Dvojí hra

Konspirativní hra s divákem i s postavami. Gilroy začne v duchu oldschoolových( výrazná retro hudba, spletence sítí, výrazné stylistické napojení na Hitchcockovy 50's thrillery) špionážních dramat, ale postupně se dozvídáme že místo států a velmocí proti sobě soupeří nadnárodní korporace( jako v minulém Michaelu Claytonovi) a namísto informací o pozicích/agentech jde o tělový krém. Nebo tělové mléko. I když Gilroy-scénárista stojí mírně v pozadí za Gilroyem-režisérem( po celou dobu trvající "čistá" stylizace, záběry architektury, jemná práce s mizanscénou) , rovnoměrné a hlavně systematické užití flashbacků a flashforwardů( viz úvodní geniální titulky) drží diváka v neustálém napětí a nutí ho porovnávat pravdivost/důležitost spolu s postupujícím dějem, kdy se dozvídáme čím dál méně, a přesto výsledek nestojí jen na závěrečném rozuzlení. (25.09.2009)

Owen/Roberts prekvapivo funkční. Réžia primerane živá a hravá. Scenár sa tvári, že je komplikovaný, ale na mňa je to príliš jednoduché (aj keď zložitejšie rozprávané). Keď sa tvorcovia rozhodli ísť smerom, ktorým išli, malo to byť určite rozohrané na viac strán. Pozerá sa na to dobre, je tam pár napínavých scén, ale občas je to predvídateľné a medzi ostatnými ochcávačkami to mierne zaniká... Fajn hudba... (23.12.2011)

Prijemny mix romantiky, spionskeho a heist filmu v ktorom kazda postava dopadne presne tak ako si to zasluzi. Len spionska cast sa neodohrava v ramci statov ale v ramci korporacii, ktore vzajomne superia. Chemia medzi hlavnym parom je solidna. Akurat som mal pocit, ze Julia Roberts pôsobi miestami prilis odmerane a vo väcsiej miere to taha dokonaly Clive Owen. Cely ten plan lupeze je odkryvany pozvolne v postupnych flashbackoch, takze dokazem pochopit, ze to niekomu môze pripadat nudne alebo dokonca az neprehladne. Okrem hlavnej dvojky este zaujmu sefovia superiacich korporacii Tom Wilkinson a Paul Giamatti. A fanusikov serialu Person of Interest potesi epizodka s Carrie Preston ako jednou z Owenovych obeti. Takze s vysledkom som celkom spokojny. Snad len keby namiesto u mna neoblubenej Julie hrala hlavnu hrdinku nejaka sympatickejsia herecka, tak by som bol spokojnejsi. 7/10. (08.10.2016)

James Bond s ručením omezeným. Chytrá scenáristická hříčka o tom, že nakonec všichni přechytračí všechny. Film divákovi lže čtyřiadvacetkrát za sekundu, což by v konečném důsledku ani nevadilo, ba je to většinou docela slušná zábava, ale v momentech, kdy vypráví o emocích a citech svých hrdinů, je nepřesvědčivý a značně plytký. Ostatně uvěřte milostné vyznání lháři, který už vás několikrát podvedl s jinou. Tony Gilroy tak nakonec přechytračil sám sebe, což je o to větší škoda, protože kreace Paula Giamattiho a Toma Wilkinsona by si zasloužily o mnoho zajímavější film. (01.07.2009)

Příběh o tom, jak korporativní James Bond najednou zatoužil po důvěře na chladném hřišti profesionální špionáže. Nebo také příběh o rivalitě. Duplicitní. Nebo také ne. Nebraňte se, chytněte se té šarmantní ruky, u níž nevíte, co skrývá v rukávu a nechte se během dvou hodin protáhnout všemi těmi slepými uličkami. Naposledy mě takhle zábavně zatahal za nos Christopher Nolan s geniálním Dokonalým trikem. Dvojí hra Tonyho Gilroye stejně jako zmíněný Nolanův film nechce diváka ohromit „prostým“ zvratem, který postaví na hlavu předešlé události, místo toho si hraje divákovou pozorností, nutí ho k dedukcím a důmyslným dávkováním informací ho neustále překvapuje a nechává v nejistotě. V tomto případě to je nejistota totožná s tou, která sužuje samotné postavy, které v oblasti špionáže a dvojitých agentů nemůžou očekávat takový komfort, jako je důvěra. Vždyť on už samotný McGuffin tohoto filmu nabývá čistě abstraktní formy, což na důvěryhodnosti také rozhodně nepřidává. ____ Tony Gilroy napsal a zrežíroval vskutku šarmantní film, který v rovině špionážní/podrazácké navazuje na důvtipné heist-movies 60.-70. let. Vzhledem k soudobé kinematografii se nejvíce přibližuje komerčnější tvorbě Stevena Soderbergha, konkrétně Zakázanému ovoci a trilogii Dannyho parťáci. Jakožto romance je Dvojí hra poněkud krutější podívanou, neboť vzhledem k (nejen) tušenému podrazáctví postav nemůže divák zcela identifikovat pravdivost a sílu vztahu mezi postavami. Veškerá tato nedůvěra se pak stává jedním z ústředních témat celého vyprávění a moment, kdy se nedůvěra mezi ústřední dvojicí vyhrotí, zapůsobí na diváka o to více, neboť i on se vzhledem k celému konceptu díla nachází v podobné situaci…pro něho je ta situace ale nesrovnatelně příjemnější, neboť mu stačí se prostě nechat vést za ručičku a každý okamžik, kdy svému voditeli naletí, vzbuzuje spokojené ušklíbnutí. Tony Gilroy mi nabídl hru, jejíž pravidla mi zpočátku byla zapovězena, na jeho hru jsem i tak přistoupil a musím uznat, že jsem se nakonec královsky pobavil. 90% (08.07.2010)