The Zero Theorem

Sci-fi postrádající jakoukoli vědeckofantastickou premisu... a koule. Zero Theorem působí tak trochu jako low-budgetový, impotentní Brazil. Gilliam nabízí bezzubou kritiku současné facebookovské společnosti, jeho postavy se bouří proti symbolům orwellovské dystopie, která ve fikčním světě filmu ovšem nemá žádné pevné kontury. Filozování o (ne)smyslu života je také na úrovni gymnázia, ale díky Gilliamově vizualitě (všepohlcující vortex) a Waltzově existenciální tváři, na mě ve výsledku emočně zapůsobilo; kupodivu stejně tak jsem si s postavami prožil i stokrát ohraný milostný příběh o štětce co díky pravé lásce hodí svoje povolání na hřebík. List pozitiv je bohužel již vyčerpán a z negativ jsme ještě nezmínili špatnou dramaturgii a motivace postav (zásadní momenty nejsou vůbec akcentovány, postavy pak jednají naprosto nesrozumitelně), hnusný střih či režijní vedení herců k protivnému pitvoření. Dlouho jsem si taky musel zvykat na křečovitou a nevyhraněnou vizuální stylizaci - a to mám přitom Gilliama a jeho styl velice rád! (Působí to totiž jak kdyby se křiklavostí a opulentností scény snažil zamaskovat ve skutečnosti nízký rozpočet.) Navzdory tomu Gilliamovi nelze popřít, že jeho režijní styl je stále energický a sebevědomý. Ale možná by neškodilo o ždibec více soudnosti. (21.07.2014)

Gilliamův vlastní vesmír je plný fantazie a hravosti, ale dokáže také sledovat otázky bytí. Budoucnost, možná ne až tak vzdálená, je plná všudypřítomného Managementu. Gilliam na ni nahlíží značně satiricky, nespokojuje s pouhou dystopií. Celkem hlasitě, ale pravděpodobně marně, křičí, že budoucnost se tvoří dnes. (01.10.2022)

Hodně rád bych ještě tu jednu hvězdu dal, protože to bylo úplně poprvé, kdy mi Gilliamův vizuál plně sednul a zajímal mě po celou stopáž (no... teoreticky podruhé, ale u Krále rybáře se to asi moc počítat nedá), jenže to bohužel není dostatečně promyšlené, hlavně co se celého toho světa týče, a ani ten námět není využitý naplno. Nápadů to má samozřejmě zase dost, ale opět se jimi Gilliam nechal až moc opájet a s obsahem bohužel nepracoval tak moc jak měl. No a taky zde kopíruje ze svých starších sci-fi, kterým je The Zero Theorem chtě nechtě prostě podobné - a hlavně závěr silně připomene Brazil. Jenže i tak mi to sedlo, nenudil jsem se u toho, byl jsem neustále zvědavý, kam se to celé bude vyvíjet a natočené i zahrané je to fakt dost slušně. I ten svět, ve kterém se to odehrává, je dost zajímavý a proto tolik zamrzí jeho nepropracovanost, protože přímo vybízel k rozvití hlubší zápletky i závěrečné myšlenky - hlavně ty všudypřítomné reklamy venku, kterým nelze utéct. Ty mě snad z celého filmu zaujaly nejvíc a přitom v něm bohužel neměly žádnou větší roli... Ale určitý přesah to má i tak, sice celkem jednoduchý, ale dobře vedený a v závěru i poměrně silně podaný. A za tenhle názor mě určitě bude spousta lidí chtít lynčovat, ale tohle bych si zopakoval radši, než právě Brazil. Neptejte se mě proč, sám to nevím, ale tady mi to podání sedlo prostě víc. Možná, až se mi to rozleží v hlavě, to tu rozliším a tu čtvrtou hvězdu přidám, ale zatím pro ni bohužel nenacházím důvod. A fakt mě to mrzí, protože Gilliam mi sedne skutečně jen výjimečně, jen je to prostě nedopracované a osudy vedlejších postav nejsou pořádně uzavřeny. Ale uvidím časem, tady to hodnocení mám fakt dost mezi. Silné 3* (07.05.2022)

Další z Terryho temných pohledů do budoucnosti. Tenhle svět je chaotický, klaustrofobický, skoro až cynicky otravný svou přetechnizovanou všudypřítomností. Hlavní hrdina, zmítaný snad všemi fobiemi pramenícími z té nicoty kolem něj, má jedinou naději vymanit se díky tajemné Bainsley, jenže i lásku poznává spíše virtuální než tu pramenící z její reálné chemie. Zmatený, skoro až autistický Chris Waltz, zabydlený v tomhle filmu po celou její délku, byl zajímavou figurkou v rukou režiséra, ale zaujali mě spíše herci s menším prostorem, třeba další z chameleonských rolí Tildy Swinton nebo prodejná a záhadně zamilovaná Mélanie Thierry .. (12.08.2014)

Klasické Gilliamovo vizuální kouzlo tady je, ale bohužel už nefunguje jako dřív. Člověk pořád doufá, že se mu to nakonec bude líbit, ale pak přijde rapující Tilda Swinton a i poslední naděje jsou pryč. Jako by se Gilliam snažil být extrémně cool a vytvořil něco, co by se jakože mohlo líbit mladým lidem. Napsat k tomu scénář Charlie Kaufman, mohlo to být supr. Zrovna s Adaptací je nabízí docela zajímavá paralela, a Adaptace vyhrává v tom, že její hlavní postava vzbuzuje sympatie hlavně proto, že dělá něco, aby se dostala ze své misérie. To se bohužel o postavě Christopha Waltze říct nedá, která je tak zahleděná sama do sebe, až je to nepříjemný. A zakončení s Creep od Radiohoead je prostě... Až moc "samozřejmý". (01.04.2014)