Ztraceni v Mnichově

Historie je iluze, film coby médium je iluze...dokonce i život sám je iluze. Petr Zelenka je naprostý originál a tak dál umanutě rozvíjí svou ryze postmoderní řadu mystifikačních snímků, tentokráte nejoriginálnějším filmem o filmu, který jsem kdy viděl. Příběh zprvu vypadající jako průměrná crazy komedie, která se posléze změní v historizující polemiku na základě knihy Jana Tesaře Mnichovský komplex (mimochodem to je snad jediná proprieta, která v tomhle filmu je skutečná a není mystifikací), aby nám Zelenka posléze demonstroval iluzivnost klamu filmového média a přeneseně mediálního světa, z čehož se nakonec povedenými analogiemi umné konstrukce scénáře a historických událostí vyloupne cosi zásadního o české národní povaze a možnost hlubší sebereflexe. Jedno je ale jasné - cesta do Evropy vede skrze autorské filmy. (28.10.2015)

Film o tom, proč něco nejde, který tematizuje, že nám to vlastně nejlíp jde, když děláme, že nám to nejde a je při tom tak dokonale alibistický a vyumělkovaný, že připomíná toho papouška, který prostě jenom opakuje to, co mu druzí řeknou. Potenciálně zajímavý koncept zazděný nedůsledností. Zatímco Rok ďábla byl docela zajímavý "mocument", druhá polovina Ztraceni v Mnichově působí jako hodně kulhavá obhajoba toho, proč ta první nedává smysl. A vzhledem k tomu, že Zelenka si tu klidně střídá dokumentárně působící záběry s čistě filmovým záběrováním a kontinuálně plonkovým muzakem, je výsledek obhajoby stejně řídký jako hraná část. Meta-chcípáctví devadesátých let. Mentální ghetto věčné revize národního stereotypu, který s láskou potvrzuje sám sebe a právě proto přežívá, i když ho někdo zdánlivě paroduje. Long overdue and still boring as fuck. Obraťme list. (24.04.2017)

Asi nejkomplexnější a filmařsky nejzábavnější počin, co jsem za několik let viděl a to nejen na domácí scéně, u kterého kdyby se mi někdo pokusil vysvětlit námět a nástřel scénáře, tak ho nazvu nekompetentním mončičákem, co pravděpodobně čichá toulen. Ono je vůbec neskutečně těžké o tomhle filmu něco napsat, abych vykecal ty nejdůležitější a nejzábavnější věci, co tu jsou, takže místo toho jen telegraficky - nikdy jsem neměl takovou radost z toho, že mi některé scény přišly divné a že ta ruka prostě byla nějaká divná. Mimochodem, ladnost a hravost, se kterou Zelenka skáče přes různé žánry, včetně jasné komedie po hutné psychodrama a to klidně v rámci jedné scény (!) je neskutečná. Prostě skvěle. (16.04.2016)

Komedie, která se nepovedla, film, který předčil veškerá očekávání. Petr Zelenka se opravdu jeví jako jediný skutečně výrazný český auteur, v jehož filmografii lze vysledovat jistou tematickou i stylistickou kontinuitu. I zde naprosto originálním a na české poměry inovativním způsobem rozvíjí postupy svých předešlých filmů a mockumentů a zasazuje je zde do naprosto nevídaného rámce mindráků české minulosti, pomocí nichž, podobně jako v Hoří, má panenko, reflektuje povahu českého národa. Zároveň neztrácí nic na svém vtipu, a to hlavně v druhé části, která je velmi svéráznou a lokalizovanou verzí Americké noci nebo britského seriálu Komparz - čili neskonale vtipnou a trefnou reflexí poměrů a vztahů na place. (15.01.2017)

Žánrově nezařaditelný film postavený na zcizujících efektech a jemné hře s filmovými odkazy. V neposlední řadě bytostně aktuální a štiplavá sonda do nitra české národní povahy. Téma mnichovské zrady proto může sloužit jako modelová situace, která rozkrývá náš repetitivní postoj k vnímání velkých evropských událostí a nedůvěře vůči zbytku Evropy. Ztraceni v Mnichově je i přes neoddělitelný politický komentář vyznáním lásky k filmu, neodbytné touze sdělovat prostřednictvím filmového média své myšlenky a bojovat za ně až do úplného konce. Hladké spojení hraných a pseudodokumentárních prostředků tmelí absurdní humor i neotřelý výklad „mnichovského komplexu“. Výsledek je zábavný, v mnoha ohledech inspirativní a v půvabně poetickém finále velmi silný. (22.10.2015)