnitř citace. dal jim na výběr. přesvědčil by je, kdyby jim dal jasnou odpověď? věřili by alespoň slovu? zážitek, který dá člověku "ohmatat" jeho vlastní pochybovačnost, vlastní skepsi, nebo naopak přesvědčení, pohne ho k sebereflexi, ukáže mu, kde všude se mohou ukrývat jeho předsudky, obecně řečeno: který dá člověku lépe poznat jeho samého, to se zdálo být tématem filmu, celistvě spojujícím všechny jeho komponenty. ovšem to vše vzalo za své již ve třech čtvrtinách jeho délky. pak přišla na řadu jen primitivní gradace situace za účelem podtrhnout konečné, předvídatelné, jasné a vpravdě banální potvrzení/vyvrácení, podle toho, kterou variantu kdo zastával. s odpovědí odcházejí všichni. diváci vědí pravdu o tom, jak to s Johnem Oldmanem bylo, většina postav filmu nikoliv, ale každý odchází spokojen s jasnou odpovědí. zůstávají jen některé dílčí, méně významné otázky a snad i nějaká ta zbývající vůle diváků se nad nimi zamyslet. opravdu je vždy nejlepší odvalit všechny kameny a podívat se, co je pod nimi? a byl to nejlepší přístup v případě tohoto scénáře? rovnou si odpovím. otevřený konec, který by dal divákům vybrat, by byl jediným možným přiléhavým dovršením rozvíjeného tématu (ale uvědomuji si, že zvolené slzopudné verzi závěru nešlo odolat). teprve poté by film samotný jako svébytné dílo, byl tím, o čem takto pouze tlachá v zadrhávajících dialozích. nemá proto o moc větší hodnotu, než jeho dialogy samy o sobě. nemá větší hodnotu, než přízemní hospodská diskuze skupiny vysokoškolských studentů, jakých jsem za svůj život protrpěl už docela dost. jedno místo a spousta zvídavých otázek stimulujících mysl, už méně dobrých odpovědí i byť jen ochoty či vůle odpovídat. naprosto nic víc. a to je přeci málo. takto si představuji celkem slušný pokus o první verzi scénáře - dobrý, již trochu rozdmýchaný nápad, ale žádná koncepce, jen spleť jakýchsi neuspořádaných okamžiků a víceméně souvisejících rozhovorů. toto je hrbolatý nedodělek, nikoliv hotové dílo, jelikož postrádá celistvost a vyzrálost se ztrácí v múzickém omámení. krom toho všeho, pokud je tedy v závěru potvrzena předložená teorie o nestárnoucím člověku, jinými slovy, pokud je ve filmu uchopována vážně, je nutno brát vážně i nedostatky, které s ní jdou ruku v ruce. na naléhavosti se tak dostává všem těm iracionálním dírám, kterými jsou odpovědi a vzpomínky Johna Oldmana poseté jak vybombardované minové pole, a bohužel také několika vyloženě absurdním motivacím postav. v tomto světle vyznívá Pozemšťan jako původně dozajista nadějný film, jehož potenciál jeho tvůrci naprosto zpackali. i při nejlepší vůli a ve snaze soustředit se na klady a přimhouřit oči mi připadá průměrné hodnocení jako nezdravě štědré. /// post scriptum: dodnes jsem netušil, že malý rozpočet rovná se filmový minimalismus a asi mě nepřestane nikdy udivovat, jaké všechny banality jsou někteří uživatelé schopní považovat za filosofii nebo alespoň intelektuálně podnětné stimuly. a kdyby snad někdo pojal podezření, že film vystihl určité pravdy v oboru historie nebo kulturní antropologie, měl by si připomenout fakt, že to všechno je vyvozeno ze lživé, fantastické premisy, i když již zmíněnou pravdou zůstává, že v tomto žánrovém filmu může být rozlišování mezi "sci" a "fi" komponenty o mnoho obtížnější. (19.02.2011) (méně) (více)