Až vyjde měsíc

Andersonovy filmy mě vždycky už z dálky odpuzovaly. Tenhle jsem zkusil jako první a rozhodně mě naladil i na další jeho kousky. Palba luxusních středových kompozic, hipstersky přemoudřelí a svérázní dětští hrdinové, specifický humor a hudba tvoří pohodovou poetiku. Ne, že by mě to kdovíjak rozsekalo, nato jsem se ústředním postavám nedostal dost pod kůži a taky od finále s bouří století jsem čekal víc, ale spokojenost. (08.02.2014)

Milý film, skutečně! Možná se mi ještě pár dní bude zdát o tom podivné pánovi v červeném, ale to nevadí. Film byl totiž milý... skutečně! Když se dítě vyčůraně zakření, člověku to zvedne náladu (tak mimochodem vnímám celý film). Když jiné dítě pro lásku zabodne nůžky do ledvin třetímu dítěti, člověku to zvedne náladu trojnásob. Milé, skutečně! Krutě lehká satirická odpočinkovka o světě nedospělých a světě méně nedospělých. Inu, láska hory přenáší. Není to milé? (15.01.2013)

Wes Anderson (opět) demonstruje svůj um pro přezvláštní komedie. V rámci své tvorby neinovuje, avšak navenek originální stále je, kombinuje precizní filmařinu protkanou promyšlenými detaily s odlehčeným a nenáročným dějem, který je "sofistikovaně jednoduchý". Moonrise kingdom je snímek schopný zaujmout jak dětské, tak dospělé obecenstvo, představuje dětské prostřední, dětskou lásku a dá se říct, že pracuje i "dětskou logikou", avšak v pozadí je citelný pocit nostalgie a melancholie, který uspokojí i intelektuálně laděné pamětníky. Přístup k postavám je vskutku zajímavý, děti se chovají jako dospělí a dospělí naopak působí infantilně do té míry, aby se s nimi srovnali na stejnou úroveň. Výsledek paradoxně není guláš pejska a kočičky, ale hladce do sebe zapadá... Jen osobně tím nejsem až tak unešen. 7/10 (24.09.2012)

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp (19.07.2012)

PRO-BO-HA!!! Co zase všichni čicháte? Ať je to cokoliv, nepochybně to dýluje Gondry s Kaufmanem. A přitom jsem se tolik snažil! Fuckt! Nehrál jsem u toho Tetrisy, nepočítal hrboly v omítce, ani jednou jsem se nebyl vychcat a opravdu soustředěně jsem sledoval všechny ty vynikající herce, jak se potácejí od ničeho k ničemu v téhle téměř nesnesitelné sračce výstředního psychopata, jenž byl asi zamlada na skautském táboře vedeném sbormistrem Kulínským! A to nějaký ten šrám na duši určitě zanechá! Ano, i já se u toho smál, ale nebylo to tím vytříbeným syslem pro tumor, který se dá odhalit snad jen s kapesníkem napuštěným ředidlem. Bylo to proto, že asi ve čtyřicáté minutě mi přiletěla na obrazovku moucha a sedla trapně se pitvořícímu Wilišovi přímo na pleš! K po-pu-ká-ní! No, ještěže mi to všechno vynahradila ta téměř magická, tolik opěvovaná poetika a imaginace režiséra. Naposledy jsem takovéto čarokrásné pocity a plnění diváckých snů zažil, když jsem devadesát minut čuměl do ledničky a bez dechu sledoval, jak v ní mrzne hovězí. Akorát s tím alarmem na dveřích musím příště něco udělat, to pípání mi trochu kurvilo ten hluboký, artový zážitek! (10.10.2012)