Noe

Darren Aronofsky je geniálny filmár a NOE je jeho majstrovské dielo. Významovo plný film s každou jednou scénou sršiacou podnetmi. Filmársky nápadité, herecky strhujúce. Už len fakt, že sa podarilo dostať kvalitný herecký výkon z Emmy Watson, je dôkaz Darrenovho výnimočného talentu. Navyše je to parádna akčná postapokalyptická science fantasy. :) Chudákov, ktorí v tom vidia iba "žánrovo rozháranú vegetariánsku eko-agitku", mi je úprimne ľúto. (07.04.2014)

Obrazový vizionářství Darrena je fantastický, příchod zvířatek do archy je fakt stylovej, už chyběl jen červenej koberec. Herecký výkony tentokrát hodím systémem škola : Russell Crowe - 2 ; Jennifer Connelly - 1; Emma Watson - 2 ( a to jen o ty krásný hnědý oči ) ; Ray Winstone - 1 a dál už mě to nebaví. No a teď to hlavní, film osobně. Trošku mě přišlo zvláštní prolínat naboženskou tématiku s psychologií v tomhle plavu. Filozofickej rozměr beru, na některý myšlenky směrem k lidstvu slyším i ze spaní. Rozumím tomu, že bez naboženství by to u tohoto příběhu nešlo, ale zase to prolnutí z Pánem prstenů (boj obříků ) tady opět plavu. No naštěstí jsem se neutopil a odnáším si tak poměrně silnej zážitek, který si potřebuju ujasnit druhou a možná i třetí projekcí. (26.03.2014)

Noe je podivný film na pomezí nesourodých významových, vypravěčských i filmařských vzorců. To žel neznamená osvěžující pohled na klasické téma, nýbrž prostě jen galimatyáš. Noe je výsledkem práce relativně zkušených filmařů, takže zaráží naivita, s níž ignorují předpoklady pro funkčnost a účinnost volených postupů. Tak předně… příběh o potopě světa je sice potenciální podívaná, ale troufám si tvrdit, že působivost příběhů o zkáze se odvozuje od dvou elementů, které filmovému Noemu palčivě chybí: (a) ničí se něco, k čemu má divák nějaký vztah založený buď kulturní zkušeností, nebo vyprávěním příběhu; (b) nebezpečí hrozí někomu, na kom divákovi záleží. Více viz tady. (01.08.2014)

Biblický Noe mě už od počátku projektu připravoval na totální epično. Příběh samotný je vlastně ten nejpoctivější a nejzákladnější příběh všeho, ve kterém se promítá a proti sobě stojí čisté dobro a čisté zlo. To všechno si už několik let na nás chystal ten zřejmě nejzajímavější režisér současnosti - Darren Aronofsky. Čekali byste tedy něco jiného? Já nejspíš ne. A možná i právě proto jsem si na tenhle film musel prvních dvacet minut zvykat. Během toho jsem si stihl vzpomenout na články, kde jsem četl o tom, jak Darren měl s tímto filmem problémy, jak vydavatelství na něj tlačilo nebo jak mu plno scén proškrtalo. V tu chvíli jsem si ale na metaforické pojetí příběhu stihl zvyknout. Stihl jsem si také zvyknout na naprosto překrásnou islandskou krajinu, která jako kdyby připomínala měsíční krajinu. Také jsem si doslova začal užívat boží hudbu od režiséra dvorního skladatele - Clinta Mansella a určitě nesmím zapomenout ani na samotného Noa, tedy Russella Crowa. Všechno to začalo splývat a po nejistém začátku se rozjela ta největší příprava na tu největší světovou katastrofu, co se v dějinách lidstva kdy vůbec objevila. V posledních 40ti minutách to ještě k tomu naprosto parádně gradovalo, tak jak to v současnosti umí snad jenom právě Aronofsky. To, že je to vlastně ten nejklasičtější případ pomsty, zklamání a lidských vlastností jako takových, to mi zase tak nevadí. Užíval jsem si ty krásné záběry, jako když silueta Noeho stojí před úsvitem samotného Slunce, časosběrné sekvence nebo záběry příchodu celého zvířectva k arše. Na takové scény se prostě nezapomíná. Stejně tak, jako já nezapomenu na tento film. I když není dokonalý. Ale to ani samotný příběh této archy. (01.04.2014)

Esoterický houbičkář Darren si tentokráte vzal na svůj psychodeliktický paškál židáckou bajku o trampotách průkopníka světového jachtingu. Ač se tématu zhostil bez jemu vlastních fontanických výstřiků narkomanské jasnozřivosti a jedná se o historicky třetího Aronofského, který se dá vcelku bez vážnější psychické újmy dokoukat do konce, hloubavý kritik mého formátu několik erudovaných, ryze materialistických výtek bez problému najde. „Mistr“ se nevěnuje jen Noemu, který jako jediný dbal Božích výstrah zvýšené povodňové aktivity, ale též do „díla“ citlivě a po svém vkomponoval onu ničím nevyvratitelnou Teorii velkého stvoření nebo chcete-li Budižtřesku, což indikuje, že by měl na tu odvykačku neprodleně nastoupit. Na druhé straně, fantasy je fantasy, že ano, a tak Noemu pomáhají ztlouct ten zootanker Enti, kteří ale bohužel vypadají, jako by Hermína Týrlová vykouřila tuplovaného Švankmajera. Co mě ale jako diváka nejvíce znepokojilo a neřkuli téměř pobouřilo, je teze, že jsme všichni v podstatě incestem zmutovaní potomci Hermiony a Prsyho Džeksna. Hrůza! Absolutně nechápu, jak se tyto dvě ultimativní polena dokázala procpat mezi opravdové herce. Hermiona sice roste v chladnou britskou pichnu a tak by ji jeden byl schopen, pokud by si u snímku trochu pohrál s kouzelnou hůlkou, lecos tolerovat, nicméně Persy, Persy to je naprostý lautnerovitý hnus. Tomuto ultrairitujícímu a bezmimickému zástupci mladé neherecké degenerace jsem měl celou dobu chuť rozmazat po xichtě hovno, aby vypadal alespoň trochu sympaticky a získal nějaký výraz. Naštěstí vše vcelku zachraňuje pan Vránae, jehož standardní útrpný výraz „skřípljsemsipytelvzipu“ hlavní postavě nikterak neškodí, a zejména perfektní Paprsek Vinston jako náčelník hnijícího lidstva, utopeníhodný a slizký Solomon Kain. Přes všechny duhy a neduhy se však jedná o sterilní, unylou a poměrně tupou pohádku (Ač podle skutečných událostí!!), na kterou člověk zapomene jen co opadne voda, a vhodnou akorát tak ke strašení muslimských dětí, co mrčí hlady během Ramadánu. (11.07.2014)