Půlnoc v Paříži

"Minulost není mrtvá. Vlastně to ani není minulost." Také si dovedu představit dobu minulou, ve které bych chtěl žít raději, ale pouze za předpokladu, že by mi někdo tajně dodával zemní plyn do mého plynového kotle, Natural 95 do nádrže mého vozu a internet do mého počítače. Na rozdíl od Gila si však myslím, že na chození v dešti není nic zábavného a nabídku na box s Hemingwayem o titul nejlepšího spisovatele bych si rozhodně nenechal ujít. Jinak však Gilovi rozumím a to společné potloukání po Paříži v různých časových obdobích jsem si rozhodně užil. Přesto Paříž nehodlám navštívit, neboť mám jisté podezření na to, že kolega verbal má pravdu a místo nejpoetičtějšího místa na světě bych poznal i tu méně hygienickou tvář města. (31.03.2014)

Rozhodně ne lepší než některá slavná díla Woodyho Allena, jenže pořád mnohem vtipnější než 90% toho, co se normálně pod označením komedie dostane do kin. Ze subjektivního úhlu pohledu mi navíc velmi sedělo i zasazení do 20. let, ke kterým chovám podobně vřelý vztah jako hlavní hrdina. A tato úměra 'čím více máte rádi dobu Cola Portera či Ernesta Hemingwaye, tím bližší vám bude Půlnoc v Paříži' platí nejspíše i obráceně; vtipy jsou totiž většinou postaveny na charakterech, díle nebo názorech historických osobností, které filmem projdou, a pokud člověk slyší slovo 'surrealismus' poprvé v životě, velký úspěch se očekávat nedá. Shrnuto, podtrženo: Woody Allen natočil v některých momentech možná scénáristicky lehce nedotažený film (především cestování časem by u š'touravého diváka vyvolalo množství otázek, protože ať už Gil v minulosti udělá cokoliv, přítomnost je neustále stejná), pořád je ale Půlnoc v Paříži jedna z nejpříjemnějších komedií, co jsem v kině za poslední rok viděla. A to rozhodně není málo. [MFF Karlovy Vary 2011] (12.07.2011)

Jo, Woody. S ním to mám jako na houpačce. Některé jeho filmy se mi hodně líbí (The Purple Rose of Cairo, Match Point, Vicky Cristina Barcelona) a některé jen snesu (Scoop). Naštěstí se Midnight in Paris řadí do kategorie těch prvních snímků, i když to podle prvních minut tak vůbec nevypadalo. Jenže jakmile začaly Owenovy výlety do minulosti, tak mě Woody definitivně dostal na svou stranu. Tohle je opravdu film skrz na skrz prošpikovaný kulturou, humorem a pozitivní náladou. Navíc mě potěšil fakt, že Owen umí hrát, když mu někdo dá roli a scénář. Tuhle procházku po půlnoční Paříži si určitě ještě (ne)jednou dám. P. S. A Adrien Brody si pro sebe svou pětiminutovou rolí ukradl celý film. Až uvidíte, tak pochopíte. 100 %. (16.02.2012)

"Woody Allen mi navrhl, abych hrál sám sebe v Annie Hall. Nabízeli mi třicet tisíc dolarů za dva dny práce, ale musel bych zůstat týden v New Yorku. Po určitém váhání jsem odmítl. Nakonec hrál sám sebe Mac Luhan v hale kina. Později jsem ten film viděl a vůbec se mi nelíbil." (Z autobiografie Luise Buňuela - "Do posledního dechu".) ... Půlnoc v Paříži je milý, ale přece jen trochu povrchní film, a Buňuel je v něm ztvárněn takovým způsobem, že jsem uvažoval, zda nejde o Woodyho pomstu. Odhlédneme-li od tohoto malého problému, dokázal Woody celkově překvapit, protože je to na jeho poměry docela fantasy (jak správně podotýká žánrová kolonka). Počáteční okouzlení se bohužel časem tak nějak rozplizne - zvláště ke konci, kdy přichází další skok do dalších "lepších" časů. Je sice nabíledni co tím chtěl autor sdělit, bohužel to jde na úkor původně pozitivního dojmu z viděného. Zdá se, že Woody nezvládl úplně dobře využít potenciál vlastního námětu. Možná to bude i tím, že na to, jak si děj zalidnil tolika slavnými pijáky, pije on sám až příliš střídmě. Přesto doporučuji všem Woodyho příznivcům, zájemcům o historii umění a samozřejmě ctitelům francouzského hlavního města. Škoda, že Henry Miller přišel do Paříže až těsně po zde vypíchnutých zlatých obdobích. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak se Woody vypořádává se všemi těmi filckami, kapavkou a syfilidou, které ve svém komentu vzývá pan verbal. (04.08.2013)

Z toho, co jsem od Woodyho viděl rozhodně nejoptimističtější film, který je svým pohádkovým příběhem a tématy překvapivě univerzální. Tohle bych snad doporučil každému, komu jména jako Dalí, Hemingway nebo FS Fitzgerald alespoň něco málo říkají. Přesto bych se vrátil k tématům, které mě až překvapivě oslovily a jsou výborně zakomponovány do atraktivní podoby. Hledání vlastní cesty/identity, profesní pochyby a nepochopení okolí, únik do vlastního (fantasy) světa i ta samotná touha GIla, zapůsobit na osobnosti a motivovat je ke zlomům v jejich kariéře (proč neodejdou?)... aneb jak se vydat do minulosti a přesto zůstat tolik současní:). Vedle pochopitelně bravurních herců a vypointovaných výletů mezi malířsko-literární elitu minulého století patří rozhodně k vrcholu filmu společné scény Gila a Paula. Velmi svěží snímek se správnou dávkou optimismu. (12.10.2011)