Spanilá jízda

,,Není smíření. Jako není smíru mezi ohněm a vodou." Hned na začátku mě velice upoutala úvodní skladba během titulek - chytlavá rezká melodie amatérsky zpívaná vojenským davem jako vokál bez textu a bez hudebního doprovodu, uvnitř přerušena odříkáním modlitby. Už tenhle hudební experiment sliboval kvalitní podívanou, která záhy na to přišla. Jenom jsem se dlouho při sledování špatně domníval, že Vala a Kostka představují jednu a tutéž postavu v různém věku, ty flashbacky z minulosti a představ (ač zachyceny velice zajímavými kamerovými záběry) byly spočátku matoucí a ta podoba neuvěřitelná... odrovnal mě prakticky až jejich závěrečný střet. A ten byl i coby překvapivě komorní vyvrcholení historického velkofilmu strhující! Tedy nikoliv velkolepá bitva, ale obyčejná pomsta na malém prostoru zchátralého staveniště. Už jen za ten výkon Jiřího Valy jednoznačně plný počet! Oldřich Daněk natočil výborný historický snímek podle svého námětu, scénáře a stylu, jako obyčejně, i zde vrývá do svých příběhů zajímavé myšlenky. Kvalitní šedesátkový "historický art" i vedle dvou proslulých děl Františka Vláčila. (95%) (25.02.2018)

Spanilá jízda mě velmi zaujala, možná bych měl říct i překvapila. Film silně připomíná styl Františka Vláčila a Vladimíra Körnera. Je natočen originálním stylem, podotýkám, že dobře, snad jen ty vzpomínky hlavního hrdiny měly být delší. To poblikávání bylo přece jen příliš artové. Na rozdíl od většiny filmů, které po skončení nějak více či méně pustím z hlavy, k tomuto diváckému zážitku se stále vracím. Jak píšu na začátku, tento film mě skutečně zaujal. A on je také svým způsobem výjimečný. Historických filmů ze středověku moc nemáme. Vávrova trilogie je natočena spíše jako ilustrace učebnice a soustředí se na husitství jako celek, tady se jedná o individuální příběh na pozadí husitských válek. A velmi zajímavý příběh. (03.03.2011)

Historický velkofilm (i když s rozpočtem to asi nebylo úplně slavné) z přelomu společenských epoch, už ne schematismus 50. let a povinná adorace husitství, ještě ale husitská éra jako nejvýznamnější historická epocha našich dějin, ještě ne renesance dějinného pojetí profesora Josefa Pekaře, neboť dosud je stále dogmaticky platné pojetí českých dějin dle Palackého, respektive Zdeňka Nejedlého. Oldřich Daněk tedy v roce 1963 točí historický středověký film o husitech, na Vláčilovo pojetí středověku ještě zjevně neuzrála doba. Přesto vznikl film vyprávěný moderní filmovou řečí, bez dobového schematického zatížení, s velmi moderními výrazovými prostředky - kupříkladu strhující subjektivní kamera (Ondřejův útěk lesem je hodně sugestivní), nesynchronní obraz a zvuk (např. při vzpomínce na vypálení Ondřejovy tvrze), časté flashbacky... Zajímavý je i sám příběh pomsty, který ideově nabourává schematickou představu o čistoskvoucích husitech. Velmi originální je struktura vyprávění, dělená do třech epizod, které obsáhly časový úsek několika let, ohnisko příběhu eliminuje historickou epochu včetně všech bitev (ve filmu vlastně není zobrazena ani jediná, jen se nich mluví) v podstatě jen na osudy hlavního hrdiny Ondřeje a jeho cesty ke mstě. Potud velmi podařený historický velkofilm. Škoda pak faktu, že všechny postavy promlouvají jen česky a není rozlišen český a německý jazykový živel, stejně jako se lze podivovat nad matematickými znalostmi středověkých Čechů, když původem prostá husitská dívka hovoří o ,,80 tisících" křižáckých vojáků... (17.09.2012)

Počátek nové, leč příliš krátké etapy českého historického filmu - reflexivního, nesvázaného apriorním ideologickým požadavkem, nejednoznačného. Poměrně chudý děj nezaujme tolik jako zajímavé myšlenky (pomsta, zodpovědnost, člověk jako oběť či tvůrce dějin?), jež skrze něj probleskávají a neustálé zpochybňování oficiálního obrazu Husitství i klišé žánru. Hlavní hrdina je spíše nesympatický, přesto však lidsky pochopitelný a politováníhodný, daleko zajímavěji však vyznívá jeho protivník. Ostatní postavy jsou někdy až protivnými schématy (Vlasta Fialová zde opravdu získala nevděčnou roli, v níž její šarm zcela zanikl). I když vývoj příběhu občas trochu stagnuje, je alespoň stále přítomna Illíkova působivá kamera, která na svou dobu až nevídaně dokáže přesně vypočítanými pohyby plasticky vykreslovat prostředí a uvrhnout diváka přímo do děje (opravdu nádherná sekvence útoku jízdního šiku). I díky ní je chladný divácký postoj na míle vzdálený. Otevřený konec, mrazivý svou všedností a časovou umrtveností před fatálním útokem, nemohl být zvládnut lépe. (16.09.2011)

Spanilá jízda stojí na půl cesty mezi Vávrovou trilogií o husitském období a vrcholnými filmovými díly Františka Vláčila. Její ústřední myšlenkou je deziluze a marnost léty živené pomsty. Německý rytíř nedojde slávy při křížové výpravě proti českým odpadlíkům, český zeman se neožení s milovanou snoubenkou a není mu ani dopřán pocit zadostiučinění z pomsty nad uchvatitelem. Marnost nad marnost, jen ti mrtví kolem jsou až příliš skuteční. Na výpravě je vidět, že tehdy představoval Barrandov skutečně významné filmové centrum, mohl si dovolit nákladné produkce a výpravné bijáky. Celkový dojem: 75 %. (16.01.2016)