Agora

Agora se v mém seznamu zařadila mezi ty snímky, které se velice těžce hodnotily a ještě těžší pro mne bylo napsat k němu komentář. Ne, že bych neměl o čem psát, ba právě naopak, v hlavě se mi vytvořilo tolik myšlenek, názorů a emocí, že by to stačilo na sepsání povídání k deseti filmům, vydání knihy a ke strávení mnoha hodin v nekonečných diskuzích. Vůbec nevím kde začít....Agora mi docela dobře vyjasnila mé mezery ve vzdělání, neboť jsem pořádně nevěděl, co se na světě dělo řekněme v letech 0 - 900. A dále díky tomuto španělskému filmu více chápu, proč bylo v dějinách na naší planetě tolik válek. Och bože, jak bylo od prvopočátku jednoduché vraždit lidi pro víru v tebe, jak snadné bylo ospravedlnit zabíjení bezvěrců, když tak bylo činěno kvůli tobě a jak beztrestné bylo zbavení se nepřátel pro tebe bože ? Anebo ne ? Nebyla to obyčejná lidská touha po moci, penězích a pohodlnosti, která donutila zabíjet lidi jinými lidmi ? Agora by naznačovala že ano ! Ale musíte na to jít chytře, ale je to jednoduché. Stačí ukázat prstem na bohaté členy komunity, kteří se v té dané době mají dobře a nechtějí se podělit, něco jim sebrat a rozdat to chudým lidem, sám žít mezi nimi a nebát se mluvit proti bohaté sortě, podněcovat proti nim nenávist, přiživovat ji, dokud mi neuvěří dav jiných chudáků, kteří by také chtěli žít v bohatství. Agora mi dala za pravdu v tom, co jsem si dávno myslel o jedné z nejznámějších postav lidských dějin. Řeč je o Ježíšovi, člověku z krve a kostí, který byl pro svou pravdu upálen na hranici. Příběh filmu Agora však začal až v roce 391 po Kristu, kdy byl Egypt se svým hlavním městem pod nadvládou římského impéria. Císař však již svou moc začal ztrácet a nedokázal tak zabránit násilí, které vzniklo mezi pohany, do té doby žijící v souladu s Židy, byť v otrokářské společnosti a stoupencům nově vznikajícího náboženství. Tím nebylo nic jiného než křesťanství, které nabylo na síle a začalo roztahovat své křídla, chránící stále více členů. Třenice vyvrcholila v ozbrojenou bitvu, násilí a zabíjení ve jménu boha, kterého nikdo nikdy neviděl. Pokud by jím měl být Ježíš, chovali by se tak lidé věřící tomu, že byl bůh ? Vždyť Ježíš Kristus se nikdy nedopustil žádného hříchu. Jeho život byl tak mimořádný, že mohl svým nepřátelům směle položit otázku: „Kdo z vás mě usvědčí z hříchu?“ Vražda mezi hříchy patří a Ježíš řekl svým učedníkům: „... Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. ... Neřekl pronásledujte je a zabijte. Člověk když potřebuje, umí si leccos vymyslet, upravit k obrazu svému, tak jak se mu to hodí. Tehdy takovou víru zneužilo křesťanství, jinde to byl zase jiné náboženství, děje se to celá staletí a i dnes v 21. století. Spravedlnost prostě neexistuje a nebyla dopřána ani hlavní hrdince filmu Agora, kterou byla vynikající astronomka a filozofka Hypatia, jejíž role se zhostila Rachel Weisz. Myslím si, že svou roli tato charismatická a krásná herečka naprosto dokonale zvládla. Tato žena učila v alexandrijské městské knihovně syny bohatých lidí, mezi nimiž se objevilo i pár věřících křesťanů, zatímco ostatní byli pohané. Tito bezvěrci nebyli ale žádní hlupáci, byli vzdělaní, čistotní, měli své bohy, nejen jednoho ale také otroky. Chytrá Hypatia mezi nimi nedělala velké rozdíly a snažila se mezi nimi vzrůstající nepřátelství potlačit pomocí filosofie a vědy. Já věřím tomu, že pomocí těchto dvou věcí spolu s dostatkem vzdělání by se daly války vymýtit. Ale tam, kde bují hloupost a nevzdělanost je tak snadné nabulíkovat lidem pitomosti a podněcovat je k nenávisti vůči komukoliv, stačí jen když se má někdo dobře a druhý ne a ukázat na něj prstem. To se povedlo i Cyrilovi, náboženskému fanatikovi, který se ujal moci mezi křesťany, kam přestoupilo mnoho lidí i z bohatějších rodin. Někteří to však neudělali pro víru v jediného Boha, ale pro svou bezpečnost, jiní zase na přestupu vydělali podobně jako fotbalisté či hokejisté, kteří opustili svůj klub pro větší zisky a silnější tým. Cyril nejprve vyhnal židy z města, když předtím proběhlo zabíjení mezi oběma tábory a poté se zaměřil i na Hypatii, Jestli se jí podařilo uniknout před smrtí, zda ji pomohl přítel prefekt jako vládce města nebo zda jí dokázal přesvědčit její bývalý žák a později jeden z biskupů k přestupu ke křesťanství, to vám už neprozradím. Sledovat tento dávný příběh z Egypta byl pro mne každopádně velkým emotivním zážitkem a jen mne utvrdil v tom, že by si člověk měl zachovat chladnou hlavu v jednání s protistranou. Nezlobte se na mne vážení věřící, ale zabíjet nevěřící pro své přesvědčení mne nepřesvědčí, to už budu mrtvý a bude mi to jedno. Ať si každý věří čemu nebo komu chce, ať se nepřítele snaží přesvědčit slovy a důkazy, ne jej odstranit z cesty. Bohužel to tak nefungovalo nikdy a asi ani nebude, historie nám to ukázala už mnohokrát z jakékoliv strany. A ještě jeden poznatek. Když se křesťané stali mocnou náboženskou silou, nastala doba temna, drsný středověk, pálení čarodějnic, ničení zakázaných knih, tělo muselo být skryto, nesmělo se o něm mluvit a vůbec mnoho věcí se nesmělo. A už stačí. Stejně se mi komentář určitě nepovedlo napsat tak, abych své myšlenky dokázal dobře vyjádřit. Agora může být pro mnohé poučením a je rozhodně filmem k zamyšlení a proto ode mne dostává čtyři křesťanské hvězdy ****. (12.02.2018) (méně) (více)

Jedná se dle mého názoru o mimořádně zajímavý film, jenž v dnešní době nemá konkurenci, a patří k nejen velmi poučným, ale vlastně i poměrně (v druhém smyslu slova) "zábavným" a "dramatickým". K lešímu pochopení dodám situaci, (POZOR, SPOLER!) kdy všichni nyní známe pravou dráhu, po níž Země krouží kolem Slunce, (elipsa) avšak pro naše předky (tj. pro filosofku Hypatii) nic takového neexistuje, tudíž se musíme pousmát nad její nevědomostí, a radovat se z jejího konečného tušení a prozření, jež však trvalo pouze krátkou chvíli (KONEC SPOILERU). Bohužel, avšak pro účel, jenž svědčí prostředky, se ve filmu, v němž se stýká mnoho náboženství, navzájem zpočátku smířlivých, (alespoň v Alexandrii) ale později znesvářených, nedokčá inteligence prostoru. Kinematografické dílo začíná chvílí, kdy se Hypatia věnuje svým studentům, a vysvětluje jim (z dnešního pohledu) základy matematiky. Sama je vášnivou filosofkou, a na tehdejší poměry neobvyklou, skoro až nepřijatelnou ženou neplnící roli matky. Ve městě, nacházející se ještě stále pod nadvládou upadajícího Římského impéria, však pořád platí pravidlo rovného náboženství. Ať je Židem, Křesťanem či tím, kdo věří ve Staré Římské bohy kdokoliv, všichni si jsou před sebou rovni. Toto pravidlo alespoň platí do chvíle, dokud neusedne na Císařský trůn nový pán, hlásající křesťanství jakožto brzy nově ustanovené jediné náboženství. Uznáno bylo osmdesát let zpět, nyní se mu dostává téměř monopolu. Zbytky loajalistů starých bohů se obává rostoucí odvahy křesťanů, zatímco Hypatia všemu přihlíží se smutkem. Sama nevěří ničemu jinému než vědě, a nyní se dostává na kloub otázce, zda se Země nachází ve středu vesmíru, či se tam nachází Slunce, a Země ji s ostatními planetami pouze obíhá (...). Křesťané vítězí, poté, co jim dá císař volnou ruku, a vpustí je do světkého místa, do alexaxandrijské knihovny. Hypatii coby její strážkyně nezbývá než pro ni ronit slzy. O pár let později se její blízký přítel, nyní prefekt města, snaží urovnat rostoucí neshody mezi křesťany a židy, dříve spojenými proti starým bohům, nyní pro změnu proti sobě. Aby si udržel pozici, musí požádat ostatní umírněné křesťany, aby se zbavily toho, jenž hlásí ortodoxní víru. A k tomu potřebuje i její hlas. Ona však věří jen vědě, jak už tvrdila tolikrát. A nic ji nepřesvědčí o opaku, zvláště, když už má řešení otázky otáčení Země kolem Slunce skoro na dlani (...). Celou situaci zpovzdálí sleduje i její bývalý otrok (tedy bývalý až poté, co ho propustila). Jelikož odmítala jeho city, rozhodl se postavit proti starým bohům, a stát se křesťanem. Nakonec však převáží láska. A to v hodinu nejvyšší. Křesťanské kázání a jeho představitelé ji usvědčí z čarodějnictví a hříchu děvkařstvého, a má s ní bti i takto naloženo. Věrní Boha ji chtějí podříznout, to však David, ten, jenž jí mluje, nedovolí. Aby ušetřil její další možné bolesti, ukamenování, s jejím souhlasem ji zadusí (...). A tím končí i film. Ještě nutno dodat, že na elipsu nakonec přišla, ale vše, na čem kdy pracovala, se do současnosti nedochovalo. A zásluhy za totožné si odnesl až Keppler o dvanáct set let později (...). Jestli je její vědecká práce pravdivá, či pouze našitá na filmový příběh, nikdo neví. Dle mého názoru celý jeho děj utíkal jak měl, i když jsem začátku, upřímně, moc neporozumněl. Postačilo by však pouze opětovné zhlédnutí. Rachel Weisz od časů Mumie nijak nezestárla, zachovala si svoji krásu (dokonce jsme ji mohli vidět nahou zezadu, malá perlička! Ale jen si dělám srandu). Ostatní herci měli v podstatě (až na Davida) menší (vlastně jen její rádce, otrok zase hrál zcela jinou a budoucí prefekt šel tímtéž směrem) či zápornou roli, a příliš se nevyjímali. Taktéž mi pouze ona a David přišli jediní sympatičtí, měli spolu strávit více času, což se ale vlastně nestalo (mimo lehce "násilné scény", nedokonale zpracované, tudíž kolonka romantický se zde naprosto a zcela míjí účinkem). Na druhou stranu mi ale velmi vyhovuje celkové prostředí, kde se děj odehrává, Hypatiino bádání a úvahy a i konečný milosrdný okamžik, jenž celkem dost dojmul (vše se v "dobré" obrátilo, co se týče lásky, i když jí věnovali ve dvou hodinách jen dvě tři minuty). A co především, dost se zde upozornilo i na roli ženy ve společnosti mužů, kdy je opomíjena, ba dokonce zatracována. A čeho dosáhla? Více, než mnozí jiní za dalších dvanáct století! 70 procent. Něco se mne dotklo, něco ne, dal bych padesát. Naštěstí závěr skoro vše vyšvihnul vzhůru, tedy šedesát. Skoro, protože nepříjemností se zde dalo najít celkem dost. Naštěstí, Rachel a její půvab deset procentních bodů ještě přidala. Inu, jsem jen muž, a čtyřicetiletou ženu v pětadvacetileté dívčí kráse si nechám líbit. Doporučuji! (09.12.2023) (méně) (více)