Hlídač č. 47

Jedna * za Rodena a ta druhá za Dlouhého. Zbytek hereckého osazenstva za nic nestál, nevěřila jsem nikomu ani slovo, prostřihy do války vypadaly velmi násilně zasazené, hudba mě vyloženě rušila, režisérské berličky typu - povídám si sám se sebou, aby hloupý divák pochopil, o co jde, mě vyloženě vytáčely...popravdě jsem to dokoukala do konce jen kvůli Rodenovi a Dlouhému. (13.09.2010)

„Hlupáku. Bojovat. POŘÁD jenom bojovat.“ Karel Roden je jeden z najlepších žijúcich českých hercov. Stačí mu stáť v zábere a je skvelý. Vôbec sa nečudujem, že padol do oka zahraničným, skúseným filmárom (Guillermo del Toro). Herci ako on ani nemusia hrať a už hrajú a zároveň sa sami režírujú, čo tiež nie je pre režisérov zlé. Filip Renč má na konte REQUIEM ZA BÁBIKU i mojich obľúbených REBELOV. Režíroval bohužiaľ aj čudné NA VLASTNÉ DOBRODRUŽSTVO, ktorému je nanešťastie HLÍDAČ Č. 47 dosť podobný. Rodenovi pasívne postavy nepristanú (čo ale nič nemení na tom, že Josef Douša bude asi vnímaný ako jedna z jeho najlepších postáv), Siposová je pred kamerou afektovaná a Jiráček, no, ťažko povedať, negatívne postavy asi nemajú ohromovať sympatickosťou, ale toto už bolo moc. Je tu toho priveľa, od nevery po lásku, cez sexom posadnutého farára cez vojnu, od ja neviem čoho, po ja neviem čo. Nebyť Rodena, snáď ešte lepšieho (!) Vladimíra Dlouhého, zimnej výpravy a hŕstky scénok („zdravotná komisia“), bola by to slabota. 50 % (27.05.2011)

Tak Filip Renč přece jenom umí točit filmy... Psychologické rovině románu Josefa Kopty sice zůstal dosti co dlužen, ale svůj zploštělý románový ponor rozvrstvil v působivém příběhu vojenského vysloužilce Františka Douši, který je státem odměněn za své služby místem vechtra, železničního hlídače. Z filmu zcela nevymizel ani fakt, že autor románové předlohy byl významným představitelem legionářské literatury, flashbacky ozřejmující trauma první světové válka jsou podstatnými pilíři snímku. Stejně jako mrazivě zimní atmosféra evokující skrytou podstatu venkovského života, tolik odlišnou od Hálkovské idylky, vynikající klavírní hudební doprovod a herecký výkon Karla Rodena. Hlídač č. 47 je překvapivě dobrým a silným filmem, minimálně na poměry české polistopadové kinematografie...(coby remake původní filmové adaptace z roku 1937 nemohu hodnotit, protože jsem ji ještě neviděl) (12.09.2010)

Zatím jsem nečetla předlohu a neviděla ani jednu ze zbývajících verzí, takže moje hodnocení nebude úplně objektivní, ale pokud mám hodnotit dojem, jaký na mě film udělal, pak nemohu jinak, než dát vysoké hodnocení. Skvělé herecké výkony všech, krásná kamera, přenádherná hudba, která ohromně dolaďuje celou atmosféru, vygradovaný děj, ohromný zážitek, který s dalšími reprízami nemizí. Pro mě jasná jednička mezi režisérovými filmy. (18.08.2015)

Příjemné překvapení. Ačkoli Renč nenabízí bůhvíjak režisérsky vyspělý film (copak neví, že voice-over by měl patřit vždy jen hlavní postavě? Copak neslyšel strojenost projevu Siposové a Jiráčka?), osvěžující je hlavně dramatický scénář, který se (stejně jako Roden) nepokouší o humorné odlehčení, typický to neduh českých filmů. Příběh je sice jednoduchý, ale osvěžující právě tou starosvětskostí - divák přímo cítí feeling Československa dvacátých let. A Roden si za nesměšně chlapskou a hlubokou postavu válečného veterána zaslouží minimálně nominaci na Českého lva. Zajímavost: Film už byl natočený jednou - ve třicátých letech, ve scénáři Otakara Vávry, který moc stál i o režii. Tenkrát ale ještě jeho jméno nemělo zvuk... (27.11.2008)