Jmenuji se Oliver Tate

Alternativní britský humor zasazený do příběhu kluka, jehož odpoutanost od reality pomalu připomíná nějakou lehkou mentální poruchu. Jinými slovy něco jako kdybyste spojili Donnieho Darka a IT Crowd. Neobyčejné vizuální zpracování, zajímavá režie, sympatická hudba a výborné herecké výkony. Jenže k čemu to, když styl Richarda Ayoada rozhodně není "my cup of tea" a já se u toho zvláštního slepence nejrůznějších scének protkaného obrovskými nápisy nudím podobně jako u onoho ajťáckého seriálu, kde si střihl jednu z hlavních rolí. Objektivně za čtyři hvězdy, subjektivně bohužel nad jednu jít nemůžu. (24.03.2011)

Film mi částečně připomněl 500 dní se Summer. Je zde zajímavá struktura vyprávění, spousta stylistických propriet (červené a modré zatmívačky, westernové detaily, zpomalovačky) a taky má skvělý hudební doprovod (tentokrát Alex Turner). Velmi nostalgický film se Super 8, knihami, filmy a vůbec je to celé takové ušpiněné indie s holkou v červeném kabátu. Pro mě jedno z největších překvapení Berlinale 2011. Film pro hipstery a tumblr generation. (18.04.2011)

Hudba: Andrew Hewitt úvod a první část (film je rozdělen na dva party) je skvělý a mé fanouškovské srdce zaplesalo, když po dlouhé době opět vidělo film, který civilním a vtipným způsobem řeší školní lásku a outsidera, který "tichým hlasem" provází filmem (film podobného ražení jsem dlouho neviděl a trochu se mi po něm stýskalo). Když se film dostane do druhé části, kdy řeší problémy rodičů, bohužel se dostává do mírné křeče a už není tak lehký jako v předešlých scénách. I přesto- příjemný zážitek. (08.06.2011)

Hipsterovinka. Jsou to zvláštní lidi ty hipsteři, copak asi chtěj. Je to takový nový emo, jen míň bolestínský. Zato s ním sdílí takovou tu úpornou zahleděnost do sebe sama a potřebu zachytávat se na cool média jako je 8mm nebo polaroid (zdravím Jana Dvořáka) - nj, tady máme celou polaroid zeď, což je při současný ceně cca 80 za snímek už sranda za pár tisíc. Ale čert to vem, stejně je to takový retro ne zcela ukotvený v čase - retro je ostatně pro hipstery typický žejo. Líbivej film, rychle se v něm myslí a mluví ale chybí tomu upřímnost a nějaká hloubka se mi zdá. Ale to neva, dnes už jsou urputný hnutí a filmy prostě asi za zenitem (08.06.2011)

Oliver Tate je tak ryze welšská Amélie z Montmartru, v chlapeckém těle a v zimomřivě nehostinné krajině, proplouvající snímkem, který překvapivě nemá rozměr sociální, jak by se dalo u britské tragikomedie čekat, ale spíše existenciální. Celovečerní debut Richarda Ayoade (alias Mosse z kultovního anglického sitcomu IT Crowd) si tak ponechává něco z estetiky britské školy sociálních dramat, přidává ale svůj osobitý pohled na svět a tak překvapivý autorský rastr, že z jeho autorského filmu vznikl výsostný originál. Ono hledání komických aspektů v tragédii života, které charakterizuje všechny scény vyjma jediné - rozhovoru Olivera a Jordany na autobusové zastávce po návštěvě její rodiny, v níž komický aspekt náhle absentuje a scéna tím kontrastem nabývá patřičnou hloubku; soustředění se na pocit jinakosti, jež charakterizuje dospívání, pochroumanou sebereflexi, nejistotu, hledání sama sebe a objevování pravidel světa kolem, to vše tvoří rámec syžetu o tak složitém přerodu z adolescenta na dospělého. Nečetl jsem bohužel knižní předlohu, ale jelikož se jedná o adaptaci literárního díla, můžeme si všimnout řady literárních propriet - Oliver Tate se vymezuje jako ironický glosátor, který v mistrné zkratce naprosto přesně pojmenovává absurditu života dospělých (charakteristika Oliverovy matky a otce). Zůstává i ryze literární kompozice, tedy členění do kapitol včetně prologu a epilogu. Charakterizující je i příznačná retro nálada celého snímku a použití klasických výrazových prostředků (zatmívačky, tady ovšem barevně kolorované, 8mm kamera atd.). Suma sumárum, milý Olivere, je mi právě 38, a koukám na všechno přesně jako Ty tenkrát... (21.07.2011)