Orel Eddie

Orel Eddie je dobrý film. Možná je to proto že já jako člověk který miluje herce jako jsou Taron Egerton, Hugh Jackman, Christopher Walken a Jim Broadment u tohohle filmu brečel štěstím. Nebyli však celou dobu slzy štěstí ale i slzy smutku zvlášť u dost docela dramatického filmu. I když sám o sobě je film něco mezi komedií a dramatem. A jak jsem bohužel po konci filmu zjistil není vše úplně pravdy. Trenér Peary vůbec neexistoval (místo někoho byli dva trenérové a spoustu dalších drobností. Přesto je tento film skvělý. Řeknu to ještě jednou- Taron Egerton je nejlepší z nové generace herců. Jeho Eddie je postava se kterou se budete ztotožňovat (já jako outsider hodně) a bude vás fascinovat. Frajírek Peary je další role Jackmana která mu sedí (když jsem si představil že hraje Wolverinea mírně jsem se pousmál). Mírné překvapení jsem ale našel i v Eddieho rodičích. Zatímco maminka je klasická hodná mamina která podporuje Eddieho otec je taková komická figurka která svého syna nepodporuje (protože se bojí fiaska) avšak v hloubce svého srdce svého syna miluje. Tento film režíroval Dexter Fletcher který je pro mě neznámý ale rozhodně solidní práce. Film nějaké chyby má (jako u většiny filmů podle skutečných událostí jsou to změny) ale je to úžasná podívaná která pobaví a zaručí zábavu. (02.06.2016)

Přiznávám, že skoky na lyžích (byť třeba na olympijských hrách), nejsou mou oblíbenou diváckou disciplínou a příběh Michaela Edwardse, jsem zaregistroval, až po natočení tohoto filmu. Kdybych nevěděl, že je to snímek podle skutečné události, nevěřil bych, že je něco takového vůbec možné. Tento kokos na sněhu, je sice plný klišé a předvídatelných dějových zvratů, ale já jsem se při jeho sledování dobře bavil. A hlavně, Eddieho poselství je nadčasové a inspirující. Opravdu se vyplatí bojovat až do konce a jít si za svým snem, i když jste jediní, kdo věří ve vás samotné. (07.11.2018)

Škoda, že se zjednodušovalo, neboť Eddieho kravení na můstcích trvalo podstatně déle, než jednu olympijskou sezónu. Šáde, že nebyl obsazen ještě retardovanější herec, protože Egerton se sice překonával, ale na orlíka to nestačilo. End thysis epyty, nacpat do role Pearyho Hugha jen proto, aby se utržilo více na nateklých klitorisech. Jinak však smekám, výborné píárko pro skoky, důstojný následovník filmu o calgaryjských souputnících z Jamajky a především - tento příběh už měl být zpracován dávno. Příběh, ze kterého by Coubertin nadšením vytekl. (16.01.2017)

Olympijský duch pošel už někdy v polovině 20. století, zbyl po něm pouhý olympijský puch a i okřídlený Kuberténův výrok o převaze účasti nad vítězstvím se od té doby stal úsměvným kýčovitým anachronismem, který by se z fleku dal tisknout na hajzlpapíry. Typický moderní olympijský „amatér“ v životě lopatu neviděl ani v televizi a hnán vpřed sponzorskými „dary“ výrobců sportovního oblečení a náčiní, menstruačních vložek, jogurtů, piva, aut, nevýhodných půjček a hypotečních úvěrů či předražených mobilních signálů jak je rok dlouhý pouze urputně dopuje a pod nálepkou „Sportem k trvalé invaliditě“ neúměrně huntuje své tělo, jen aby byl slavný, nesmazatelně se zapsal do komerčně vyhajpovaných análů, sponzoři mu zvedli plat a ve třiceti dostal oprávněné ZetTéPéčko spolu s nejmodernějšími kloubními náhradami a teplým funkcionářským místečkem v naprosto nekontrolovatelné díře na prachy zvané Státní olympijský výbor. Proto je velmi milé až exotické, když se občas mezi tu vysteroidovanou strojovou „amatérskou“ elitu procpe nějaký nesponzorovaný nemotorný manták, jenž se z celé své blahoslavené duše opravdu chce „jen zúčastnit“. Být už tehdy v Kelgery internety, stal by se Orel Edý bez pochyby vatařem a nejslavnějším Tytrubkářem všech dob. Veřejnost totiž nesmírně zvráceně miluje sledovat a lajkovat retardéry, dementy, mongoloidní potraty a jiné postižence, ať už skáčou na lyžích nebo zpívají, že milujou Májnkraft. Zaostalá zrůdička Edouš by byl ideálním vzorkem a rozhodně už tenkrát i daleko lépe naplňoval ony správňácké olympijské ideály čistoty ducha než třeba tehdejší skokanský fenomém, sociopatický násilník a egoistický kokot Matti Nykänen. Taxe ten zabrzděný velkobritský pták alespoň dočkal vlastní limonádičky naplňující hřejivým pocitem srdíčka všech romantických snílků, že když má jeden veliký sen a jde si odhodlaně za svým, taxe mu splní, ať je to retard, jaký chce. No, já jsem kupříkladu za všechny ty potencionální oběti rád, že se Edýmu nezdálo třeba o kariéře leteckého dispečera, velitele jaderné ponorky nebo Houmra v Dukovanech. Každopádně je to film na úrovni Kokotů na sněhu, negerského to bobu ze stejné olympiády, tedy milý, příjemný a zábavný, ačkoliv se skutečných událostí drží asi jako mrdka na skle a je notně dramaturgicky popkornově dopatosovaný. Mimo jiné páreček škaredých, proplešlých, nudných a otylých strejců, který ve skutečnosti učil toho létajícího downa příliš nepadat, nahradil překrásný kůl boreček Hjů, aby si na své přišly i dámské karpální tunely, a i řádně zhnusený Výron Egrtn (mimochodem herecky výborný) je oproti původnímu nedonošenci pořád ukrutný sympaťák. (23.04.2017)

Bylo to fajn. Taron Egerton se vtipně ksichtil, ale chybělo mi tam nějaký drámo. Něco, kvůli čemu bych mohl hlavnímu hrdinovi vyloženě fandit. Šlo vlastně jen o to, aby se nezabil a na to měl zase zkušeností dost. Nějak extra k popukání mi to nepřišlo, ale bylo o fajn. Ty jeho rodiče mi přišli hyper. (02.05.2016)