Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Ralph Fiennes, F. Murray Abraham, Mathieu Amalric, Adrien Brody, Willem Dafoe, Jeff Goldblum, Harvey Keitel, Jude Law, Bill Murray, Edward Norton (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Pan Gustave (Ralph Fiennes) je legendou mezi hotelovými zaměstnanci. V bezčasí mezi dvěma světovými válkami, v bohem zapomenuté zemi, kde toho nepříliš funguje, je luxusní Grandhotel Budapešť oázou spolehlivosti, již zosobňuje právě tento šéf hotelového personálu. Přání svých hostů plní pan Gustave, ještě než jsou vyřčena, a většinu z nich navíc zcela nezištně miluje, a to i ve fyzickém slova smyslu. Když mu jedna taková vděčná zákaznice odkáže mimořádně vzácný obraz a vzápětí navěky zavře oči (ne zcela dobrovolně), nejenže náhle závratně zbohatne, ale navíc se stane trnem v oku naštvaných pozůstalých, terčem nájemného vraha a hračkou v rukou místní policie. Ve všech těchto nevděčných rolích mu pomáhá obstát jeho osobní šarm a mladý pikolík Zero Moustafa (Tony Revolori), z něhož chce vychovat svého nástupce. (Cinemart)
(více)Videa (15)
Recenze (1 439)
Tohle bylo tak zvláštní a jiné, až to bylo zajímavé a milé. Od filmu jsem nečekal nic a sledoval jsem ho s velkou zvědavostí, přičemž přiznávám, že nebýt tolika nominací na Oscary, tak bych si ho i možná nechal ujít. Nicméně svým pojetím, příběhem i odlišností mě dokázal zaujmout natolik, že mi s ním čas utekl hodně rychle. Připadlo mi, jak kdybych sledoval příběh z nějakého jiného světa, kde jsou postavy oproštěny od běžných lidských povahových rysů, kde mohou budovy vyrůstat na těch nejvíce netypických místech, kde je prostě téměř vše jiné, než jak to znám nebo si představuji. Ani jsem během filmu nepobíral všechna ta slavná herecká jména, teprve při závěrečných titulcích jsem zíral, kolik známých herců tam účinkovalo, a já byl přitom během filmu schopen poznat asi jen tři z nich. Prostě film je pro mě hodně netypickým zážitkem a zase jsem si díky němu jednou o něco rozšířil filmové obzory. Po všech směrech to prostě stálo za to a jsem rád, že jsem si nakonec k tomuto zvláštně barevnému dílku tu cestu našel. Je to za čtyři hvězdy. ()
Zhlédnuto v kině. Už dlouho, zatraceně dlouho, mě takhle film nevytrhl ze všední reality života, už dlouho jsem se do filmu tak neponořil, už dlouho jsem neviděl film, který by byl tak jiný, už dlouho jsem neviděl film, kde by každý frame vypadal, jako by jej maloval umělec štětcem... A takhle bych mohl vyjmenovat prakticky všechny klady tohoto filmu. Od obsazení, přes příběh, vtípky, které fungovaly (!), až po konec, by jsem omámen, zamilován a nechtěl jsem, aby film skončil. Už se těším na druhou projekci, protože to vypadá, že jsem našel svůj nový, hodně oblíbený film. Musím nakoukat více Wesových filmů, tohle je už třetí, co jsem od něj viděl a už potřetí dávám plný počet bez jediného zaváhání. ()
Bohumil Hrabal na vínku s Járou Cimrmanem. Drzé, prkenné, nostalgické, elegantní, absurdní a milé. Příliš dlouhé, s banálním příběhem, ale krásné. Jak jinak, než dobře, může dopadnout příběh o mladé knihomolce, která u památníku milovaného autora čte knihu jeho pamětí, kde tento vzpomíná na své mládí, během kterého si od nadmíru zajímavého pána vyslechl příběh o jeho teenagerovských časech, kdy se ho ujímá fascinující mentor, kterého dohání současná doba i vlastní minulost ... Sázka na jistotu. Kolikrát už jsme takový příběh viděli?! ()
Po skončení filmu jsem z kina vyšel zesláblý smíchem, v pětihvězdičkové náladě s hromadou příjemných vzpomínek a myšlenek. Wesova láska k postavám a detailům je stále stejně upřímná a povznášející, kdežto jeho komediální talent léty zraje jako víno. To be continued... 90% ()
Galerie (148)
Zajímavosti (42)
- Do role Madame D. byla původně obsazena Angela Lansbury, ale musela odstoupit kvůli práci na divadelním představení "Řidič slečny Daisy" a byla nahrazena Tildou Swinton. (Dr Lizal)
- Náklady na výrobu byly zhruba 25 milionů amerických dolarů. (NIRO)
- Wes Anderson sa rozhodol natočiť film v troch rôznych stranových pomeroch. Pre každú éru iný pomer strán. Prítomnosť v 1.85:1, 60. roky v 2.35:1 a 30. roky v akademickom formáte 1.37:1. (Eoin)
Řekl bych, že Anderson se tu zatím nejvýrazněji vydává cestou vícevrstevnaté historické reflexe, a to jak dějin umění (filmu, literatury...), tak reálných světových dějin. Lépe řečeno, ústředním tématem Grandhotelu Budapešť je poměrně neotřelá úvaha nad vztahem skutečnosti a fikce, která se tu soustřeďuje do celkem čtyř vypravěčských linií. Nejde ale o žádné Inception nebo Atlas mraků, kde by jednotlivé linie měly zhruba stejné množství prostoru, nebo se mezi nimi alespoň pravidelně přeskakovalo. Ty vnější (meta)fikční rámce, které ohraničují dobrodružný příběh Zera a Gustava H. jako matrjoška, slouží spíše jako podnět k přemýšlení ex post. Jedna věc je, že tu máme co dočinění s fikcí jakožto přiznaným konstruktem, což Andersonovu hračičkářství, které v sobě eklekticky mísí vlivy animovaného filmu, počítačových her, grotesky a bůhvíčehoještě, konečně dává rozumné opodstatnění. Zatímco tedy v minulosti byla Andersonova nezaměnitelná "weird" poetika obhajovaná především jako režisérovo unikátní (a konzistentně rozvíjené) autorské vyjádření, v novém filmu k sobě nachází pevnější oporu. Přijdou mi proto nemístné všechny výtky vůči vyprázdněnosti a manýrismu, když právě onu excesivní stylizaci tady opodstatňuje noření se do hlubin několika fikčních rovin, ve kterých se přiznaně deformují malé i velké dějiny. Do určité míry je proto Grandhotel Budapešť příbuzný s Hanebnými Pancharty, protože stejně jako Tarantinův film vypráví alternativní verzi událostí okolo druhé světové války, kterou současně spojuje s historií kinematografie. Anderson v tomto druhém ohledu sice není tak komplexní, ale v propadání se do hlubin fikce například zohledňuje dobové konvence, tzn. že v té nejzásadnější linii vyprávění odehrávající se ve 30. letech se nám obraz zcvrkává do akademického formátu a nabízí už zmiňované narativní a stylistické vzorce příznačné pro onu dobu (Hitchcock, Lubitsch...). Vzhledem ke vzpomínané čtyřrovinové skladbě filmu přitom nejde jen o další hru na přepisování dějin nebo neoriginální práci s nespolehlivým vyprávěním, ale o vtipnou a důmyslnou rozpravu nad úlohou fikčního díla v celé jeho šíři. Narážím totiž hlavně na ten nejméně nápadný, úplně vnější rámec s holčičkou a sochou, v němž se klíčové (doslova!) atributy ústředního příběhu (které si spojujeme s pohnutými osudy postav) najednou stávají zmnoženým, vyprázdněným fetišem spojovaným se jménem autora, kterého po smrti uctívají jeho čtenáři. Takže se tu postupuje od samotné fikce, přes její vyprávění, tvorbu až po její recepci. Nejen proto se domnívám, že jde zatím o Andersonovo vrcholné dílo, které navíc neuvěřitelně puntičkářsky pracuje s filmovými formálními prostředky (střih, kamera, mizanscéna, motivace...), jimiž suverénně vytváří humor a iluzi zabydleného fikčního světa, do něhož je radost se vracet. Vynikající film, který dle mého názoru potvrzuje status Wese Andersona jakožto auteura s nejvýraznějším rukopisem (když počítám anglo-americkou sféru), který časem bude stejně vzývaný, analyzovaný a velebený jako dnes Kubrick nebo Scorsese. () (méně) (více)