Rango

RANGO není animovaným filmem pro dospělé jenom proto, že si nebere servítky a obsahuje velkou řadu narážek na jiné mediální texty, ale hlavně z toho důvodu, že počítá se žánrově sběhlým a na určité formální konvence navyklým divákem, což je věc, která přichází s přibývajícím věkem. (Vše je motivováno transtextuálně, a tak je poněkud nesmyslné vytýkat, že "tohle jsme viděli jinde".) Ačkoliv může být představa dítěte, které se svého rodiče dožaduje vysvětlení, co to je paradigma, zábavná, poukazuje na to, že k plnému docenění jednoho z nejlepších animáků vůbec je nutné pochopit, o čem vypovídá, a porozumět přitom prostředkům, které k tomu využívá. Jde totiž o pozoruhodné dílo nejenom z hlediska animace, která je nezvykle fotorealistická (práce ILM a konzultace Rogera Deakinse k tomu nebývalou měrou přispěly), ale i co do žánru a dobového významu. Vypráví se zde totiž o tom, že je třeba nastolit nové paradigma, protože se anomálie nakumulovaly, což mělo za následek vychýlení světa z daného řádu - ekonomické jistoty (peníze zde nahradila voda). Je tak nutné se přimknout k tradičním mýtům a vzorcům, které jsou součástí každého správného campbellovského vyprávění. Na to se v obdivuhodně sebereflexivním díle upozorňuje nejenom volbou hlavního hrdiny s tisíci tvářemi (jde o chameleona), ale i přítomností vševědoucích - a ne tak úplně spolehlivých - sovích vypravěčů a okázalým upozorňováním na konstruovanost světa zviditelňováním rámování apod. Zatímco OPRAVDOVÁ KURÁŽ bratrů Coenových je westernový milník, který v podobě biblického podobenství pojednával o tom, že došlo ke změně paradigmatu (podoba klasického westernu je mrtvá), RANGO ve své reflexi postklasického westernu (nejenom toho spaghetti, ale i acid a dalších typů) oroduje za navracení postklasické podoby žánru. (30.03.2011)

Na tohoto ještěra jsem se už nějakou dobu moc těšil, hlavně proto, že westerny mám rád a to hlasové obsazení vypadalo bezchybně. A po včerejším zhlédnutí musím napsat, že už strašně dlouho jsem si u animáku takhle nerochnil. Ranga si užijí především lidé, kteří již mají něco nakoukáno (hlavně již mnohými zmíněné spaghetti westerny od Leoneho) - ti se totiž budou smát téměř u každé druhé scény, stejně jako já. Film jsem viděl v originále a opravdu bylo slyšet, jakou práci si dali herci (Johnny Depp nadaboval Ranga geniálně). Po skončení filmu jsem uvažoval, kdy naposledy jsem viděl animák, který je tak jiný než ostatní a okamžitě mě napadl Fantastic Mr. Fox, zřejmě největší animované překvapení roku 2009. Takže dá se říct, že pokud se vám líbil Rango, bude se vám líbit i Fantastic Mr. Fox a naopak. Já jsem byl naprosto spokojen a doporučuju tento film každému, pro koho pojem "western" neznamená jen nudu. P. S. Cameo westernového Boha bylo dokonalé, jen by mě zajímalo, proč měl hlas Timothyho Olyphanta a ne však vy víte koho? P. S. 2. Během filmu mě několikrát napadlo, kdo dělal k tomuto animáku tu geniální hudbu, která jednak vzdává hold otci westernové hudby Morriconemu a jednak si i (částečně) jede podle svého. A nebyl to nikdo jiný než Hans Zimmer, Bůh newesternové hudby. (25.06.2011)

Veľmi príjemný a humorný film. Dobre vymyslené gagy, film pekne graduje, má dobrú hudbu, skvelého hlavného hrdinu a aj zaujímavé vedlajšie postavy. Prečo sa takéto westerny už netočia? Prečo sa nemože natočiť aj poriadny hraný nekompromisný western podla zabehnutých pravidiel? Animák RANGO ukázal, že dodržiavanie sa westernových pravidiel stále funguje. Prináša zábavu pre celú rodinu. Aj keď v tomto prípade sa jedná o niečo špeciálne - je tu množstvo odkazov na klasiky žánru. (08.06.2011)

V jistém momentu vyprávění se ústřední hrdina ocitne ve slepé uličce, neví kudy dál. Iluze, mýtus, který kolem sebe utkal se náhle rozplyne, stejně jako veškeré tužby a motivace, jež ho doposud poháněly kupředu. Bezcílně bloumá vyprahlou pouští, dokud - metaforicky řečeno - "nepřejde na druhou stranu", kde se mu od ikony nejpovolanější dostane vpravdě děsivé (a zároveň povznášející) lekce. Hrdina totiž sezná, že nemůže opustit pevně daný rámec příběhu (který je během filmu dvakrát vykreslen přímo jakoby na imaginární objektiv), jakkoli by si to v onu zoufalou chvíli možná přál. Musí zkrátka neochvějně pokračovat ve své cestě, uzavřít rozehranou partii, protože taková jsou pravidla hry. S touto znalostí se po "campbellovsku" vrací na jeviště dramatu, aby dovedl příběh do zdárného konce, resp. aby byl sám do zdárného konce dotlačen již dávno vyšlapanými stezkami. Vzpoura proti determinaci, proti nepoddajné pavučině utkaného osudu není možná. Film (stejně jako každé jiné vyprávění) má jasně vymezený začátek a konec. Třebaže mnohdy nejsme s to odhadnout, jak přesně skončí, víme, že se tak dříve či později stane, protože má určitou stopáž, tedy časový rámec, ze kterého nemůže vystoupit. Tragédie všech fikčních postav spočívá právě v této nemožnosti pozměnit směřování své existence, neboť ta je pevně v rukou vyšší mocnosti - autora a jeho záměrů. Nepropadejme proto truffautovskému klamu, že film je více než život. Ve srovnání s filmovými hrdiny, kteří se sice mohou stát terčem našeho obdivu či nenávisti, ale nikdy nepocítíme teplo jejich přítomnosti, totiž máme skutečnou možnost volby (samozřejmě do určité míry omezenou okolnostmi, zákony atd.), a do poslední chvíle nevíme, jak a kdy náš příběh příběhů skončí. Kdykoli můžeme ve svém životě způsobit "změnu paradigmatu", vystavět nový, nově vyhovující rámec. (13.03.2011)

Inu... ne. Pokud je film postavený čistě na tom, že je jednou velkou, šílenou citací úplně všeho bez jakékoli soudnosti, je mi to poněkud málo. (A abych nebyl nespravedlivý, na zfetovaném Deppovi.) Celé tohle podání "všechno už jsem někde viděl" mě netěší a nevyvolává úsměv, ale křečovité pozdvihování obočí. Verbinski nejdůkladněji vykrádá sám sebe a ještě se tím chlubí. Jsem suchar, ach jo. Dobrá hudba. (06.07.2012)