Tichá bolest

Ač nese film název Tichá bolest, ta nesmysnost utrpěného bezpráví a křivd, které museli děda s vnukem v 50. letech prožít, na nás z příběhu přímo řve. A to zvláště díky hereckému projevu pana Hrušínského v roli starého muže, zlomeného smutkem ze ztráty jediného syna a dalších blízkých, ale nezlomeného v urputné snaze nahradit chybějící rodinu svému vnukovi a vychovat z něj navzdory nelítostnému režimu dobrého člověka. (17.11.2014)

,,Tož tak na světě!" Film ze života provázeného věčným hledáním a čekáním. O to větším v složité době politické zlovůle. Začíná se sice blýskat na lepší časy, ale pořád není ten správný čas na nalezení a vykopání zakopané flašky slivovice. ,,Ten, kdo jí vykope, najde třeba jenom jediný hlt. Ten bude jako zázrak, bude vonět velice, silně a milost to bude pro toho, kdo ten hlt polkne... ale možná jí nenajde nikdo a bude tam pořád, i kdyby z ní měla zůstat jenom kapka na pavučině. A v té kapce bude všecko, celá moudrost." A já také věřím, že ano... Scenárista Jiří Křižan v jemně melancholickém rukopisu krásně uctil památku těch, kteří se mnohdy nespravidlivě stali obětí procesů, z nichž se mnozí těch lepších časů nedočkaly, stejně tak jejich rodinných příslušníků. V režii Martina Hollého a v hlavní roli s výborným neoukoukaným Ivanem Jiříkem vznikl tak jeden z nejlepších porevolučních filmů domácí tvorby. Vedle průměrných fraškovitých Černých baronů a ještě horšího, vulgarismy přesyceného Tankového práporu představuje TICHÁ BOLEST opravdový filmový skvost s tématem Čs.lidové armády (PTP) v 50.letech. Po umělecké stránce nelze opomenout fascinující výkon Rudolfa Hrušínského stvárňujícího dědečka, jenž přišel v politickém procesu o syna a mnohokrát i o chuť k životu, ale láska ke svému vnukovi i k slivovici ho tu drží dál. A člověk se musí umět pousmát a nacházet štěstí i v trpkých chvílech života. To pochopili i tvůrci, kteří ve vkusné míře i tento dramatický příběh obohatili o pár veselých momentů a hlášek. ,,Dědo, ty když piješ víno, to vypadá jako transfuze." 90% (28.12.2017)

Jeden z mnoha filmů, které ukazují zrůdnosti bolševismu; jeho absurdnosti i krutost. Vykresluje jasně, jak pomyslný ideál a myšlenka jsou znásilněny a přetvořeny v nedokonalých myslích obyčejných lidí v monstrum a nástroj, který ničí životy. Tichá bolest to ale ukazuje jiným způsobem a v tom je ta krása. Je to klidná tichá balada, tichá zpověď, nesoucí se větrem a jako šeptané verše krásné hořko sladké básně se člověku vryjí až do srdce. Nezdolnost a síla lidského ducha tu není nijak přikrášlena velkolepými gesty. O to víc je patrná. Po každé ráně vstát, oklepat se a jít dál. Dvě dějové linie se trochu bijí a musím uznat, že ta vojenská je vcelku rušivá a prostší, ale bez ní by to už nebylo celé. Například scéna s mostem, který letí do povětří, je ikonickou připomínkou nesmyslnosti jednání systému, který jako Uroboros jednou stráví sám sebe. Navíc přináší do ponurého díla alespoň trochu vtipu. Mám rád Tichou bolest a veškeré vědění, které z ní sálá. Plejádě herců, kteří tenhle skvost dokázali stvořit v tak uvěřitelné a tísnivé formě, vévodí pan Hrušínský, bez kterého by to byl jen směšný pamflet. Takhle nějak se má točit. Tichý potlesk Tiché bolesti. 90% (04.05.2020)

Po dnešním shlédnutí musím žel hvězdičku ubrat, protože to není tak skvělý film, jak jsem si jej pamatoval. Rudolf Hrušínský sice skutečně exceluje, ale režie není nijak světoborná, i když hojné použití retrospektiv skutečně funguje. Kamera je ovšem dosti nezajímavá a také s hudbou bych osobně pracoval rozhodně výrazněji. Svatopluk Havelka je přitom skvělý skladatel, takže jde doslova o promarněnou příležitost. Vítězslav Jandák je sice jako lampasák výborný, ale přesto právě "vojenský" rozměr filmu ubližuje nejvíc, neboť (převážně tragikomických) filmů z vojenského prostředí padesátých let je v české kinematografii první poloviny let devadesátých několik a jednotlivé pitoreksní a tragikomické figurky velitelů jsou do značné míry zaměnitelné a díky řadě "variací" v posledu i dosti nudné. Méně humoru by Tiché bolesti rozhodně prospělo, byl by koncentrovanější a méně rozbitý... Zajímavé komentáře: jatamansi, Karlos80, DaViD´82, sportovec, (28.07.2008)

Srovnávat tento film s Černými barony je trochu podpásovka, protože ti jsou především komedií - sice místy hořkou a hodnou zamyšlení, ale přesto především komedií. V Tiché bolesti můžeme rozeznat spoustu motivů, které se vyskytují i ve známějším a divácky atraktivnějším snímku, zde se jde více do hloubky (a občas i na tu komedii dojde, protože něco je tak absurdní, že se tomu skutečně nedá nesmát). (12.11.2010)