Pád Bílého domu

Ultrapatetický, naprosto vážně se beroucí reaganovský relikt kapitalistického realismu. Po všech těch akčních thrillerech, které nějakým - byť i jen minimálním - způsobem americkou politiku a vypjatý nacionalismus kritizují, je překvapivé vidět film, který končí prezidentovým proslovem "God Bless United States of America", vyvěšováním americké vlajky a potřebě se sjednotit. A světe div se, líbilo se mi to. Je to tak hloupé, až je to dobré. A jsem zvědavý, zda o tom vyjde nějaká studie, těch exaltovaných motivů znovu nalezeného patriotismu jsou tam desítky. Nový společný nepřítel, odvážní představitelé vlády, heroizování mariňáků, USA jediným a posledním světovým četníkem. To béčkové vykrádání dějových twistů ze Smrtonosné pasti, Přepadení v Pacifiku a dalších podobných filmů je jen omáčkou - důležité je ono poselství o nezlomnosti americké vlády a národa. Right-wing movie jaký tu dlouho nebyl. (22.04.2013)

V rámci žánru vcelku dobré a neurážející, nicméně Roland Emmerich si s prakticky stejným tématem ve snímku White House Down pohrál daleko důmyslněji a... A především vtipněji. Nadsázka nebo jakékoliv odlehčení Pádu Bílého domu totiž chybí nejvíce. Akce je velice akční, obsazení Bílého domu je svižně natočeno a stane se tak rychle, že člověk skoro nevnímá klasické blbinky typu "Všichni ti profíci se nechali postřílet jako stádo ovcí". Jenže všechno ostatní je myšleno tak smrtelně vážně, postavy se smrtí na jazyku přísahají věrnost hvězdám a pruhům, že to slabší povahy s alergií na kýč, klišé a patriotismus zkrátka nemusí dost dobře snést. (15.08.2013)

Republikánská agitka za ryzí americké hodnoty, ochotě postavit se problému čelem a vše řešit s vážnou tváří. Chyba vidět to v opačném gardu kinopremiér, protože Emmerichovo brnkání na „demokratickou“ strunu přineslo víc tematické sebeironie, čímž se očekávání zde sráží na nulu. Fuqua dráždí divácké receptory pouze úctyhodným bodycountem, ochotou střelit do hlavy kohokoliv (i ženskou) a Butlerovskému stroji vylepšuje leda skill v počtu headshotů. Ve zbylém čase tak nějak bloudí potemnělými chodbami Bílého domu a raději nutí hrdiny mlčet, neb jim scénář nic moc zázračného nenahazuje. Nenapadá mě, kterých dvacet minut děje bych obětoval ve prospěch lepší kompaktnosti, ale tu čtvrthodinku s obsazením Olympu naopak stavím na akční piedestal toho lepšího, co můžeme v současnosti vidět. 2 a ½. (31.10.2014)

Kdysi jsem četl takové ironické popíchnutí, že herci jsou nejlépe placení prostituti na světě. Tehdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale v tomhle filmu se to ukazuje náramně. To, co tady ve druhé půli s kamennou tváří pronášejí, zcela vážně a plni patosu, to by položilo i sebemrskajícího masochistu. A nejvíc mi bylo líto Morgana Freemana. Jeho účast, protlačena producenty jenom proto, aby si odškrtli aspoň jedno slavné jméno, je tu zredukována na stále stejný bezradný apatický výraz, kdy je zcela zřejmé, že Morgan tu vlastně nemá co hrát a jeden jeho rozčilený několikasekundový výraz už na tom nic nezmění. Americký prezident je tu vzor čestnosti, udatnosti a vědomí vážnosti svého postavení, kdy už jenom čekáte, až z toho všeho začne srát mramor. Všechny repliky, které lítají vzduchem mezi Butlerem, vojenským štábem a šéfem teroristů jsou pak ekvivalentem esence demence, že už i ty zpomalené scény s prostřílenou americkou vlajkou, ´Cerberus kód´ a hrdinný výkřik „Přísahám na vlajku Spojených států amerických!“ vám připadnou jako tím nejmenším prohřeškem na diváckém vkusu. Ten film měl prvních cca 45 minut našlápnuto dobře, díky staromódní ´osmdesátkové´ akci, kdy teroristi a bodyguardi padají na zem jak po zásahu vojína Matrixe (tímto zdravím Arnolda), ale pak všechny aktéry a zejména scenáristy obestoupil duch Chucka Norrise, bez sebemenší špetky nadhledu a všechno šlo do hajzlu. Zlatý Schwarzeneggerovo ´Komando´, to je proti tomuhle vtipná odlehčená komedie plná hlášek. (29.06.2013)

Bílý dům padá a Antoine Fuqua s ním ve filmu, u kterého kdosi ve střižně prohodil konec se začátkem. Pokud ze sálu odejdete po MASAKRÁLNÍCH úvodních třiceti minutách, bude to se širokým úsměvem na tváři a sice s polovičním, ale stále stoprocentním hodnocením. Na všechny ostatní, co tu zívačku zkusí vydržet do konce, čeká zklamání v podobě prozatimní sračky roku nejen kvůli scénáři s tolika připitomělými absurditami (přístupové kódy, přístupové kódy, a do třetice přistupové kódy, nabíhání do kulek, záhadně zlomený prezident na konci), že je mi z toho špatně ještě teď. Gamer 2.0, vážně nic moc víc. Koho na konci nedodělá otravná repetitivní patriotistická hudba, nemá sluch. (08.04.2013)