Daleko od hlučícího davu

Každý, koho si tenhle snímek i jen trochu podmaní, by měl povinně shlédnout původní stejnojmenou adaptaci tohoto románu od Johna Schlesingera z r. 1967. Připadá mi, že Vinterberg natočil jen jeden dobrý film, hned ten první, Rodinnou oslavu, a od té doby mu rychlá sláva stoupla do hlavy a on už jen vymýšlí, jak si znovu lacino získat či udržet lásku publika, podbízí se a zkouší kdeco kromě soustředěné, smysluplné a osobně zabarvené vlastní individuální tvorby. *** Tady ale hodně nestoudně přestřelil hranici slušnosti, protože vpodstatě kompletně převzal, opsal, jako nedostačivý školák, chcete-li to jasně, Schlesingerův storyboard - knižní předlohu lze na plátno převést různými způsoby, každý režisér si musí nad knihou sám po svém lámat hlavu, promyslet, co a jak poskládat, co vyzdvihnout, jakou linku vynechat, čím začít, jaké zvolit tempo, proklady, triky k udržení pozornosti, napětí atd. Když si ale pustíte po Vinterbergovi i Schlesingerův film, zjistíte velice brzy, hned u první scény, že právě a jenom to udělal i Vinterberg - pustil si Schlesingerův film. On nepracoval po svém s knihou, jen si prohlédl cizí film a u každé scény si řekl, jak ji přetočí, nebo dokonce co úplně vynechá, protože by to bylo komplikované. Každému trochu analyticky nadanému člověku musí být jasné, s jakým zdrojem Vinterberg pracoval: že nerozvrhoval nově knihu, ale otrocky vyraboval a předělal právě tento film. Tomu se ovšem říká podvod, pustá krádež, pokud film není avizován jako čistý remake, a i v takovém případě novější počin musí mít vlastní cenu, musí v něm tkvět a být rozeznatelné, jakou novou kvalitu proti minulému dílu přináší, musí být ospravedlnitelný vydobytím něčeho, co nám i při obeznámenosti s původní prací, a dokonce právě tehdy, vyrazí dech. Ale když si oba snímky porovnáte, dojdete k závěru, že Vinterberg cizí scénář jen prokrátil a všecko znovu natočil kýčovitě, novoromanticky schematicky, upraveně a zjednodušeně - sebral dílu duši. Všecko je čistější, přehlednější, umetenější, barevnější, uhlazenější, pěkné návodné pokoukáníčko, hlavně nic složitého, aby se divákům netrávila špatně večeře. Špína a pot vždycky jen na chvilku, pro kameru v detailu, a pak už zase ne. Jen ta první scéna - ovce padající z útesu: ty Vinterbergovy nafouklé chudery leží dole tak pěkně rovnoměrně rozprostřené, všimli jste si? Statistici by se tetelili radostí. Logici by nevěděli, kam s očima. A tak je to tam se vším. *** Je to nepěkný hejskovský kousek. Než jsem viděla Schlesingera, do tohoto filmu nikoli Vinterbergovou zásluhou propsaná Hardyho genialita i vnímavost a promyšlenost původního scénáře nepřipustí, aby Vinterbergova levná obsese všechno divácky zjednodušit a zhezknout původní efekt úplně zrušila. Po odchodu z kina jsem si jen posteskla, že to nemuselo být tak naleštěné, ale vlastně jsem byla ráda, že se mi ta kniha připomněla, že se z ní do filmu tolik přelilo. Až pak se ve mně začala nad tím pseudouměleckým dánským floutkem vařit žluč, to když pohopila, co je v něm shnilého - když jsem se okouzleně a ohromeně nechala vtáhnout do Schlesingerova bravurního filmu, který nechává Hardyho nemilosrdné, ale svérázně podmaňující vyprávění jednotlivých lidských osudů zmítaných v područenství životních přeryvů, nešťastně šťastných losů, obratů i ran, v předivu soupeřících, nepředvídatelných sil, proudících jak z drsného světa lidí tak i nevlídné, necitelné a vznešeně nepodplatitelné přírody, vyniknout s veškerou virtuozitou po svém mistrovsky obsáhnutého filmového umění - a dokonce jde tak daleko, že si tu a tam dovolí jemně odtažité kousky s kamerou, které jsou nejen ústrojné a důstojné, ale působí zároveň i jako sympatické pomrkávání na diváka - zvlášť ke konci toho eposu to je, jako když se vypravěč poutavého příběhu, vědom si jeho i svých kvalit, ptá uprostřed věty trochu pobaveně, jestli mu posluchač neusnul, a přitom ví, že ne (např. ta rozkymácená a s perspektivou a poměry velikostí objektů kejklující scéna, v níž podroušený a unavený vozka přiváží rakev s Frankovou milou a novorozencem). Vinterberg vůbec nemá pro takové záležitosti cit a jeho komerční rasovina zpětně působí, asi jako by působilo upravené vydání Hardyho knihy v edici pro esteticky a rozumově nenáročné publikum: jako kdyby ho vydal Penguin pro čtenáře se slovní zásobou omezenou na dva tisíce slov. *** (12.11.2015) (méně) (více)