Sen noci svatojánské

Teď po shlédnutí lépe chápu Trnku, že chtěl film vyrobit němý, protože ten utahanej komentář snímek dost zabíjel. Jinak ale po všech stránkách perla. Shakespearova předloha je prodchnutá atmosférou kouzel a bájných světů paralelně existujících vedle toho našeho. Jiří Trnka šel ještě dál. Přetvořil náš svět na ten kouzelný a do koexistence (nikoli kontrastu) posadil Oberonovu říši. Plasticita a životnost dřevěného fikčního světa je úžasná. Skvělé svícení a trochu uspávací hudba. Nedivím se, že měl i Disney o tenhle "národní režisérský poklad" takový zájem. Co mě ale udivuje, je to, proč znají Trnku líp v Japonsku než u nás. Necelých dvě stě hodnotících v roce 2009! (25.09.2009)

Animace slavná, chvíle dlouhá.↵  Čím to je, že film ač hezký jen slabě hřeje? Snad roztěkaným dějem, jemuž pointa schází a autoři to vědí, jelikož jej sami nakonec pouze (divokým) snem označí? Nebo kvůli povrchní zápletce, která nepobaví ani nevtáhne, a to i přes povedenou animaci, prostředí i hudební doprovod? (13.04.2017)

Hrůza na kterou mě nakonec v kvartě ze třídou vytáhli místo původně slibovaného Tobruku..Trnku mám sice rád ale tohle mi fakt nesedlo....loutky jsou sice dobré leč scénář je narozdíl od původní divadelní hry nevtipný a absolutně nudný....po asi desetiminutovém úvodu nastává nechutná, rozvláčná a nudná "show" ve které se vůbec ale vůbec nic neděje jen tam loutkové postavičky za doprovodu uspávající hudby skáčou a když už se zdálo že bude konec nastalo nakonec to samý akorát s tím rozdílem že se to místo v lese odehrávalo na hradě...koukám se tady že film je dlouhý jen 76 minut...mně to ale přišlo jako tři hodiny, po kterých film ani nebyl s to skončit takže jsem asi po hodině utekl z promítacího sálu pryč do místního bufetu..jedna hvězdička za Trnkovu nesporně dobrou grafiku ale jinak to byla vážně bída!! (12.11.2009)

Co říct asi o nejlepším animátorovi u nás, animátorovi, který se neztratil ani v Evropě či ve světě, o jeho průlomovém filmu? Že jsem ráda a vděčná, že jsem ho konečně viděla? Budiž. Ze Snu noci svatojánské čiší láska k řemeslu, autorova hravost a pečlivost. Formální stránka je takřka dokonalá. U příběhu jako takového je to horší. Shakespeare má na svém kontě rozhodně lepší hry a Trnka si Sen noci svatojánské trochu přibarvil k obrazu svému a udělal z něj spíše lyricko-snový film. Budu to brát jako autorskou invenci, ovšem musím říct, že právě ona poetičnost může být i u filmu o trochu delšího než hodina překážkou k prožití dokonalé slasti. Pro mě osmdesát procent s odřenýma ušima. Trnka je zkrátka persona a Sen noci svatojánské echtovní kousek, byť má své chyby. (08.04.2012)

Sen noci svätojánskej vo mne vždy vzbudzoval dojem účasti na nejakom sabate, či keltskom ríte. Ostatne, Beltain a ďalšie pohanské sviatky a s nimi späté rituály neboli ešte v Shakespearových časoch až takou vzdialenou minulosťou, na niektorých miestach dokonca ešte stále doznievali a vyrušovali (doslova) miestnych protestantov. Sen akoby do seba abstrahoval toto pohanstvo - a možno len "náš" obraz o ňom, ale to je teraz irelevantné - s akousi jeho živočíšnosťou a živelnosťou, s jeho schopnosťou búrať hranice medzi sociálnymi skupinami i medzi človekom a prírodou. Akoby sa tu skrátka zacelila nejaká trhlina a všetko sa zmiesilo do jedného kotla, čoho výsledkom je príchod elfov, trpaslíkov a víl, akýchsi manifestácií tohto miesenia a prepájania ľudského a prírodného. Možno takto doliehal na fantáziu malého Shakespeara svit ohňov a smiech tancujúcich ľudí uprostred Ardenského lesa. (...) Rovnako fascinujúce je aj to, ako si túto tému vyžiadal samotný jazyk prvého vrcholného obdobia v tvorbe Williama Shakespeara. Ten akoby tu sústavne explodoval do nových a nových básnických postupov, irónií a paradoxov, prekvapivých, často protichodných prirovnaní, ktoré Shakespeare následne prepája prostredníctvom tém jednotlivých monológov, kedy človeka prekvapuje každé ďalšie slovo až vzniká dojem extrémneho nasýtenia a preťaženia. Slovo tu získava nadvládu nad dejom, ovláda ho, prejavuje sa vo svojej vlastnej "materialite" a mení sa na burácajúce more, ktoré čitateľa necháva vynárať sa, aby ho následne opäť ponorilo do svojich vĺn a nenechalo ho vydýchnuť. Človek sa vďaka týmto veľkolepým metaforám na istý čas cíti ako súčasť celého kozmu. Slovo akoby tu skrátka získalo magickú moc. (...) Niečo podobné robí aj Trnka. Aj on ukazuje, a to aj v štylistickej rovine, toto miesenie, metamorfózu a permanentné hmýrenie. Týka sa to vlastne už samotných bábok, ktoré sú a zároveň nie sú ľudské. Aj v jeho poňatí je táto látka utkaná zo snov, v ktorých temnotách sa môže udiať čokoľvek. A aj tu sa ozýva niečo živočíšne a pohanské, najmä keď Oberon pôsobí ako nejaký mýtický duch lesa (mimochodom, tá Mijazakiho inšpirácia pre Ducha lesa v Princeznej Mononoke je tu priam do očí bijúca). Spolu s tým do toho prenáša aj ten prvok ľudovej (smiechovej) kultúry, ktorý celú udalosť čiastočne relativizuje. Zúčastnili sme sa len nejakého utajeného rítu? Je to len súčasť rozbujnenej fantázie počas skúšania na predstavenie? Alebo je to len Klbkov sen? Niečo v človeku však chce veriť, že tá mágia, ktorú ukazuje Shakespeare aj Trnka je skutočná. Že občas sa zem rozostupuje a na povrch sa rozbehnú Pukovia, víly a škriatkovia. Že nastal čas, kedy sa profánna realita rozpúšťa a človek zažíva už tu na zemi ten absolútne pohlcujúci pocit spojenia so všetkým živým navôkol. Ak nie, aspoň tu máme Trnku a Shakespeara, ktorí nám dokážu tieto pocity na pár okamihov sprostredkovať. (07.09.2021)