Trois couleurs : Bleu
Trzy kolory: Niebieski
Tri farby: Modrá
Three Colors: Blue
Režie:
Krzysztof KieślowskiKamera:
Sławomir IdziakHudba:
Zbigniew PreisnerHrají:
Juliette Binoche, Benoît Régent, Florence Pernel, Charlotte Véry, Hélène Vincent, Philippe Volter, Claude Duneton, Hugues Quester, Emmanuelle Riva (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Posledním významným filmovým projektem polského režiséra Krzysztofa Kieślowského byla volná trilogie Tři barvy, která vznikla ve francouzsko-polské koprodukci. Společně se scenáristou Krzysztofem Piesiewiczem se v ní inspiroval barvami trikolory a heslem francouzské revoluce Volnost, Rovnost, Bratrství. První částí je film nazvaný Tři barvy: Modrá. Jeho hrdinka Julie při tragické autonehodě ztratí muže, úspěšného skladatele evropského formátu Patrice a dcerku Annu. Julie utrpí silný psychický šok a uvědomí si, že ztrátou rodiny přišla o všechno, na čem jí záleželo. Pokouší se začít svůj život znovu, ale v anonymitě. Chce se tak osvobodit od všech věcí: majetku i vlastní minulosti. Její jediný kontakt s bývalým životem představuje Patriceův asistent Olivier, jenž je do Julie už dlouho zamilován. Aby ji vytrhl ze samoty a izolace od vnějšího světa, rozhodne se dokončit Patriceův "Koncert pro Evropu". Krok za krokem se snaží pomoci Julii zbavit se všeho, co ohrožuje její svobodu... Film získal Zlatého lva a Volpiho pohár za ženský herecký výkon Juliette Binocheové, na 50. MFF v Benátkách a pět Césarů (režie, nejlepší herečka, kamera, hudba, zvuk) za rok 1993. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (246)
Přestože je to nesporně hezky natočený a citlivý film se skvělou Juliette Binoche, nemůžu se ubránit pocitu, že jsem se u toho trochu nudila. Krásně záběry nejsou všechno a pro mě je ten film až moc pomalý... ()
Krásný audiovizuální celek. Ono točit film o skladateli evropského formátu bez ipresivních (ač často na efekt) hudebních kousků by byl tak trošku hřích. Obzvláště řecké sbory si získaly mé srdce. Co se týče obsahu, skoro jako by se mi vkrádala myšlenka, že je lidsky skoro nemožné pokusit se po nějaké tragédii začít znova, a to bez navazování lidských kontaktů, které by pak člověk mohl ztratit. Protože člověk byl stvořen pro společenství, a to i společenství v samotě... ()
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andelskými, ale lasku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou výru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí. Ať se deje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska má vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine, jazyky - ty ustanou, poznání to bude překonáno. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska. ()
Definice smutku... Obraz naděje... Tento snímek je těžký, těžký a modrý, modrý a dobrý. Binoche je neuvěřitelně uvěřitelná. Hudba je úžasná a opět těžká, těžká a lehká, smutná a krásná. ()
Hodně lyrické a hodně melancholické ... nikdy by mě nenapadlo spojit modrou barvu právě s těmito pocity, ale asi tomu tak je, protože ve filmu Krzystofa Kieslowskiho to funguje na výbornou. Hodně tomu dává Juliette Binoche, která je zde neskutečně dobrá (a krásná) a také parádní kamera, která s hudbou vytváří nezapomenutelné obrazy. Nádhera, která zůstane v hlavě na dlouho ... ()
No, asi pro tyto filmy nemám potřebný cit. Prostě mě to úplně nebavilo, scény byly dlouhé a sledovat čerstvou vdovu, která přišla o manžela a dceru, občas si štrejchne s manželovým asistentem, vykašle se na celý minulý život a tiše a nezávisle prochází každodenními situacemi není zrovna má oblíbená kratochvíle. Líbila se mi scéna s tím kocourem, protože ten na myši platí nejvíce. A také ta její sličná sousedka kurvička, tam bych se možná taky někdy stavil na návštěvu. Tak uvidíme, co nabídnou další dvě barvy. ()
Nejlepší co jesem z celé trilogie viděl. ()
* hudba * hymna EU * Skladateľ * nevera * Juliette Binoche * ()
Revolucionář Robespierre hovořil o volnosti. Kieślowski s Piesiewiczem hovoří o limitech s ní spjatými. Julie se poté, co jsou brutálně zpřetrhány dvě vlákna jejího života, snaží zpřetrhat i ta zbylá, jak majetková, tak mezilidská, což se jí z pochopitelných důvodů nedaří. Nejvýmluvnější je v tomto ohledu stále přítomný skleněný lustr. Odloučení je totiž v přímém rozporu s láskou, neboť ta není ničím jiným než poutem, a čím je silnější, tím je i pouto pevnější. Dle mého soudu se film snaží poukázat především na tento kontraproduktivní důsledek svobody, respektive lásky. První nedosáhneš, druhé neutečeš. ()
Keď si zalistujeme a ťukneme do googlu Pablo Picasso, vybehne nám životopis, jeho diela a atď... myslím, že tu je dobré to napísať... Picasso mal svoje modré obdobie, inými slovami - modrá znamená smútok.. Preto sa možno zdá, že tento pôsobí nudne, chladne, nezaujímavo, nič sa tu nedeje, zvláštne, strohý výraz tváre Juliette Binoche.. režíroval ho umelec menom Krzysztof Kieślowski. Sústredil na detaily, ako sú noty, mimika tvár Juliette Binoche.. Detaily na noty sú zdôraznené hudbou.. hudba je tam, kde má byť a drží sa spolu s obrazom ruka v ruke. Takto si predstavujem hudbu vo filme (viď. ocenenia). V tomto filme prenechal herečke Juliette Binoche, veľké množstvo priestoru a hrá svoje tempo, ktoré jej vynieslo César Awards a aj tak nie je, ako hlavný nosný prvok filmu. Z troch farieb je Modrá najvýraznejšia a najlepšia. Psychologické filmy, sú ťažké na diváka a ak pridáte kombináciu menom Krzysztof Kieślowski, pri ktorom musím mať nohy pribité ku sedadlu a zadok prilepený na sedadle so sekundovým lepidlom, aby to vydržal až do konca. Najlepší film, ako spoznať Juliette Binoche, hneď pred Overenou kópiou. A ten výborný soundtrack od Zbigniewa Preisnera (kombinácia spevu, orchestra a klavíra, mňam). Niet povedať, že ťažký a majstrovský kúsok. /95 %/ ()
Kdysi před lety na mě "Modrá" hodně zapůsobila. Nyní s odstupem mnoha roků už jsem tak nadšený nebyl, ale hodnocení zatím nechávám. Uvidíme po třetí projekci... ()
Kieślowského selanka o tom, jak borce umře manžel a dcerka a ona zjišťuje, že nemá být na koho nasraná. Tak se uzavře do sebe, bloumá po okolí a čeká kdy už ji někdo přijde nastartovat. Naštěstí kolem krouží vypelichanej sup, kterej by rád vyprášil ten její myší kožíšek. Vypelichanej sup borce přihraje informaci o tom, že její starej píchal nějakou side-chick. Borka se sice nedozví kolikrát to bylo a kde - protože to ji jako ženskou nezajímá. Ale že to bylo bez šprcgumy, je evidentní na melounovitosti podbřišku side-chick. Borka má radost, že má být zase na koho nasraná - na nebožtíka, a velkomožná - na side-chick a nechá se nastartovat, Ženská psychologie 101, nebo nevím. Pozitiva: kamera (Kieślowski je vesměs schopen věci sdělit, aniž by to musel obkecávat, takže hlavně zpočátku kuk - insert shot - kuk - další insert shot), absence polštiny, 93minut ()
Cekal jsem vic. Prvni pulhodina je nuda (a to toho snesu hodne). Cely film je pak pomaly a tak trochu o nicem. Nezachrani jej ani skvela Juliette Binoche. Jsem moc smutny, na film jsem se tesil. Hudba, jez zde hraje dulezitou roli vas dostane az uplne na zaver, do te doby jsou to jen kratke fragmenty. Modra je modra, ale bohuzel trochu zivejsi pojeti by snesla... ()
Kieslowski mi znovu dokázal že je hodný toho aby se před jeho jméno dávalo přízvisko MISTR. Právě mistrovská režie spolu se skvělou hudbou, kamerou a herci dělá z tohoto na první pohled obyčejného fádního snímku naprosto hloubavou psychologickou a filosofickou sondu do života jedné ženy a jejího okolí, kde nic není tak jak se na první pohled zdá. Vše začne bez jakéhokoli vysvětlení nehodou při které zemře dítě a manžel zmiňované ženy. V další části si žena prochází peklem jak hned po nehodě v nemocnici ( rozbité okno, práášky..) tak i doma po propuštění. Jediný únik je pro ni odloučení se od okolního světa, uzavření, odmítavost a neochota. Když se ale odváží znovu vstoupit do toho koloběhu zvaného život od kterého už nečeká nic, poznává některé lidi kteří znali jejího manžela (byl světoznámým skladatelem) a také potká muže který s ním spolupracoval a ke kterému se dostal skladatelův nedokončený koncert pro sjednocení Evropy. Rozhodne se koncert dokončit. Nejdříve se setkává s neochotou ženy ale později se k němu žena přidává a ve jménu památky koncert společně dokončují. Je vidět že Kieslowski si s divákem mistrně zahráv ať už vkládáním osobitých scén při kterých divák dojde hřejivé katarzi která je ale jen na oko protože hned poté režisér vše bortí a znovu nastavuje jeho tvář plnou nejistoty a balancu. A tak to funguje až do konce. Když ale film zkončil cítil jsem malé zadostiúčinění a hřejivý pocit. Nemůžu vysvětlit z čeho nebo proč ale film takto v kontextu na mě působil a myslím že to je dobře. Kouzelné dílo hodné mistra... ()
genialne dielo, nechapem ako som nan zabudol a nehodnotil. Cela trilogia je super. Filmy sa zaobidu aj bez seba, teda po kvalitativnej stranke, ale ta duchovna sila sa vytraca ak Vam nejaky diel ujde.V modrej je Juliet genialna!!! A NECHAPEM AKOZE PRECO TENTO FILM NIE JE V TOP CSFD????????? ()
Film o tom, že před minulostí neutečete, podaný velice citlivě, plný emocí a k tomu všemu i dokonale zahraný. ()
Krásna symbióza smútku, hudby, obrazu a farby. Film, ktorý vtiahne do deja a nepustí. Po jeho zhliadnutí zostane priestor na zamyslenie a zvláštny pocit na duši. ()
Pre mňa osobne najlepší diel celej trilógie. Krásna podmanivá hudba, nezabudnuteľná Juliette Binoche, ktorá sa do svojej postavy zničenej ženy skutočne dobre vžila a to všetko zaobalené do krásneho príbehu. ()
Po televizních sériích Dekalogu a podobně laděném snímku jako je právě Modrá, a to Dvojí život Veroniky, přišel režisér Krzysztof Kieslowski s projektem Tři barvy. U tohoto filmu jsem pravděpodobně už od samého počátku byla silně ztotožněna s příběhem – vyrovnání se se ztrátou rodiny. Na druhé emotivní vlně mě uchvátil výkon herečky Juliette Binoche, z níž se od prvního zhlédnutí tohoto filmu stala jedna z mých oblíbených zahraničních hereček. Intimní zpověď ženy, která přišla o všechno a snaží se každý den sama sebe přesvědčit, že možná ještě existuje šance, jak jít dál. Fascinovaná jsem byla propojením hudby a kamery, která se nespoléhá jen otrocky na modrý filtr kamery. Modrá je převažujícím prvkem mizanscény většiny záběrů především díky promyšlené kompozici světla a prostředí obklopujícího postavy. ()
Farebná trilógia Krzysztofa Kieslowskeho je jednou z najvýznamnejších filmových udalostí 90.rokov. Kieslowski vo svojich filmoch spája hodnoty, ktoré jednotlivé farby, konkrétne sú to biela, modrá a červená, vyjadrujú. Súvislosť s francúzskou trikolórou nie je náhodná. Práve Francúzi sa výraznou mierou pričinili o vznik celej trilógie, čo však v konečnom dôsledku nie je až tak podstatné. Máme totiž možnosť nahliadnuť do sveta emócii. Vo filme Tri farby: Modrá sú emócie vytlačené na okraj a kladie sa tam dôraz najmä na racionalitu postáv. V „červenom“ filme je to práve naopak a v „bielom“ sú všetky sentimentality neutralizované. Vo všetkých troch filmoch nám režisér ukazuje, ako sa dá vysporiadať s hraničnými životnými situáciami emocionálnou alebo racionálnou formou. Hrdinkou tohto príbehu z roku 1993, prvého z troch filmov, je Julie, ktorá so šťastím prežije ťažkú autohaváriu, počas ktorej však zahynul jej manžel, známy európsky hudobný skladateľ a taktiež dcérka. Trauma zo straty rodiny ju paralyzuje a donúti ju premýšľať nad zmyslom života. Spočiatku si siaha na život, keď sa pokúša priotráviť liekmi, no v poslednej chvíli si to rozmyslí. Práve tu sa začína prejavovať to racio, ktoré ovplyvňuje všetky jej rozhodnutia, prijímať zlé, ale aj dobré správy s neobyčajnou chladnosťou. Podobne ako jeho zvyšné filmy z trilógie, tak aj tento je ladený do modra. Každý záber je precízne pripravený, aby obsahoval aspoň jeden modrý predmet. Film je akousi prehliadkou osudov postáv, ktoré sú navzájom popretkávané. Puto, ktoré všetkých hlavných protagonistov spája, je umocňované pôsobivou orchestrálnou hudbou Zbigniewa Preisnera, ktorý je takpovediac dvorným Kieslowskeho skladateľom. Celý film je o Juliinom vyrovnávaní sa s traumou, ktorú jej spôsobila rodinná tragédia a o hre osudu so svojimi postavami. Julia sa so svojou ranou na duši vysporiadáva chladne, akoby bez prejavovania nejakých citov. Snaží sa žiť v zabehnutom rytme, chodieva na plaváreň a spoznáva nových ľudí. Bazén ma v tomto prípade očisťujúci význam, podotýka, ako čas plynie, ale pri tom jemne posúva dej dopredu. Kieslowskemu na to stačí scéna, ktorá vôbec nezapadá do celkového rámca deja. Stáva sa to vtedy, keď Julie z okna pozoruje muža, ktorého v noci prepadli na ulici. So strachom vyjde von z bytu a omylom sa vymkne. Takto sa režisér pomocou scény, ktorá nezapadá do deja, dostáva v príbehu ďalej, o dobrý kus ďalej. Posúva ho úplne inej roviny. Julie sa stáva svedkom situácie, pri ktorej si neznáma mladá žena pozýva do svojho bytu cudzích mužov. Vzápätí sa voči nej zo strany susedov vznesie obvinenie a petícia za jej odsťahovanie z domu. Julie sa jej zastáva, využíva svoj čistý a nezaujatý pohľad na vec a tak sa z nich stávajú priateľky. Režisérovo riešenie Juliinej krízy tak dostáva nový rozmer. Rafinovane vkladá do filmu ďalej nerozvádzané súvislosti, ktoré posúvajú dej dopredu. Vtedy sa rozprávanie zastaví. Hlavná hrdinka stojí na prahu nového rozhodnutia. Už to nie je len čakanie na niečo, čo jej môže pomôcť, ale sama sa púšťa do odvážnych krokov s neuveriteľnou rozvahou. Nezlomí ju ani to, že jej manžel mal milenku, alebo že sa v jej pivnici namnožili myši, hoci sa ich v minulosti strašne bála. Všetky prekážky zvláda bravúrne. Tehotnej milenke svojho manžela dáva dom a sama sa odsťahuje inde. A s hlodavcami jej pomáha žena, ktorú zachránila pred vyhodením z domu. Sám som zvedavý, ako by film vyzeral, keby neprežila toľko bolesti zo straty blízkych a čo by robila, keby bola príliš súcitiaca. To sú nesporne otázky, ktoré Kieslowski nastolil a podal ich svojim spôsobom. Julie začína vnímať svet okolo seba, to, čo predtým nemala vo zvyku. Aj vďaka tomu spoznáva pouličného hudobníka, ktorý z neznámych dôvodov hráva na ulici nedokončenú skladbu jej manžela, ktorú pôvodne zložil k príležitosti vzniku Európskeho spoločenstva. Zastavuje sa, už neuteká ako vtedy, keď začala cítiť náklonnosť zo strany Oliviera, dobrého priateľa jej manžela, tiež skladateľa. Zastavuje sa a pozoruje ľudí okolo seba, babičku – spájajúci symbol Kieslowskeho filmov, ktorá sa snaží vyhodiť fľašu do smetiaka. V tejto chvíli má režisér neukončené len dve myšlienkové skutočnosti. Prvou z nich je ešte udalosť z úvodu filmu, predtým než Juliino auto narazilo do stromu. Na mieste tragédie stál chlapec, ktorý sa záhadným spôsobom hral s drevenou hračkou a snažil sa trafil drevený klin do otvoru. Keď sa mu to podarilo, auto v momente vybočilo z cesty. Mala to byť osudová hra? Chlapec sa však ešte objavuje a to vtedy, keď trvá na stretnutí s Julie, aby jej odovzdal retiazku, ktorú našiel na mieste tragédie. Ona ju odmieta prijať, tak ako fakt, že manželova symfónia je nedokončená. Symbolicky sa s Olivierom púšťajú do práce na jej dokončení. Najprv bola k nemu chladná, prvotné boli pre ňu potreby, strávila s ním noc bez citového náznaku. Pomocou vedľajších postáv režisér interpretuje základné myšlienky filmu a informuje o postupnom preliečovaní Julie. Využíva na to rôzne vsuvky – bočné motívy, ktoré podporujú základnú ideovú rovinu filmu, čo mi svojim spôsobom pripomína brazílsky film Mesto Bohov. Výrazná orchestrálna hudba tvorí pozadie pri mozaike postáv, ktoré počas príbehu dozrievajú, ako to bolo v Statočnom srdci, režiséra Mela Gibsona. Julia sa dostáva zo svojej skľúčenosti, výrazne ožila, pri návšteve plavárne sa pri vynorení z vody masívne nadýchla, čo symbolizuje nový začiatok. Stretáva sa so svojou matku, zavretou v ústave, ktorá si ju stále plietla s Marie-France. To jej nevadilo... všetko jej vynahradil obyčajný pocit vyrovnania sa so svojim životom. Všetky Kieslowskeho filmy spája hudba, silná a emotívna. Je tomu tak aj teraz. Na záver dohráva dokončená symfónia, ako znak scelenia všetkých dejových línii a najmä životného príbehu mladej Julie. () (méně) (více)