Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Franco Graziosi, Serena Grandi, Luca Marinelli (více)Obsahy(1)
Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí "třpytivé" vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (504)
Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. ()
Neskutečná energie, skvostná kamera - velká nádhera! U nové generace La dolce vita jsou orgie out, stárne s větší grácií a trvalý úpadek rozhání vírem skupinového tance na mondénních večírcích - a Koloseum dál tiše zírá... Hlava mi jde kolem, oči přecházejí, v uších hučí - světský klokot i duchovní očista, ryzá současnost i šepot věků, velkoměstský šum svistu i spořádanost přírody, euforie a náhlé ztišení - ten film s vámi bezostyšně manipuluje, stejně, jako život se svým uživatelem Jepem, i jemu na velkou nádheru padá stín nicoty a smrti, a ani návrat k čistotě vzpomínek nezastaví setrvačnost bytí, které už nemá sílu měnit... Zmatenost mého komentáře je odrazem frenetičnosti snímku, je čistě pocitový, nejde popsat, dá se jen vnímat - přesně, jak pravila performerka v interview: "Jsem umělec, nevysvětlím ti ani hovno" ()
Grande Paolo. Velká nádhera ve Velkém sále. Nemá to sice živelnost a dravost Božského (až na tu neskutečnou úvodní diskopárty, u které jsem se myslím i udělal), ale vykouzlit z tak jednoduchých obrazů takovou nádheru, to dovede jen Sorrentino. Velký souhlas s Rob Royem, že hlavní postava není tak zajímavá jako v Il Divo. Proto ne za plnej. ()
Vizuálně a také hudebně (!) opravdu velká nádhera. Té výtečné kamery, nasvícení a prostředí Říma si divák užije vskutku dosytnosti a velmi rád hlavní postavu doprovází na jeho toulkách ulicemi či skrytými místy s uměleckými poklady. Příběh ovšem už tak dokonalý není, proti jeho jednoduchosti bych nic neměl, ale nedokázal jsem se na ten nadhled, a hlavně humor, tak úplně naladit, pouze jsem se usmíval a čekal, kdy mě hrdina něčím ohromí podobně jako technická stránka filmu, toho se mi ovšem nedostalo (všelijakých myšlenek ano, velkých životních pravd nikoliv). Na druhou stranu, rýpavý pohled na život římské smetánky rozhodně nenudil a některé momenty stály opravdu zato (úvodní večírek, pasáž s malující holčičkou, upřímnost ke známé či skoro mystická scéna s plameňáky). Celkově silné 4*. „Co děláš?“ – „Já? Jsem bohatá.“ – „Skvělá práce.“ ()
Krize jako póza, krása jako jediný princip výstavby. Někdy to funguje báječně (úvod a závěr), jindy je to prázdné, ostentativní, zbytečně výřečné a křečovitě teatrální. I kousavá ironie vychází tak nějak napůl. Sorrentino je výtečný inscenátor, ideu nostalgického hrdiny v krizi ale na rozdíl od niterně prožitých a v každém akordu přesných Felliniho "římských fresek" realizuje mnohem méně přesvědčivě, o to však polopatičtěji a křiklavěji. Film, který si hraje na klasiku stejně jako si hrdina hraje na blaženého světáka. Sorrentino už natočil o řád lepší, byť méně přítulné věci. ()
Galerie (40)
Zajímavosti (7)
- V rozhovoru pro italské rádio režisér uvedl, že v jedné fázi produkce pro film zvažoval název "L'Apparato Umano (Lidský přístroj/Lidské zřízení)", což je také název fiktivní novely, jejímž autorem je hlavní postava filmu. (Morien)
- Film je venovaný pamiatke slávneho talianskeho hráča rugby a tiež novinára Giuseppe D'Avanza - dobrého priateľa režiséra Paola Sorrentina, ktorý zomrel počas produkcie filmu. (MikaelSVK)
- Performance, kterou ve filmu předvádí postava Talia Concept (Anita Kravos), je zjevným odkazem na tvorbu umělkyně Mariny Abramović. (Rob Roy)
Reklama