Trois couleurs : Bleu
Trzy kolory: Niebieski
Tri farby: Modrá
Three Colors: Blue
Režie:
Krzysztof KieślowskiKamera:
Sławomir IdziakHudba:
Zbigniew PreisnerHrají:
Juliette Binoche, Benoît Régent, Florence Pernel, Charlotte Véry, Hélène Vincent, Philippe Volter, Claude Duneton, Hugues Quester, Emmanuelle Riva (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Posledním významným filmovým projektem polského režiséra Krzysztofa Kieślowského byla volná trilogie Tři barvy, která vznikla ve francouzsko-polské koprodukci. Společně se scenáristou Krzysztofem Piesiewiczem se v ní inspiroval barvami trikolory a heslem francouzské revoluce Volnost, Rovnost, Bratrství. První částí je film nazvaný Tři barvy: Modrá. Jeho hrdinka Julie při tragické autonehodě ztratí muže, úspěšného skladatele evropského formátu Patrice a dcerku Annu. Julie utrpí silný psychický šok a uvědomí si, že ztrátou rodiny přišla o všechno, na čem jí záleželo. Pokouší se začít svůj život znovu, ale v anonymitě. Chce se tak osvobodit od všech věcí: majetku i vlastní minulosti. Její jediný kontakt s bývalým životem představuje Patriceův asistent Olivier, jenž je do Julie už dlouho zamilován. Aby ji vytrhl ze samoty a izolace od vnějšího světa, rozhodne se dokončit Patriceův "Koncert pro Evropu". Krok za krokem se snaží pomoci Julii zbavit se všeho, co ohrožuje její svobodu... Film získal Zlatého lva a Volpiho pohár za ženský herecký výkon Juliette Binocheové, na 50. MFF v Benátkách a pět Césarů (režie, nejlepší herečka, kamera, hudba, zvuk) za rok 1993. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (247)
Dokonalé po všech stránkách a protože je tady film již bohatě zhodnocen, chci jen poznamenat, jak obrovské cítím plus pro tento film v osobě Juliette Binoche. Nedovedu si představit žádnou jinou herečku, která by postavě dala takovou hloubku, citlivost, smutek, půvab i naději. ()
Zlatý Lev ()
Kieslowski dokazuje, že je nejenom vnímavá a citlivá osobnost, ale také tvůrce s výrazným obrazovým cítěním. Spousta scén, které by se klidně daly odvyprávět "obyčejným" způsobem, aniž by utrpěl jejich význam, se pod režiserovýma rukama stávají až uměleckým zážitkem. I kostka cukru rozpouštějící se v kávě může být krásná :o) Ale popravdě řečeno, hlavním tahounem tady není Kieslowski, ale božsky hrající Juliette Binoche, její úsporné herectví, které, ač oproštěno od expresivních výrazů (chce se říci bohudík), přesto sálá emocionalitou a vnitřní silou. Věřil jsem jí všechno. 5* si nechávám, až co ostatní ´barvy´(ještě jsem neviděl). Třeba mě ten pravý vrchol ještě čeká :o) ()
Psychologické drama, ve kterém hraje důležitou roli modrá barva a Juliette Binoche. Tíživost první hodiny mě skutečně uzemnila – tomu se říká teror diváka. Minimum slov, obrovské duševní strádání hlavní hrdinky, nicneříkající zatmívačky uprostřed záběru, těžká, dramatická hudba a žádné vyhlídky šťastných konců. A do toho pořád samá modrá, ne, zde rozhodně není dobrá. 80% Zajímavé komentáře: zputnik, meave, ScarPoul ()
Tahle Kieslowského "tříbarevná" trilogie se celá zapsala mezi nejlepší evropské filmy 90.let. "Modrý" díl je asi nejvydařenější, nejen díky skvělé Juliette Binoche, ale i pro svůj přístup k tématu. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $1,324,974║Tržby Celosvetovo $-║ ()
"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem" - Filmová Velepíseň lásky - ano tímto je tento film. Modrá jako prohra smutku, modrá jako resignace údajného rozumu. Modrá jako Juliette Binoche. ()
Hm tak tohle opravdu není můj šálek kávy. Přišlo mi, že je to o ničem, bez spádu a emoce z toho opravdu netryskaly. Vždyť Juliette Binoche to celé odehraje s jedním výrazem, kerý by se bez přehánění dal nazvat "supí ksicht." No prostě mi to úplně nesedlo. ()
Modrá je chladná ( proto se nejvíc těším na červenou ) ()
Nádherné, hluboké, citlivé, smutné, modré..........opravdu silný zážitek. Dokonalá atmosféra s dokonalou Juliette Binoche. A pro mě navíc úžasný záběr kamery na lžičku s hrníčkem kávy. ()
Juliin dokonalý svět se zhroutí a ona prožívá neuvěřitelnou prázdnotu, zpřetrhá vazby s minulým světem a chce začít znovu, jenže minulost jí stejně dostihne. Juliette Binoche umí každým pohybem, výrazem tváře i pouhým pohledem vyjádřit smutek a bolest hlavní hrdinky tohoto příběhu. Nádherné jsou modré detaily: bazén, lustr, lízátko a hudba, prolínající se celým filmem. K dokonalosti mi chyběl trochu lepší motiv příběhu.4,5* ()
Patřím mezi povrchní jedince, kteří svědomitě ignorují výtvarnou stránku filmu, předvídavě se vyhýbají kontaktu s vážnou hudbou a při sledování filmů zásadně odmítají trpět. Za danných skutečností neměla mít Modrá příliš šancí stát se mou oblíbenou barvou, ale smutné, chladné a zároveň odhodlané oči Juliette Binoche mne donutily k tomu, že jsem těžkou životní situaci spokojeně prožil po jejím boku na proleželé matraci. ()
Pastva pro oči, ráj pro uši a Země zaslíbená pro mysl. Nějaké takové pocity si pravidelně odnáším z filmů Krysztofa Kieslowského. Pokud Rusové mají svého Tarkovského, Švédové Bergmana, tak Poláci mohou být více než hrdi na svého Krzysztofa. Jeho přístup k filmařině se intenzitou divákova prožitku zcela směle staví na roveň výše zmiňovaným. Hluboké příběhy plné smutku i něhy; příběhy vášně i zmaru... ale pro mně osobně především filmy o lásce a životním smíření. Počáteční část trilogie TŘI BARVY: MODRÁ v tomto ohledu není výjimkou. Juliette Binoche coby Julie Vignon (de Courcy) si prožívá všechno jiné, než radost ze života. A přesto... ale nebudu předbíhat; koukněte a uvidíte. Shrnuto a podtrženo: Nemám co vytknout tomuto snímku. Po formální i obsahové stránce jde o skvěle zpracované dílo... a proč to neříct naplno: jde o klenot. V neposlední řadě potěší přítomnost Zbigniewa Preisnera coby tvůrce muziky. ()
(1001) Spojení s hudbou je jednou z nejsilnějších zbraní filmu, tou další je bezpochyby Juliette Binoche. Dál už záleží jenom na vkusu a cítění diváka. ()
Jediná přežila, ale ztratila vše, na čem ji v životě záleželo. Ona je ale mnohem silnější, než si myslí. Rozhodla se zpřetrhat staré vazby. Starý život hodit ke všem čertům. Uložit ho hloboko do sebe. Zapomenout. On se ale stále ozývá, jen tak se nevzdává. Bude ji všude pronásledovat. Podaří se jí navázat nové vztahy, nebo se pokusí vráti ke starým a smířit se se ztrátou bližních? ... Čas vše bolavé vyléčí, plyne jako voda. Třpytivě modrá. To je její barva. Juliina barva. Ta nás celým filmem provází. Je nám stále v patách. Vizuálně vytříbené dílo je první částí trilogie Tři barvy. Inspirováno modrou částí francouzské vlajky, volností. Snímku dominuje úsporným ale odzbrojujícím herectvím Juliette Binoche. ()
V komentáři k Červené jsem napsal, že je to nejsympatičtější a patrně nejlepší část trilogie. V případě modré je to ale látka, která je mi tématicky nejbližší. Kieslowski totiž pojal pojednání o svobodě jako problém citových a příbuzeneckých vazeb. Ty nás spoutávají neviditelnými, ale silnými citovými pouty. Hlavní hrdinka přijde při autonehodě o rodinu a řeší problém, do jaké míry se může osvobodit od svých vzpomínek a citů. Její sousedka pracuje v erotickém průmyslu a má pocit, že ji to uspokojuje, do okamžiku, kdy na její představení dorazí otec a ona čelí pocitům viny, protože ani ona není osvobozená od své minulosti a rodinné příslušnosti. Osvobodit se může znamenat izolovat se a je to vždycky jen otázka kompromisu mezi nezávislostí a samotou. V 18 letech jsem přišel o otce a řešil jsem po jeho smrti vlastně podobné dilema jako hrdinka filmu. Kieslowski je jako vždy komorní, podává svůj příběh v pomalém tempu s důrazem na vnitřní psychiku svých hrdinů. Celkový dojem: 75 %. ()
Pro mě první setkání s tímto panem režisérem a hned mu musím vzdát hold. Je sice pravda, že Modrá mě zaujala ze všech 3 barev nejméně, ale i přesto je to pořád nadprůměrný zážitek. Vypráví prostě o ženě, která se po tragické smrti manžela odstěhuje zbytu, začne za sebou rušit veškerá pouta k minulosti a snaží se začít nový život. Minulost ji však dostihne a to ve 2 podobách; milenky zesnulého manžela a muže, k němuž si postupně najde cestu a otevře mu svoji poraněnou duši... ()
Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo. ()
Tři barvy: Modrá jsou nepochybně velmi kvalitním snímkem, s vynikající Juliette Binoche v hlavní roli ženy, která se po svém pokouší vyrovnat s těžkými událostmi. Co se však týče nějakého emočního dopadu, ten se u mě bohužel nekonal. Juliettina postava je ztvárněna velmi chladně, nepřístupně, jakoby nechtěla, abychom pronikli do jejího nitra, k jejím emocím. A právě podobně, jak byla vylíčena její postava, jsem i já, coby divák, neprožívala žádné emoce. Téměř žádné scény se mnou nepohnuly. Jistě svádí úporné vnitřní boje, ale ty zůstanou tak perfektně skryty pod její zdánlivě chladnou a vyrovnanou tváří, že na povrch se tak její pocity vlastně po celý film téměř nedostanou. Tedy, alespoň ne v té formě, kde bych dokázala plně pocítit její bolest, strach či výčitky. "Modrá" je velmi osobité dílo, které se však v prožitku může u diváků značně lišit. ()
Farebná trilógia Krzysztofa Kieslowskeho je jednou z najvýznamnejších filmových udalostí 90.rokov. Kieslowski vo svojich filmoch spája hodnoty, ktoré jednotlivé farby, konkrétne sú to biela, modrá a červená, vyjadrujú. Súvislosť s francúzskou trikolórou nie je náhodná. Práve Francúzi sa výraznou mierou pričinili o vznik celej trilógie, čo však v konečnom dôsledku nie je až tak podstatné. Máme totiž možnosť nahliadnuť do sveta emócii. Vo filme Tri farby: Modrá sú emócie vytlačené na okraj a kladie sa tam dôraz najmä na racionalitu postáv. V „červenom“ filme je to práve naopak a v „bielom“ sú všetky sentimentality neutralizované. Vo všetkých troch filmoch nám režisér ukazuje, ako sa dá vysporiadať s hraničnými životnými situáciami emocionálnou alebo racionálnou formou. Hrdinkou tohto príbehu z roku 1993, prvého z troch filmov, je Julie, ktorá so šťastím prežije ťažkú autohaváriu, počas ktorej však zahynul jej manžel, známy európsky hudobný skladateľ a taktiež dcérka. Trauma zo straty rodiny ju paralyzuje a donúti ju premýšľať nad zmyslom života. Spočiatku si siaha na život, keď sa pokúša priotráviť liekmi, no v poslednej chvíli si to rozmyslí. Práve tu sa začína prejavovať to racio, ktoré ovplyvňuje všetky jej rozhodnutia, prijímať zlé, ale aj dobré správy s neobyčajnou chladnosťou. Podobne ako jeho zvyšné filmy z trilógie, tak aj tento je ladený do modra. Každý záber je precízne pripravený, aby obsahoval aspoň jeden modrý predmet. Film je akousi prehliadkou osudov postáv, ktoré sú navzájom popretkávané. Puto, ktoré všetkých hlavných protagonistov spája, je umocňované pôsobivou orchestrálnou hudbou Zbigniewa Preisnera, ktorý je takpovediac dvorným Kieslowskeho skladateľom. Celý film je o Juliinom vyrovnávaní sa s traumou, ktorú jej spôsobila rodinná tragédia a o hre osudu so svojimi postavami. Julia sa so svojou ranou na duši vysporiadáva chladne, akoby bez prejavovania nejakých citov. Snaží sa žiť v zabehnutom rytme, chodieva na plaváreň a spoznáva nových ľudí. Bazén ma v tomto prípade očisťujúci význam, podotýka, ako čas plynie, ale pri tom jemne posúva dej dopredu. Kieslowskemu na to stačí scéna, ktorá vôbec nezapadá do celkového rámca deja. Stáva sa to vtedy, keď Julie z okna pozoruje muža, ktorého v noci prepadli na ulici. So strachom vyjde von z bytu a omylom sa vymkne. Takto sa režisér pomocou scény, ktorá nezapadá do deja, dostáva v príbehu ďalej, o dobrý kus ďalej. Posúva ho úplne inej roviny. Julie sa stáva svedkom situácie, pri ktorej si neznáma mladá žena pozýva do svojho bytu cudzích mužov. Vzápätí sa voči nej zo strany susedov vznesie obvinenie a petícia za jej odsťahovanie z domu. Julie sa jej zastáva, využíva svoj čistý a nezaujatý pohľad na vec a tak sa z nich stávajú priateľky. Režisérovo riešenie Juliinej krízy tak dostáva nový rozmer. Rafinovane vkladá do filmu ďalej nerozvádzané súvislosti, ktoré posúvajú dej dopredu. Vtedy sa rozprávanie zastaví. Hlavná hrdinka stojí na prahu nového rozhodnutia. Už to nie je len čakanie na niečo, čo jej môže pomôcť, ale sama sa púšťa do odvážnych krokov s neuveriteľnou rozvahou. Nezlomí ju ani to, že jej manžel mal milenku, alebo že sa v jej pivnici namnožili myši, hoci sa ich v minulosti strašne bála. Všetky prekážky zvláda bravúrne. Tehotnej milenke svojho manžela dáva dom a sama sa odsťahuje inde. A s hlodavcami jej pomáha žena, ktorú zachránila pred vyhodením z domu. Sám som zvedavý, ako by film vyzeral, keby neprežila toľko bolesti zo straty blízkych a čo by robila, keby bola príliš súcitiaca. To sú nesporne otázky, ktoré Kieslowski nastolil a podal ich svojim spôsobom. Julie začína vnímať svet okolo seba, to, čo predtým nemala vo zvyku. Aj vďaka tomu spoznáva pouličného hudobníka, ktorý z neznámych dôvodov hráva na ulici nedokončenú skladbu jej manžela, ktorú pôvodne zložil k príležitosti vzniku Európskeho spoločenstva. Zastavuje sa, už neuteká ako vtedy, keď začala cítiť náklonnosť zo strany Oliviera, dobrého priateľa jej manžela, tiež skladateľa. Zastavuje sa a pozoruje ľudí okolo seba, babičku – spájajúci symbol Kieslowskeho filmov, ktorá sa snaží vyhodiť fľašu do smetiaka. V tejto chvíli má režisér neukončené len dve myšlienkové skutočnosti. Prvou z nich je ešte udalosť z úvodu filmu, predtým než Juliino auto narazilo do stromu. Na mieste tragédie stál chlapec, ktorý sa záhadným spôsobom hral s drevenou hračkou a snažil sa trafil drevený klin do otvoru. Keď sa mu to podarilo, auto v momente vybočilo z cesty. Mala to byť osudová hra? Chlapec sa však ešte objavuje a to vtedy, keď trvá na stretnutí s Julie, aby jej odovzdal retiazku, ktorú našiel na mieste tragédie. Ona ju odmieta prijať, tak ako fakt, že manželova symfónia je nedokončená. Symbolicky sa s Olivierom púšťajú do práce na jej dokončení. Najprv bola k nemu chladná, prvotné boli pre ňu potreby, strávila s ním noc bez citového náznaku. Pomocou vedľajších postáv režisér interpretuje základné myšlienky filmu a informuje o postupnom preliečovaní Julie. Využíva na to rôzne vsuvky – bočné motívy, ktoré podporujú základnú ideovú rovinu filmu, čo mi svojim spôsobom pripomína brazílsky film Mesto Bohov. Výrazná orchestrálna hudba tvorí pozadie pri mozaike postáv, ktoré počas príbehu dozrievajú, ako to bolo v Statočnom srdci, režiséra Mela Gibsona. Julia sa dostáva zo svojej skľúčenosti, výrazne ožila, pri návšteve plavárne sa pri vynorení z vody masívne nadýchla, čo symbolizuje nový začiatok. Stretáva sa so svojou matku, zavretou v ústave, ktorá si ju stále plietla s Marie-France. To jej nevadilo... všetko jej vynahradil obyčajný pocit vyrovnania sa so svojim životom. Všetky Kieslowskeho filmy spája hudba, silná a emotívna. Je tomu tak aj teraz. Na záver dohráva dokončená symfónia, ako znak scelenia všetkých dejových línii a najmä životného príbehu mladej Julie. () (méně) (více)