Santiniho jazyk

Jsem rád, že pan Jiří Strach zkouší do diváků dostat tyhle konspirační thrillery. Sám je mám moc rád. Ale u nich je hrozně těžké divákovi představit příběh tak, aby ho pochopil a necítil se u něj jako debil. Taková Ďáblova lest byla o dost lepší. Nejenom ve vypravování příběhu, i když u něj jsem se také ztrácel, ale především v samotných hercích. Krajina a kulisy vypadají nádherně a konečně také někdo využil přednosti České republiky, ale ti herci, ti se v tom filmu kroutí tak netypicky, že nebyl snad jedinej, kterej by se mi v tomhle filmu líbil. Každopádně, co mě udivilo úplně nejvíc, tak to byla chvíle, kdy jsem se ke konci filmu jen tak ze zajímavosti podíval na profil filmu tady na čsfd a lidé ho vesele už před koncem okomentovali jednou hvězdou, popřípadě odpady. Nechápu, proč tohle mají za potřebí a zřejmě to nikdy nepochopim. (09.12.2011)

Jirka Strach na působí sympatickým dojmem, takže toto hodnocení mě není až tak příjemný, ale co se dá dělat. Pro mě osobně se jednalo o nesrozumitelný nudný blábol, který po filmařský stránce byl sice kvalitně natočen, ale ani jeden okamžik jsem necítil nápětí a větší tohou přijít záhladě na kloub mám i v prodejně Albert, kde se snažím rozluštit datum spotřeby u jogurtů. A ta holka s těma šípama, byla asi dcera Viléma Tella, protože sundat svatýho páprdu přes pootevřený dveře bůh ví odkud předčí i proslulou srandu se švýcarským jabkem na hlavě. (05.12.2011)

SKRYTÁ OBĚŤ JE MNOHDY VÍC, NEŽ KŘIČENÁ PRAVDA. Tak takhle má, přátelé i nepřátelé, vypadat pořádný thriller. Architektonickej. A k tomu Bůh, žena a trable, tři věci, bez nichž se nic neobejde a smysl příběhu, který není ani šokující, ani dramatický, ale zkrátka jediný možný. A chytrý, i když některým rozhodně bude vrtat hlavou poněkud déle. Trocha zdravé ironie ("Nejhorší je vidět ženu přicházet z pouště a vědět, že nejde za vámi") také neuškodí. Proti mluví rychlé tempo vyprávění a tím pádem poněkud těžkopádnější divákova orientace a diskutabilní konec, který působí částečně jako berlička. Hudební motivy se často opakují, ale instrumentace se i tak jeví jako shůry... Marek Taclík by mohl občas lépe artikulovat, ale i tak mu jeho komickou figurku/hlavního záporáka lehce uvěříme. Velký plátno na vás, Jirko Strachu a Martine Šeci! :o) (21.12.2010)

Vědomí vlastní zanedbatelnosti, pokora vůči něčemu většímu, a hlavně ticho. V době permanentního stresu, materialismu (nebo spíš konzumu) a zahlcení informacemi - včetně vtíravé a řvavé reklamy - jistě odvážné a sympatické poselství. Po technické stránce je to nádhera, architektura Santiniho staveb je tu snímána způsobem, z něhož se srdce tetelí. Obsazení je taktéž výborné, nicméně lučištnice z jiného světa (když ne bytostí, tak rozhodně schopnostmi) vše posouvá za hranici, kterou jsem ochoten akceptovat... Ona a tajuplné vraždy vychylují váhy směrem k šestákové lacinosti "záhadologického thrilleru", jakých jsou k mání stovky. Škoda, trochu střízlivější podoba by dokázala divy... takhle je to na dolní hranici doporučeníhodnosti. 70% (31.01.2014)

Ne, Strach nezvolil zrovna ten pravý klíč, hlavně k filmu, který pojednává o svátosti mlčení. Ne že by Santiniho stavby nesnímala kamera pohledně, ale je to estetika reklamních spotů Unesca, nikoli Urbanův svět, v němž se modernita slívá s anachronismem, mýtus se skutečností a fabulace s pravdou. Něco takového je do televizního filmu nepřenosné a pokud něco Santiniho jazyk zachraňuje, pak že patří k těm dějovějším autorovým prózám. Tudíž alespoň něco z napětí se do filmu přelévá, byť tu chybí klíčová dimenze literárního stylu, bez nějž se Urbanova díla mění v sérii podivných šestákových historek s popletenými motivacemi postav. Pokud však tenhle solidně sehraný, nasnímaný a ozvučený film dostane do staveb jednoho z největších architektonických géniů alespoň pár zvědavců, pak měl jistě smysl. Sice úplně jiný než kniha, ale i tak... Sedmikostelí se však namouduši začínám bát, Strachova snaživá televiznost se k urbanovskému světu vůbec nehodí. (04.12.2011)