Řidič a fantom

Kdyby tak každé moje rande mělo stejně příjemnou atmosféru, jakou oplývá takhle klasická francouzská komedie... To by se pak ke mně domů chodilo mnohem častěji. Jen mě krapet mrzí, že se víc nepracovalo s výherním tiketem. Prim tu hrálo Philippovo vejce, asi jako připomínka toho, že i mezi duchy se ctí jasně daná hierarchie. No a ještě jedna glosa; Kdybych se duchem stal já, film by skončil v převlékacích kabinkách... (13.03.2012)

Nečekané spojení scénáristy Francise Vebera a režiséra Gérarda Ouryho může budit pochybnosti (trochu jako kdyby Zdeněk Svěrák napsal scénář pro Václava Vorlíčka). Ale nejsou na místě - nejedná se o splácaninu dvou odlišných poetik; vzásadě se dá říct, že zvítězil Veber, s tím rozdílem, že Oury mírně potlačil jeho tendenci moralizovat. Takže motiv odcizeného syna tady není tak lacině vlezlý jako třeba v Otci a otci nebo v Kondomedii. Je to především nápaditá a vtipná duchařská komedie pro dva skvělé herce, kteří už v té době DLOOOOUHO nenarazili na pořádnou roli. Takže sláva. 80 % (08.05.2003)

Komedie, která sice na některých místech drhne, ale je francouzsky příjemná. Noiret je tradičně skvostný a Jugnot si svou roli proutníka užívá. Spojení Vebera a Ouryho se sice může jevit nečekaně, ale je to s podivem, že se nedali dohromady už dříve. Vždyť oba točili podobné náměty (mísili komedii s akcí, oba často používali námět jedince, který se nenadále zaplete se zločinci či špiony), obsazovali či psali pro stejné herce (Belmondo, Pierre Richard nebo právě Jugnot), pro oba psal hudbu většinou Vladimir Cosma. Kdyby se jim podařilo v sedmdesátých letech natočit buddymovie ve složení Belmondo a Richard byla by to lahůdka. (21.11.2006)

Černohumorně fantastická komedie o tom, jak může býti mrtvým vlastně zábavné... nebo naopak ještě potížnější? To už posuďte sami! :o) Dva slavní tvůrci francouzských komedií dvou různých generaci, Gérard Oury a Francis Veber, se nečekaně spojili, aby si ještě od třetího, a sice Claude Zidiho, vypůjčili do hlavních rolí Phillipa Noireta (Prohnilí) a Gérarda Jugnota (Mistři gagu) a vytvořili tak v 90. letech příjemnou komedii v duchu starých tradic. Taky jste se občas ptali sami sebe, jak by asi vypadal film s využitím nějaké zápletky jakoby vystřižené z komedie pro pamětníky, kdyby se odehrával ale v současnosti? Jo, tak tady zrovna takový kousek máte, byť už 24 let "starý", přesto trefně vystihující ve vedlejších linkách právě tuhle moderní dobu (virtuální svět počítačových her, na nichž frčí synek hlavního hrdiny). Když jsem si u vybraných "fantasy" scén okamžitě vzpomněl na Muže, který prochází zdí z roku 1951, odkryl se mi záhy další posun a sice mnohem vyspělejší triky, s nimiž si tvůrci tentokrát pohráli tak, že působí vtipně i záměrně (viz. třeba dlouhé zjevování Georgea v autě). Otázkou zůstává, nakolik tu přetechnizovanou moderní současnost lze skloubit s atmosférou těch starých, příjemně naivních veseloher. Byť již v roce 1996 bylo to původní kouzlo zčásti pryč, díky pěkně vypointovanému scénáři s vtipnými dialogy (minimálně v českém dabingu se tedy skutečně perlilo!) a skvělé dvojce Noiret–Jugnot z toho vznikla opravdu povedená jednohubka, jakoby na jedno upršané poledne v pátek po práci stvořená. Vhodně krátší stopáž rychle uteče a originální nápad s lavičkama v závěru mi asi ještě dlouho zůstane v paměti. Překvapuje mě pouze, jak je to vlastně neznámé a zapadlé. 80% (25.09.2020)

Tak konečně jsem se dostal k tomuhle unikátnímu spojení dvou geniálních mozků francouzský komedie. A zklamán rozhodně nejsem. Sice nejde o žádnou řachandu, ovšem o to preciznější a naléhavější se mi jevil bejt onen typicky veberovskej káravej (pod)tón snímku. Triky předpotopní, ale roztomilý... a autohonička se vážně povedla. (12.04.2014)