Ztraceni v Mnichově

Historie je iluze, film coby médium je iluze...dokonce i život sám je iluze. Petr Zelenka je naprostý originál a tak dál umanutě rozvíjí svou ryze postmoderní řadu mystifikačních snímků, tentokráte nejoriginálnějším filmem o filmu, který jsem kdy viděl. Příběh zprvu vypadající jako průměrná crazy komedie, která se posléze změní v historizující polemiku na základě knihy Jana Tesaře Mnichovský komplex (mimochodem to je snad jediná proprieta, která v tomhle filmu je skutečná a není mystifikací), aby nám Zelenka posléze demonstroval iluzivnost klamu filmového média a přeneseně mediálního světa, z čehož se nakonec povedenými analogiemi umné konstrukce scénáře a historických událostí vyloupne cosi zásadního o české národní povaze a možnost hlubší sebereflexe. Jedno je ale jasné - cesta do Evropy vede skrze autorské filmy. (28.10.2015)

Každý národ má své mýty, které ho formují, ať už odrážejí či nikoliv historickou pravdu - což je sám o sobě dost irelevantní pojem. A tenhle film předkládá znepokojivou myšlenku: skoro osmdesát let po Mnichově, neneseme si tenhle mýtus jako kouli u nohy? Není to pro nás jen výmluva pro věčnou ublíženost, věčné stížnosti a hlavně, setrvalé přesvědčení, že, přestože MY máme tu pravdu, tak ostatní jsou vždycky proti nám? ____ Ten film je nebezpečný, drtivě ukazuje, jak neotřesitelná víra v mýty - u nás s větší silou než vyšeptalé náboženství - dokáže ublížit. Když se jimi zaštítí sprostota a nenávist, tupost a omezenost, která ani nechce znát skutečný stav věcí. Jen si libuje ve svém zapařeném rybníčku přesvědčení o vlastní pravdě, do kterého hystericky nepropouští ani závan nových myšlenek a možností. Ten snímek ukazuje, že nás skutečně Mnichov porazil. Nejenom tehdy, ale do teď. ___ Bráno jako film, není to komedie, spíš je to smutné. První část, absurdní historka o papouškovi, který byl svědkem dějinných událostí, mě nudila, ale ty další, dekonstruující, ty byly vážně inspirativní. (25.10.2015)

Je obdivuhodné, že se Zelenkovi podařilo ukočírovat scénář, který je vrstevnatější než deseti deková cibule, aby film nejen že nepůsobil chaoticky, ale ještě z něj ve výsledku sálala taková lehkost, jako by režie byla ta nejsnadnější věc na světě. Byl bych ale ještě spokojenější, kdyby se celý děj odehrával v linii nastolené první půlhodinou, kde je nejvíce vtipných scén, s hláškujícím Taclíkem jako bonusem. Jakmile se přejde na pseudo-dokumentární tóninu, začne ze scénáře čouhat podřízenost nápravě dějinné mystifikace, kterou Zelenka odhalil a teď to chce každému sdělit a na konci si ještě s chutí zamoralizovat. Vybrat k tomu obdobně mystický rámec mi ale nepřijde ideální a klíčová několikaminutová scéna, ve které je vysvětleno, jak to tenkrát doopravdy (?) bylo, jakoby vypadla z nějaké jiné investigativní kauzy, třebaže dobře zfilmované. Slabší čtyři hvězdy. (12.03.2016)

Ztraceni v Mnichově je v mnoha ohledech blízkým příbuzným Roku ďábla. Když pominu zcela zjevné (totiž že jde v obou případech o mystifikační doku-fikci), některé postavy jakoby přešly ze staršího sourozence plynule k mladšímu (nizozemský filmař, kterej získá oblibu v alkoholu a andělech x francouzský filmař, který získá oblibu v papouškovi), podobná je i práce s časem (epizodické vyprávění s různou mírou vypuštěného času) a konečně i vyznění (směřování k rozpadu projektu vlivem odklonu aktérů směrem k bizarním soukromým cílům). Odvrácenou stránkou věci, která je ale rovněž pro oba projekty příznačná, je místy hodně toporné herectví - částečně pravděpodobně vlivem improvizace bez pevného scénáře. Ale zatímco u Roku ďábla je to více-méně omluvitelné použitím neherců, v případě současného snímku pro to polehčující okolnosti nenacházím. Na druhou stranu, některé nové prvky jsou poměrně osvěžující. Zejména fakt, že první třetina snímku je tvořená fikcí uvnitř fikce, totiž "reálnou" částí filmu, který je teprve v procesu výroby, což se dozvídáme až zpětně. Velmi příjemná je i větší konzistentnost filmu - přítomná v různých návratných motivech, jejichž interpretace se postupně proměňuje. A třetím pozitivem určitě je i směřování k zamyšlení se nad samotným tématem "mnichovského komplexu", který nezávazné komedii dává určitou hloubku. Za mě určitě palec nahoru. (25.10.2015)

[2. Fokus Fest 2015] I keď je to nepopierateľne vtipné a v mnohých momentoch zábavné, Ztraceni v Mnichově nie sú komédiou. Kto to tak berie, nič nepochopil a mal by sa nad sebou vážne zamyslieť. Petr Zelenka so svojou poetikou, kombinujúc a inovatívne rozvíjajúc ako postupy - v českom prostredí absolútne nevídané a vysoko originálne - zo svojej mockumentárnej trilógie, tak tie z Karamazovcov, zašiel až k hraničným medziam. Ďalším krokom by už mohlo byť len zviditeľnenie jeho samotného v médiu, lenže to by mohlo viesť k splošteniu významovej komplexnosti. Priestor na eseje o konštrukcii a dekonštrukcii historického i filmového mýtu, vymedzovaní sa voči provinčnosti a iluzórnemu „čecháčkovství“, odpore voči skrývaniu sa za historické krivdy a ďalších stránkach, na ktoré Zelenka vrhá svetlo ponechám povolanejším. Radšej si prečítam Jana Tesaře, úplné znenie Mníchovskej dohody a znovu si pustím Wajdovo majstrovské Wszystko na sprzedaz. Pre mňa osobne asi najzásadnejší český film nového milénia, ktorý nie je didaktický, na nič sa nehrá a privádza k vážnemu zamysleniu nad súčasným spoločenským ovzduším v celom regióne. Odpusťte mi dojmológiu a neobjektívnosť. 100% O niečo viac tu. (29.10.2015)