Foxcatcher
Foxcatcher
Hon na líšku
Foxcatcher
Foxcatcher
Režie:
Bennett MillerKamera:
Greig FraserHudba:
Rob SimonsenHrají:
Steve Carell, Channing Tatum, Mark Ruffalo, Sienna Miller, Anthony Michael Hall, Vanessa Redgrave, Tara Subkoff, John W. Iwanonkiw, Samara Lee (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Olympijský vítěz v zápase Mark Schultz (Channing Tatum) žije v chudobě a zapomnění ve Wisconsinu. Nečekaně se mu dostane pozvání od bohatého dědice Johna du Ponta (Steve Carell), aby se nastěhoval do jeho okázalého sídla, kde má sestavit a trénovat zápasnický tým pro olympiádu v Soulu v roce 1988. Schultz, který touží vykročit ze stínu svého slavného staršího bratra Davea (Mark Ruffalo), vyhlášeného zápasnického trenéra a taktéž držitele zlaté medaile. Du Pont, jenž se snaží získat respekt svých vrstevníků a zapůsobit na svou odmítavou matku (Vanessa Redgrave), se s ohledem na své rozsáhlé finanční prostředky a špičkové technické vybavení, které má na farmě Foxcatcher k dispozici, staví do pozice hlavního trenéra celého týmu. Jak Mark svého mecenáše stále silněji začíná vnímat coby otcovskou postavu, mění se i vztah mezi nimi. Du Pontova nevypočitatelná povaha a psychologické hrátky ale začínají velmi výrazně nahlodávat Markovo již tak nejisté sebevědomí a negativně ovlivňovat výkony, které je schopen na žíněnce podávat. Když začne du Pont upřednostňovat jeho bratra Davea – který má autoritu i sebevědomí, jež Mark i du Pont postrádají – je celé trio na cestě vstříc tragédii, kterou nikdo nedokázal předvídat. (Falcon)
(více)Recenze (344)
Typická oskarová velesračka. A myslím, že má nevraživost rozhodně není způsobená tím, že xmrti zbožňuju machistické sporty, při nichž si dva shrbení vysteroidovaní tuponi navlečení v teplobarevných Frištenského pitkáčích s gustem projíždějí zpocená podpaždí, ochmatávají si koule a vzájemně se lepí šulínlínkama na prdele. Ne, té homoerotiky tam příliš není a mé rozhořčení pramení zejména z toho, že jsem musel strávit dvě hodiny čuměním do kamenného vepřového xichtu Čuníka Tatůma, jenž celé tři čtvrtiny té doby někde seděl, mlčel, tvářil se jako debil a občas řekl „Márkšulc“. Ano, role mu sice sedla jako downovi bryndák a neviděl jsem s ním film, kde by vypadal přirozeněji, a ani nejsem absolutně na pochybách, že skutečný Márkšulc byl podobně prkenný vypatlanec, avšak od filmu většinou očekávám i děj a ne jen sáhodlouze ubíjející pičovinu o tom, jak si „jaderný fyzik“ našel mecenáše v podobě psychotického mamánka, sedí spolu v křesle a mlčí. Přišlo mi to asi tak stejně poutavé, jakoby někdo natočil autentický příběh Heleny Fibingerové, v němž by si tři hodiny jen leštila koule, sem tam na sebe po šimpanzím ukázala, oduševněle pronesla „HE-LE-NA“ a v poslední minutě by ve svých typických, růžových vlněných ponožkách s puntíky, které bývaly kromě ukrutně chlupatých končetin šarmantní součástí jejího vycházkového outfitu, v tramvaji zasedla nějakého chudáka, jehož přes to vole přehlédla, a zlomila mu spodinu lebeční. … Moment… „Haló? Kdože to volá? Michálek? Ne, Vláďo, opravdu ti nechci prodat práva ani scénář, ještě bys to fuckt spáchal, Šádvel by se z toho zase vystříkal do květináče, v něm pak vyrostl další Madsbender a svinili by to tady svými obsáhlými psychoticko – interleguáními bláboly už tři. Ale mám v šuplíku skvělý příběh venkovského faráře, je v tom spousta zprzněných dětí, ovečky a ….. cvak….. Nezdvořáku zkurvený!“. Tak, už jsem zpátky. Takže, zkrátka jediným pozitivem na této otravné umorousané zhovadilosti je Štefan Karel, který s nalepeným obřím rypákem zvládl toho zbohatlického pošahaného mazánka natolik slizce, až člověk úplně ztratí chuť na vlastní sestru i s vědomím toho, že by to jednou mohlo rozdělit rodinný majetek. ()
Oscar 5 nominací: Režie, Herec HR - Steve Carell, Herec VR - Mark Ruffalo, Scénář, Masky ... ... .... .... Zlatá Palma - výběr ()
Těžké, šedé, bez velkých slov, zato se silnými (i když často schválně potlačenými) emocemi. Zatímco skutečný případ zahaluje rouška tajemství a nejasností, film dle mého poměrně jasně profiluje celý problém a dokáže logicky vystavět jednotlivé body marnosti až k bolestivé katarzi. Silný základ má navíc tu neuvěřitelnou výhodu, že se režisér Bennett Miller pro filmy podle skutečných událostí narodil, přičemž umí dokonale pracovat s herci. Po celou dobu nevidí člověk Tatuma, Carrella ani Ruffala, ale jejich postavy. To je v podobném příběhu to největší vítězství. Silných 90%. ()
Zuřící vůl. Ztlumené podzimní barvy. Dlouhé pauzy mezi větami. Převážně pomalé pohyby celkově dost odměřené kamery. Absolutně žádný humor. Miller se tolik snaží dát nám najevo, jak vážné sociálně-psychologické drama (sport je záminkou, nikoli podmínkou vyprávění) natočil, až to vede nejen k dusivé atmosféře, ale taky k vypravěčské těžkopádnosti (Capote měl alespoň titulní postavu s jejím smyslem pro humor). Pouze tušená tragédie odrazuje od smíchu nad prostetickým nosem (z profilu často zabíraného) Du Ponta, který svůj čas dělí mezi nakupování tanků, pozorování ptáků a podplacené zápasy s ramenatými padesátníky. Jako dramaturgický prostředek ke zlidštění monstrózního miliardáře slouží Mark, který se svým novým patronem sdílí nenaplněnou touhu po uznání (ať už matkou, bratrem či národem), a umožňuje nám pohlížet na Du Pontovo výstřední chování s větší shovívavostí. Napjatý vztah dvou mužů Millerovi slouží k nahlédnutí do temných uliček reaganovské (vítězoslavné) Ameriky i k univerzálnímu zamyšlení nad líbivým obrazem, který si o sobě Spojené státy vytvářejí (mediální manipulace představuje ve finále jednu z klíčových tematických linií). Du Pont zosobňuje zdegenerovanou verzi amerického uctívání vítězů. Jeho vítězství jsou vratké konstrukty, jimž sám moc nevěří, a slouží pouze k uspokojení jeho frustrovaného ega. Z cesty bezcitně odstraňuje vše, co jeho obraz o vlastní dokonalosti narušuje a ke stejnému jednání vede Marka, jehož ústup ze světa drobných radostí a vřelých mezilidských vztahů, ze světa reprezentovaného jeho bratrem, zpravidla obklopeným družnou společností, připomíná proměnu Damonovy postavy v Behind the Candelabra. Podobně jako Scott Thorston pro Liberaceho, je také Mark pro Du Ponta jen další trofejí, dalším hercem v představení, jenž protřelejší z obou mužů inscenuje ke zlepšení vlastního renomé. Hon na lišku, není z filmů, které bych si „užíval“ nebo „vychutnával“, ale nadhozenými myšlenkami mi přišel podnětný nejen jako anti-rockyovská revize osmdesátkového hurá patriotismu, ale i jako komentář k třídní nerovnosti. 75% Zajímavé komentáře: Triple H, MessiáŠ, Madsbender, JitkaCardova, frolish ()
Nenadchlo mě to. Foxcatcher mě prostě a jednoduše zklamal. Vypráví sice příběh, který je podle pravdy, a který by mohl být hodně zajímavý, jenže ho vypráví tak hrozně mimo osobně, že mi z toho vlastně bylo hrozně nijak. Během filmu jsem se děsně nudil, pozoroval naprosto průměrnýho Channinga a říkal si, jaké by to bylo s jiným hercem. Channing je tady totiž strašně bez emocí. To Steve Carell pro změnu dokazuje, že dokáže být i jiný herec, než jenom vyblázněný komik, čímž si mě dokázal získat. Stejně tak to dokázal i Mark Ruffalo, který předváděl naprosto perfektní výkon. Nejhorší ale pořád bylo to, jak všichni byli nepříjemní, negativní a nevyzařovali jakékoliv pozitivní emoce. Pak se na takový příběh kouká opravdu hodně těžce. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $12,096,300║Tržby Celosvetovo $15,918,000▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $894,320 //počet predaných kusov ?║ Tržby za predaj DVD v USA $1,319,627 //počet predaných kusov ?║ studený hollywoodsky kalkul, ktorý som len nezáživne odpozeral, Channing Tatum len veľký kamenný hnát a opäť potvrdil aké je to drevo bez emócii, aj keď sa možno do danej úlohy hodil ale aký význam mal tento film odnikiaľ nikam /40%/ ()
Bennett Miller se začíná stávat specialistou na sportovní snímky, když po vynikajícím basebalovém Moneyballu natočil neméně vynikající zápasnický Hon na lišku. Film, který zpočátku vypadá jako sociální drama, se po expozici ustálí v rovině artový sportovní snímek, s krásnou retro atmosférou, ovšem to nejlepší přichází s druhou polovinou filmu - osobitá studie prázdnoty člověka z vyšší vyšší společnosti, který se do nezměrného bohatství rodí a kvůli hraní správné role v mašinérii rodinného majetku se vytrácí to nejdůležitější, ostatní lidé, přátelé, rodina... Tvůrci také skvěle popsali mechanismus provázanosti kapitánů průmyslu a sportovních hvězd, tu potřebu být ,,mentory" sportovního úspěchu... Hon na lišku je vlastně odpovědí na otázku, proč si Abramovič pořizuje Chelsea, Bakala cyklistickou stáj Omega Pharma-Quick Step, nebo všichni ti další potentáti investují do sportu. Amerika 80. let není reflektována pozitivně, úplně zmizel patos (jinak nedílná součást podobných filmů), Hon na lišku je v podstatě taková filmová antiteze k Rockymu, film, který nemá slepě motivovat, ale historicky revidovat. Už se těším na další Millerův snímek... ()
Ponuře působící film, kde jsou dva dobráci ničeni zakomplexovaným boháčem, který se je paradoxně snaží podporovat. Já bych na tom ranči žít nemohl. Majetnický, po pozornosti a uznání toužící Steve Carell by mi naháněl husí kůži. Ta jeho postava je fakt odpuzující, ale chvílemi až komická. Když tam komicky zápasí, nebo uděluje debilní rady před maminkou. Nejvíc se mi líbil Mark Ruffalo. Nejen protože hrál nejsympatičtější postavu, ale bez falešného rypáku, či vycpané držky vypadal nejpřirozeněji. Fakt mě to bavilo a od chvíle co Dave přijel na ranč jsem se cítil fakt nepříjemně. To napětí ve vzduchu bylo znázorněno výborně. ()
„JSEM ORNITOLOG, ALE CO VÍC, JSEM PATRIOT. A CHCI VIDĚT TUTO ZEMI OPĚT NA VZESTUPU. CHCI, ABYCHOM JELI DO SOULU. OHROMIT SVĚT…" /// Žili, byli dva bratři. Zápasníci. Ten mladší, co rozumu moc nepobral, měl ideály a sen. Stejně jako máklej miliardář, kterej k tomu přidal ještě prachy. Hlavně nečekejte sportovní film, protože tahle psychologická hrabárna splňuje snad všechny atributy náročnýho oscarovýho diváka. Žádný závratný tempo. Nevadí. Nevím, jak to dopadne, a příběh mě zajímá. Vztahovej propletenec taky nenudí, protože vyznat se v něm (a hlavně ho pochopit) zase takovej kumšt není. Trochu kumštu (nejen v maskérně) předvede Carell. Když strčí ten svůj frňák do místnosti, je zaděláno na zajímavou (podivnou) Du Pontovskou scénku. Tak co mi kurva vadí? Jako bych byl na návštěvě v údolí dutejch hlav, takže k postavám nemám moc kladnej vztah. Navíc žádnej optimismus. Nerad oceňuju nějaký ty filmařský kraviny, kterým nerozumí ani ¾ těch, co vo nich básněj. (Prej filmovej minimalismus…) Prostě nebudu překvapenej, když většina vobyčejnejch lidí dá večer přednost „Růžovce“. Že bych se mrknul s nima? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Biografii Marka Schultze „Foxcatcher: The True Story of My Brother's Murder, John du Pont's Madness, and the Quest for Olympic Gold“ vydanou v roce 2014, číst nebudu. 2.) John Du Pont byl vždycky můj vzor. A trenér. A mentor... 3.) Thx za titule ,,jakubik.v“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * ()
Koncentrovaný, slušně zahraný a dostatečně poutavý film, to beze všeho. Ale marně se snažím přijít na to, co mi to sakra dalo, nebo proč to bylo tak k*revsky šedivě chladný. Jako.. asi ta samotná realita byla, ale když už trávím nad něčím dvě hodiny, rád si odnesu jakékoli emoce, vzruchy nebo jinou přidanou hodnotu, což tady vyšlo úplně naprázdno. Díváte na opičáckýho Tatuma jak se potácí tréningem na mistrovství v homo-sportu, postupem času důraz přejde spíše na asociálního, ublíženýho, na pohled nepříjemnýho postaršího zbohatlíka, který se snaží pasovat do role kmotra a krutě mu to nejde. Nebýt tam Carell a Rufallo, vůbec jsem to býval nepustil. A vlastně bych o nic nepřišel. ()
Steve Carella byl tak odpudivý, že musím pochválit maskéry za dobře odvedenou práci a nakonec i za jeho výkon. Myslím, že takhle jsem ho ještě neměla možnost vidět v žádném filmu. Celkově byl Hon na lišku podaný tak chladnou formou, že jsem cítila odtažitost i vzhledem k oběma bratrům a to je velká škoda, tam byl ten potenciál trochu promarněný. Když už, tak alespoň Mark Ruffalo byl nepřijatelnější pro mé oko. ()
Taková trochu vykrádačka Warriora, kde se ale absolutně vůbec nehraje na "fighty", ale na psychologii postav, která je excelentní ... Hlavně záporák mi byl svým přístupem k lidem a k životu tak nějak "blízko", stejně jako jeho původní zmanipulovaná "loutka", která ač postrádající výraznější intelekt, se dokázala proti němu zabejčit takovým způsobem, že s ním absolutně nikdo nepohnul ... Jako když se vosel zasekne uprostřed úzké cesty s nákladem na hřbetě a zastaví provoz a nic a nikdo ve vesmíru s ním prostě nepohne ... :)) Charakterní brácha borec, a jak to v životě bývá, ti nejhodnější a nejcharakternější lidi na ty druhý (šmejdy a tupce) nejvíc doplácí ... Uvěřitelný, jasný, dobře natočený ... ale mnoho diváků může nudit... ()
Krásně vystavěný příběh jednoho megalomanského magora, který svou atmosférou dává celou dobu předzvěst blížící se tragédii. Nádherné herecké výkony herců. od kterých bych to nečekala. Na celém filmu mi vadí jen ten plakát, vypadá jak nějaké sci-fi. ()
Foxcatcher mohl být tak vynikající film. Tedy, kdyby nebyl natočen podle skutečné události, kdyby se v něm všichni nechovali jako retardovaní dementi, kdyby ho natočil někdo jiný a kdyby to celé bylo o něčem jiném. Mne totiž hodně nebavilo sledovat Marka, jak neustále čumí do zdi a bez toho by byl film o hodinu kratší. Také nejsem velkým vyznavačem sportů plných láskyplného osahávání při tréninku a marných pokusů o úchop při zápase. Takže jediná hvězda je za milionářského trenéra Du Ponta, který sice o sportu nevěděl nic, ale za to byl vynikajícím ornitologem, filantropem a filatelistou. Ten by mohl být ozdobou jakékoli parodie, ale v tomto spolehlivém uspávadle u mne vzbudil pouze lehké pousmání. ()
Fincherovsky precizní drama s výbornými hereckými výkony. Moneyball byl ale divácky o něco vstřícnější. Carellovi toho Oscara přeju. ()
Přišlo mi to hodně vykonstruované a hnané na efekt za každou cenu. A maska Carerela byla nejen zbytečná, ale i místy legrační. Ale celkovou trefnost tohmuhle detailnímu Psychu nejde upřít. 3 a 1/2 ()
Problémem filmu (tedy alespoň v mých očích) je fakt, že hlavní hrdina, tedy Mark Schultz, nemá natolik zajímavý, resp. nosný životní příběh, aby dokázal diváka na 2 hodiny zabavit, tím spíš, že je vše vyprávěno dosti pomalým tempem a zase tak moc se toho nestane. A kdyby byl film čistě jenom o Markovi, asi bych měl velké problémy udržet pozornost a nezačít se nepěkně nudit. Naštěstí je tu však i vedlejší postava Johna du Ponta a ta mi, nahlíženo přes „sociální“ filtr, nabídla už něco krapet jiného (jakkoliv nesympatická, dokázal jsem k ní pocítit upřímnou lítost). Na lepší 3* snímek vytahuje překvapivý závěr, který má svoji nepopiratelnou emoční sílu, škoda jen, že na takový moment musí divák čekat celý film. ()
Soustředěné, přesné a se silným závěrem. Ale rezonance jako u Moneyballu nikde. ()
Dříve se mi to skoro nikdy nestalo, ale když jsem věděl, jak to všechno dopadne, nepodařilo se mi sblížit se ani s jednou postavou. Vlastně se mi ani příběh nedostal pod kůži. Všechno působilo strašně odměřeně, až se mě to jakoby - jako diváka - snažilo od sledování odradit. Zápasení nepatří mezi mé nejoblíbenější sporty a tak jsem si, co se samotného sportu týče, užíval jen tréninkové scény. Ze samotných olympiád tu k vidění skoro nic není a tak se veškeré dění točí kolem vztahů ústřední trojice. To je v pořádku, maskéři i herci samotní odvedli kus práce, chemii mezi bratry i mezi miliardářem jsem jim věřil, ale zbytek filmu byla odfláknutá oskarová rutina, bohužel. Věřím, že minimálně Ruffalo nominován bude a jak ho mám velice rád, tentokrát bych mu sošku nedal. "Foxfighter" by u mě v žádné z kategorií nedostal ani bronzovou medaili. ()
Související novinky
TOP filmy 2015 dle TOP uživatelů ČSFD.cz
V letošním přehledu nej filmů, které viděli naši top uživatelé v roce 2015, jsme dali prostor i filmům s jiným rokem výroby/uvedení než 2015. Anketu vyhrál postapokalyptický akčňák Šílený Max:… (více)
Tatum rodičem na plný úvazek
Channing Tatum se hodně drží akčních filmů a komedií, ve Vedlejších účincích nebo Honu na lišku ale předvedl, že zvládne i dramatickou roli. Kde se bude o oscarovou nominaci rvát příště? Jeho zájem… (více)
Filmy roku dle TOP uživatelů ČSFD.cz
Mezi za oceánem nejlépe hodnocenými filmy roku 2014 je hodně těch menších, nezávislých, které k nám ještě nedorazily - Inherent Vice, Birdman, Slídil, Whiplash, Hon na lišku, Kód Enigmy nebo Teorie… (více)
[IFF 2014] Zatiaľ len tri drobné postrehy, ktoré som si z filmu odniesol: 1. Je možné natočiť ešte sterilnejší film, než fincherovky z posledných rokov. 2. Wrestling je opičí šport. 3. Steve Carell zvláda aj absolútne vážnu rolu bez jediného zaváhania. Poctivé precízne remeslo. Čuchám čuchám oscarové nominácie. Viac neskôr. ////////// Nastal čas sa k filmu vrátiť. Aby som sa vyhol dlhšiemu formátu, pokúsim sa to trochu stručnejšie zhrnúť komentári (s tým, že sa k filmu ešte minimálne raz vrátim). Raz začas sa stane, že sa objaví zdanlivo klasický film plynúci v medziach konvenčnosti zažitého Hollywoodu, ktorý nakoniec ponúkne niečo úplne odlišné, než od neho čakáte. Film, pri ktorom žiadne déjà vu nehrozí. Tento rok sa už zopár podobných titulov objavilo a ja som rád, že medzi ne môžem zaradiť aj Millerov Foxcatcher, hoc práve v Millerovom prípade môžu byť očakávania diváka, ktorý už jeho tvorbu trochu pozná, veľmi blízke realite - podobne, ako samotný film. ////////// Akokoľvek by som rád povedal, že Bennett Miller režijne dospieva a jeho štýl dozrieva do labužníckeho perfekcionizmu, odpustím si podobné poznámky, keďže som Moneyball nevidel. Dojem chladnokrvnej minimalistickej rekonštrukcie rozhodujúcej epizódy zo života hlavnej postavy zostáva a je ešte silnejší, než tomu bolo v prípade celovečerného debutu na poli "fikčného" filmu Capote; len s tým rozdielom, že tu sú hlavné postavy tri. ////////// Americkým filmom sú často vyčítané najmä dve veci - sterilita a pátos. Vo Foxcatcher sú obe prítomné rovnakou mierou a zužitkované veľmi účinným spôsobom. ////////// Sterilnosť a minimalizmus sú tu opäť aplikované cestou, ktorá núti diváka (ak sa len nechce odovzdať možnej nude, ku ktorej zvádza - sterilnejší film som tento rok rok zatiaľ naozaj nevidel) uvažovať, zbystriť pozornosť a necháva vystúpiť detaily, emócie a jemné psychologické odtiene. Trojica protagonistov začína na jasných pozíciách s vopred odkrytými kartami - ako pri každom skutočnom príbehu vopred vieme, ako sa skončí. Ide teda o to vytvoriť čo najreálnejší "možný svet" a zachytiť udalosti tak, aby sme zostali verný faktom, ale zároveň dosiahli určitú úroveň fotogenickosti. A presne tieto kritériá Miller spĺňa. S plastickými charaktermi rozohráva tri línie v popredí (vzťah medzi bratmi, vzťah Marka a du Ponta, a vzťah Davida a du Ponta), ale necháva bežať ešte jednu v pozadí (vzťah du Ponta a jeho matky). Prvé tri sú pre príbeh najdôležitejšie, tá posledná pôsobí ako rozbuška pre vyvrcholenie, nenápadne umiestnená trochu stranou, aby u diváka mohla vyvolať mierne pochybnosti ohľadom motivácií - jednak je tu naznačená skúpejšia distribúcia informácií (o tom ešte neskôr), jednak dejová konštrukcia napĺňa faktický zámer. Práca s charaktermi sa neobmedzuje len na príbehovú časť a psychológiu protagonistov, ale berie na zreteľ kameru a na pohľad strohú vizuálnu stránku viac, než je zvyčajné. Povahové rysy postáv sú premietnuté s takmer maliarskou výstižnosťou a (ironickým) postrehom do fyziognómie - pohyby, chôdza, gestá, mimika tváre, du Pontov výrazný orlí nos, Markove občasné mierne prihlúple výrazy, Davidov ohnutý chrbát - dal by sa spísať kompletný zoznam takýchto detailov, ktoré dohromady vytvárajú niečo, čo zďaleka nie je len lacnou napodobeninou skutočného živého človeka. Úzko spätý s tým je aj štýl reči, slovník a ďalšie vonkajšie prejavy - tento výpis dáva aspoň akú-takú predstavu o rýdzej fotogénii, ktorou film oplýva. ////////// Pátos a patriotizmus z filmu sršia natoľko, že vám už behom prvej polhodiny bude jasné, že tu čosi nie je v poriadku, pretože toto Miller nemôže myslieť vážne. A ani nemyslí - len poctivo umiestňuje americké zástavy vlajúce vo vetre, portréty veľkých osobností amerických dejín (ku ktorým je du Pont umiestnením kamery a kompozíciou scény opakovane pripodobňovaný), výkladná skriňa plná trofejí, honosné panstvo pýchy národa - mocného klanu du Pontovcov, ktorí sú lojálny len svojej vlasti a za ňu sú ochotní aj položiť na bojisku život (jedno také bojisko, opatrené kovovými odliatkami diel a statočných predkov sa nachádza len pár desiatok metrov od domu) - všetko, čím sa "americký orol" John E. du Pont obklopuje, čo je jeho pohonnou hmotou a vytvára obraz najpresvedčenejšieho (a najbohatšieho) patriota, kam až oko dohliadne (s ohľadom na úctyhodné rozmery Foxcatcheru to však stále zostáva medzi múrmi panstva) - a ktorý si stranou verejnosti robí, čo sa mu zachce. Vrcholom tohto opájania sa sebou samým je úchvatne inscenovaný záznam rozhovoru s du Pontom pri príležitosti natáčania dokumentu o jeho prepychovom tréningovom centre pre wrestlerov, ktorý nápadne pripomína príhovor prezidenta k miliónom oddaných Američanov - elegantné kreslo, národná vlajka za chrbtom a na stene desiatky rodinných trofejí - zvieracích hláv. Opäť sa mi na jazyk derie spojenie distribúcia informácií. Ako som už naznačil, od začiatku je navodzované zdanie príbehu presiaknutého pátosom o skutočnom patriotovi - strohosť to však mierne prekrýva a falošný obraz začína veľmi pomaly praskať až po dlhšej dobe. Podobne ako du Pont, aj film sám pod maskou skrýva pravú tvár a proti extravagantnému egocentrickému extrovertovi stavia tlmený, mrazivý sarkazmus. Taký, ktorí vás prinúti sa smiať na du Pontovi a slepo veriacom naivnom Markovi, ktorým desivo manipuluje. A to aj napriek tomu, že Steve Carell a Channing Tatum podávajú svoje zrejme najsilnejšie výkony v kryštalicky čistých vážnych úlohách s takými sekundantmi, ako sú Mark Ruffallo a Vanessa Redgrave. ////////// Distribúcia informácií je jedným z najzábavnejších článkov a výborne funguje ako element deja, ale aj v otázke žánrového filmu, dramaturgie záberov, strihu a mizanscény. Od začiatku až do konca je vždy prítomný prvok zastretej skutočnosti - počas príchodu Marka na Foxcatcher tak ako on netušíme, kto je to du Pont, ani prečo ho pozval - predsa však pokračuje a my ďalej sledujeme film v domnienke, že sa to okamžite objasní. Nie je to však vždy pravda - zvolená metóda rozprávania nevysvetľuje nič nad rámec nutnosti pre udržanie konzistentnosti a samotného diváka, ktorý si vybral biografickú drámu zo športového prostredia, nie mysterióznu skladačku od Davida Lyncha. Zvyšok sa však nedozvedáme. Je preto mierne symptomatické, že sme často zámerne odrezaní od kontextu, ale aj atrakcií so zábavným potenciálom. K športovému filmu má totiž Foxcatcher ďaleko práve vďaka strihu a zavrhnutiu typickej schémy rozprávania "from zero to hero". Zápasy tvoria len minimálnu časť filmu, spolu s tréningmi sú rovnako minimalistické ako celok, nezriedka bez hudby, oprostené od videoklipovej údernosti (akú poskytol minuloročný juhokórejský hit Ji zhan) sú len súborom chvatov, pri ktorých zápasníci skutočne vyvolávajú dojem komických primitívnych ľudoopov prejavujúcich tak svoju mužnosť a nadradenosť podmienenú fyzickou danosťou. V menej podstatných pasážach či pri tréningoch vidíme len časť zo zápasu, niekedy sa dokonca nedozvedáme, kto zvíťazil, pretože to rozprávač nepovažuje za podstatné. Chýba tu aj už takmer klasický "big hero" moment, na ktorom bol prakticky vystavaný celý žáner bojových filmov (hrdina je dlhú dobu bojuje, je opakovane zrážaný k zemi a keď to vyzerá, že je hotový, odrazu z posledných síl vstane a protivníka predsa za tónov heroického šlágru vyradí z hry) aj jasne vymedzená nemesis - absencia týchto základných kameňov len opäť dokladá Millerov nezáujem o pád do škatuľky žánrového filmu (pre zaujímavosť môžeme porovnať s minuloročným Rush, ktorý s ním má mnoho styčných bodov, ale je naopak absolútne klasicky pojatým športovým blockbusterom). Aby som sa však ešte vrátil späť k práci s informáciami a túto časť ukončil, len podotknem, že výrazne vplývajú na vnímanie motivácií postáv (môžeme si len domyslieť, na aký popud Dave na Foxcatcher nakoniec prišiel). ////////// Len drobná poznámka: Miller opakovane nenápadne používa dramatickú významovú montáž ruskej školy 20. rokov. Príkladná je pre to scéna pre začiatkom kvalifikačného zápasu. I to naďalej zdôrazňuje príklon k psychologickému tónu a preberanie odéru tradičného hollywoodskeho žánru, teda melodrámy. ////////// Asi najpôsobivejšia na filme je brilantná a sugestívne prenesená psychológia postáv a pretínanie vzťahov. Kontrastná manipulatívnosť zakomplexovaného du Ponta, zaslepenosť prostého Marka a Davidov triezvy pohľad na vec sa efektne zrážajú vo vlnách napätia a podpovrchovej agresie. S trochou nadsádzky môžem povedať, že by z Foxcatcher mohla byť viac než perfektná látka na strhujúcu antickú tragédiu s drtivým impactom - to by sa však Miller musel vzdialiť od reality, dej značne skresať do požadovaného (a nereálneho) časového rozpätia a rozpútať komorné peklo štyroch charakterov na pozemku nechutne bohatého rodu s krvavým záverom. Účinok skutočného filmu sa však od neho príliš nelíši a za seba môžem hrdo prehlásiť, že som sa ani chvíľu nenudil, práve naopak - bavil som sa kráľovsky. Cenu za najlepšiu réžiu a najlepšieho herca pre Tatuma z Cannes si Foxcatcher v mojich očiach dôstojne obhájil a ďalšie nominácie sú už teraz jasné. Jasné je mi aj to, že hneď ako sa objaví v kinách, zájdem si naň opäť. Ktovie, možno po druhom raze hodnotenie ešte mierne zdvihnem. 90% () (méně) (více)