Megamysl

Během prvních let 21. století se v DreamWorks Animation realizovalo hned několik animovaných filmů s parodickým nádechem. Stačí ostatně zmínit jen jméno Shrek, Příběh žraloka byl variací na gangsterky, především první Kung Fu Panda na filmy o kung-fu, Monstra vs. Vetřelci poté odkazují na nejrůznější monster filmy. A pak tu byl Megamysl. V roce 2010 DreamWorks Animation nastartovalo jednu silnou franšízu v podobě Jak vycvičit draka, Shrek: Zvonec a konec byl poté dočasným koncem pro jinou populární franšízu tohoto studia. Megamysl se tak do jisté míry jevil jako černá ovce roku, která navíc dorazila pár měsíců po Já, padouch. Megamysl se ostatně pokračování v podobě seriálu (kterému bude předcházet odpudivě působící celovečerní film) dočká až za týden. Do jisté míry poté za to jistě může fakt, že si Megamysl postupně vydupal kultovní následovnictví. A to naprostým právem. Megamysl Toma McGratha (který Megamysla realizoval mezi druhým a třetím Madagascarem) startuje jako variace na rivalitu Supermana a Lexe Luthora - Kdyby tedy Lex Luthor měl ještě trochu výraznější plešatou hlavu, byl modrý a po vzoru Kal-Ela pocházel z jiného světa. Po vzoru planety Krypton domovský svět Megamysla zaniká, přitom všem Megamysl sice dostane svého věrného Poskoka, zároveň ovšem přeslechne k čemu je dle svého otce vlastně předurčen. Rivalita mezi ním a Metro Manem začíná v podstatě od zániku jejich světů, kdy různé náhody osudu zdánlivě jasně vytesají do kamene, že je údělem Metro Man ochrana města Metro City, Megamyslovi je poté souzeno, aby plnil pozici jeho nepřítele. Metro Man je ostatně ten pohledný hrdina inspirován kromě Supermana mimo jiné také Elvisem Presleym, Megamysl je poté už dle svého vzhledu odsouzen k tomu, aby konal zlo. Vyplatí se ovšem skutečně takhle soudit knihu dle obalu? Megamysl sice startuje jako tuctová variace na superhrdinské příběhy, jakmile ovšem dojde k zásadní porážce Metro Mana, propriety superhrdinského žánru se pořádně začínají ohýbat. Cupitání mezi vzdávání pocty a čistou parodií na superhrdiny je zřejmá (Kosmotáta nevypadá jako Marlon Brando ze Supermana Richarda Donnera pro srandu králíkům), nejdůležitější ovšem je přístup k vyprávění. Jak se zachová záporák, který porážkou svého protivníka přijde zdánlivě o jediný smysl života? Megamysl od dětství tráví čas ve vězení, je souzen za svůj vzhled, očekává se od něj, že budu vždy zlem. Megamysl je v tomto ohledu do velké míry oběť systému, která navíc od malička žije ve stínu jiného návštěvníka z vesmíru. Někoho, kdo je do velké míry stejnou obětí. Napříč Megamyslem se ostatně prolíná motiv volby. Není přitom nutno omílat známé myšlenky o tom, že je nutné k velké moci přistoupit s velkou odpovědností a každé dobro (ying) má své zlo (yang). Jde o to, že si každý může vybrat cestu buďto hrdiny a nebo cestu záporáka, nic není vytesáno do kamene. Původ Megamysla a Metro Mana je paralelou na hned několik protkaných osudů komiksových superhrdinů a jejich úhlavních nepřátel. Je to ovšem pořád do velké míry o rozdílech v zázemích a především o postoji společnosti. Je nepravděpodobné, že se někdo skutečně jako hrdina narodí. Pravděpodobnější je, že si někdo musí status hrdiny vydobýt. Megamysl je horkou sprchu pro všechny, kteří tvrdí, že animované filmy mohou být intelektuálně obohacující pouze pro dětské diváky. Má v sobě totiž tolik chytrých motivů, že by je mu kdejaká moderní supehrdinská záležitost snadno záviděla a Megamysl rozhodně není prvoplánovou záležitostí pro děti, nejen díky várce skutečně seriózních a dospělých témat. Titulní postava je posedlá tím, že představuje zlo pro svého protivníka, jakmile ovšem o něj přijde, všechny ty únosy a destrukce města najednou přestávají dávat smysl. Logickým krokem pro někoho, kdo přišel o smysl života, je najít náhradníka, i když taková tréninková montáž jasně naznačuje, že nešlo o toho nejvypečenějšího kandidáta. Krom výtečné hudební dramaturgie (Michael Jackson AC/DC, Guns N' Roses, Electric Light Orchestra....) je tu navíc hudba dua Hans Zimmer a Lorne Balfe (I'm the Bad Guy!), film obsahuje i spousty zábavných vizuálních gagů, především ovšem skutečně zobrazuje uvědomělý příběh o tom, že konfrontace se zlem může probudit dobro i v někom, kdo svou dobrou stránku dávno zakopal. Šťávu filmu dodává i parádní výběr dabérů (Brad Pitt je jako Metro Man castingová trefa, Jonah Hill se na roli Hala Stewarta výtečně hodí, Will Ferrell do dabingu hlavní role dává veškerou možnou energii....), potěší v něm i výtečně budovaná romance, která v titulním představiteli zla začne klíčit něco pozitivního. Mezi nejvíce emotivní momenty film ostatně patří konfrontace Megamysla s jeho chůvou Poskokem, emocionální konfrontace za doprovodu deště i moment, kdy Megamysl zalituje, že on není ten, který by měl prvoplánově získat svou vyvolenou a odletět s ní k západu slunce. Výtečně díky tomu funguje i finále, který nakonec ukáže, že pravý hrdina někdy může skrývat nečekanou tvář. Je to pořád velkolepý superhrdinský film, kterému nechybí velkolepá akce, v rámci animace mu poté nejde vytknout výtečná technická stránce (především osvětlení nočního Metro City nebo déšť). Stylizací ústřední postavy připomínají své dabéry (promiň Wille Farrelle!), především se s nimi ovšem pracuje nějak zajímavě. Ať už je Hal Stewart v záběru sebevíce opovrženíhodný záporák, film nějak schopně pracuje s jeho motivací, odhalením toho, že mu superschopnosti nedají absolutně vše, co by chtěl a jsou úkazem toho, co se stane v moment, kdy schopnosti obdrží ne zrovna dvakrát ideální postava. Samotný film ostatně skrývá několik sofistikovaných narážek k budoucímu vývoji zápletky, nikdy se ovšem nevybaví pocit, že by se tu vyloženě jelo až příliš dle bezpečných schémat. Ano, vývoj zápletky je možná předvídatelný, odkazového utahování si ze superhrdinského žánru je do jisté míry jako šafránu, přesto Megamysl pořád pracuje s nosný a zajímavým konceptem, který se navíc povedlo přenést do více nežli uspokojivé podoby. I proto potěší, že i když se Megamysl v době svého uvedení nedočkal toho největšího přijetí, nejen kultovní following mu za ty roky dal za pravdu. Megamysl se i po letech v jistých kruzích vystavil jako instantní animovaná klasika, která i po letech zvládá nejen pobavit, ale též emocionálně uspokojit. Pracuje navíc s tak zajímavým konceptem, který by skutečně kdejaká aktuální konkurence v rámci komiksového žánru záviděla. Megamysl tehdy nebyl největším úspěchem a proto se ani okamžitě nedočkal oznámení prací na čistokrevném pokračování, po více než dekádě ovšem dojde na seriál Megamind Rules!, kde se Megamysl bude snažit stát nejen hrdinou, ale také influencerem. Už pilotní film Megamysl vs. the Doom Syndicate působí nejen odpornou animací a absencí původních dabérů tragicky, existence tohoto dodatku naštěstí kvality původní pořád do jisté míry nedoceněné animované pecky ovšem jen tak neshodí.... (22.02.2024) (méně) (více)