Santiniho jazyk

Jak se dozvíme: Santini měl sestru, která od mládí trpěla duševní poruchou. Což se patrně projevilo tím, že napsala pod pseudonymem scénář k tomuhle filmu. ---- Pohybujeme se v jakémsi paralelním světě, kde zaměstnanci reklamky mluví plynně latinsky, posedlé ženy v bílém střílí z luku, neznámý starožitník se cizímu chlápkovi, okamžitě svěřuje, že má adoptovanou dceru, nikdo se nepozastavuje nad kupící se haldou mrtvol, postavy jednají jak smyslu zbavené...  Všichni přehrávají a tváří se děsně dramaticky, vždy je osvítí náhlý nápad shůry...  Bože, to je zas blábol. Akorát to filmové řemeslo bylo solidní.  SHRNUTÍ: Hezký cestopis po českém baroku s debilním průvodcem. (27.08.2021)

Zajímavá záležitost. ale Strach by si zasloužil větší rozpočet a trochu to roztáhnout. Spousta věcí je zde nerozvinuta, především motivace postav...například postava Stropnického se tam objeví úplně jak Deus ex machina apod. Kdyby to ěmlo tak tři díly, mohlo by tam být víc vysvětlivek, delší odhalování pravdy o záhadné dívce apod. Ale neznám předlohu, možná je sama o sobě tak trochu plytká. (28.09.2023)

Celou dobu jsem měla pocit, že si jen pár českých herců střihlo roli v jednom z těch béčkových francouzských seriálů, co se vezly na módní Brownovské vlně. Je tu to nejhorší, co může onen specifický podžánr nabídnout: s vážnou tváří vyslovované banality na téma mystérií, života a smrti, krásná dvojčata (hodná ochranitelka /pošahaná, ale geniální vražednice), vostrá černá holka, která nakonec není, jaká se zdá, fešný hrdina, co se tváří ustaraně a postupně si to se všemi třemi rozdá... Škoda. Švehlíka miluju, Strachovy filmy téměř bezvýhradně také, ale tohle bude ona výjimka potvrzující pravidlo. Obě hvězdičky patří Santiniho nádherné architektuře. (28.04.2020)

Jdu po stopách Jirky Stracha tak nějak napřeskáčku, takže po Santiniho jazyku mohu konstatovat, že Ztracená brána znamenala pokrok. A teď k filmu: vztahy mezi postavami jsou fakt tragické, holká co s někým trtká asi těžko bude druhý den olizovat prsty bývalýmu, navíc Zuzana Kajnarová se mi prostě nelíbila. Hudba se mohla víc krotit a Molnárová předabovaná jednou z nejprofláklejších dabérek, kterou když večer budete přepínat televizi napříč kanály, uslyšíte snad pokaždé (Andrea Elsnerová), vyloženě rušila. Tak nějak pořád podle stejné mytické šablony, pane režisére. (17.01.2014)

Proč tři hvězdy? To je tajemství.. :) ____ Z toho věčnýho záklonu už mě bolí za krkem a světlo mi vysušuje slzy. Znechutí mě představa, že se ze mě stane taková vyschlá mumie, jako je támhleta, se setrvačně sevřenými rty, skleněným příklopem umlčená na druhou. Uvolním svaly a nahrbím se. Pohledem vymetám prach ve spárách mezi dlaždicema v podlaze kostela, cítím uspokojení z toho šibalskýho výsmyku zornýho pole do světa úlevnýho pinožení. Hlína a prach z tisíců procházejících. Svinstvo, dotek života, připomínka studený zmrzlý hlíny a hibernujících stromů venku za zdmi. Ale ani tady se nedá zůstat dlouho. Proč se tak bojím prohlídnout, být tím, čím jsem? .. Přešla jsem několik dlaždic a dotkla se dlaněmi veřejí těžkých, světlo pohlcujících dveří. Vím, že se to nesmí, protože jsou to živý bytosti, ač mají těla zmrzačený tvůrcem vtisknutou podobou a jejich tichá hrdost se zdá být spíš zástěrkou jejich pokoření. Můj dotyk je však neuráží. Síla mých paží zázračně proměňuje jejich neprostupnou lhostejnost na slavobránu.. Jsme jedno tělo, oči mám zaslepený, jen těžko si přivykají. A přesto, nebo spíš proto?, věřím, že tudy vede moje cesta k tobě. ____ A teď k filmu: Autor by měl méně hledět do nebes a hledět se radši trochu ušpinit, aby jeho dílo nepůsobilo stále tak sterilně.. (05.12.2011)