Tichá bolest

Neprávem opomenutý film, který ukazuje, že být příslušníkem Pomocného technického praporu nebyla rozhodně taková legrace, jak předkládá například film "Černí baroni". Excelentní výkon podal Rudolf Hrušínský v roli dědečka, který se rozhodně nehodlal podvolit vůli komunistických parchantů. Jandák opět hraje tupého a věčně ožralého lampasáka (hraje to opravdu přesvědčivě, váhám, zda hraje nebo ne). Je to opravdu film, který by mě v televizi běžet častěji, aby lidé nezapomněli na zvěrstva komunistického režimu a každému, kdo tuhle zbabělou sebranku ve volbách volí nebo obhajuje její zvrhlé ideje, bych dopřál alespoň rok této medicíny. Jenže tenhle komunistický sajrajt na to nemá dost odvahy a zároveň nemá dost odvahy na to, aby přiznal, jaká zvěrstva tady v minulosti prováděl. (04.07.2008)

Ač nese film název Tichá bolest, ta nesmysnost utrpěného bezpráví a křivd, které museli děda s vnukem v 50. letech prožít, na nás z příběhu přímo řve. A to zvláště díky hereckému projevu pana Hrušínského v roli starého muže, zlomeného smutkem ze ztráty jediného syna a dalších blízkých, ale nezlomeného v urputné snaze nahradit chybějící rodinu svému vnukovi a vychovat z něj navzdory nelítostnému režimu dobrého člověka. (17.11.2014)

Tichá Bolest je ve filmografii Rudolfa Hrušínského poměrně přehlížený snímek, který přitom stojí právě na něm a jeho výkonu. Ne že by z celkového pohledu nešlo o silný a vyzrálý film, ale "Jankův děda" ho posouvá o úroveň výš. Je to zkrátka tak, že nejsilnější zpracování příběhů "pétépáků" se na stříbrné plátno dostalo dva roky předtím, než vznikla sice legendární, ale hlavně figurkařící divácky vděčná záležitost jménem Černí Baroni. 90% (14.06.2016)

Je jen zdánlivým paradoxem, že nejlepší věci o komunistických zločinech padesátých let vznikaly bezprostředně po listopadových událostech. Je jen zdánlivou náhodou, že se tak dálo v době, kdy antikomunismus ve své nejpokleslejší době se nestačil rozvinout. O době, v níž se odehrává, říká tento film téměř vše. Sevřený komorní příběh, proložený retrospektivami ve dvou vzájemně se propojujících a opět míjejících časových rovinách, je pamětí několika individuálních osudů. Osudů, které v sobě soustřeďují vše podstatné z té hrozné doby. Hrušínského výkon je mimořádný i v rámci jeho mimořádné kinematografie. Jeden ze svých lepších výkonů tu na nevděčné úloze postiženého jedince odvádí i Vítězslav Jandák; ve své figuře nalézá tu míru lidství, kterou mohla obsahovat její možná někdejší živá předloha. Hořká filozofie hlavního hrdiny se mění v čase i v prostoru postupně v historický fakt. A odkaz. Odkaz o tom, že za všech okolností člověk může, chce-li, zůstat sám sebou. Odkaz zavazující. Odkaz povzbuzující. Bohužel také v odkaz opomíjený a snad záměrně zapomínaný. (03.08.2008)

To jsem zase narazil na, alespoň z mého pohledu, totálně neznámý film od ještě více neznámého pana režiséra. Co vám mám povídat. Bavil mě. Je to další film o tom, jací byli komunisti čuráčci. Film na mě dokázal zadýchat dobovou atmosférou, kterou si jinak mohu pouze představovat. Moc se mi líbily všechny scénky z vojenského prostředí, které tvoří ostatně většinu filmu a výborný byl také výkon Rudolfa Hrušínského. To vám ovšem neříkám nic nového. Naopak co mi vadilo hodně, byl jazyk, který pro herce nebyl přirozený a bylo to znát. Dávám takové hodně pěkné 3*. Víc nedávám pouze proto, že jsem skutečně nic nepociťoval. Tak nějak jsem film pouze zhlédl, líbil se mi a ahoj. To je však zapříčiněno dobou, o které vypovídá a o které já mohu pouze spekulovat. (29.05.2012)