Kalvárie

Oproti režisérovu předchozímu snímku Pomáhat a chránit je v dramatu s názvem Kalvárie méně humoru, ale i tak se komické elementy najdou, pokud tedy máte cit pro černý humor a jste alespoň trochu cyničtí. Brendan Gleeson by měl rychle dostat nějakou cenu, protože jeho výkon v hlavní roli je vynikající. Zbylí herci za ním příliš nezaostávají, neboť mají co hrát - všechny postavy jsou totiž opravdu skvěle napsané a film se může pyšnit silným a pečlivě budovaným příběhem, chytrými dialogy s filozofickým přesahem a inteligentním scénářem, který se s ničím nemaže. Což platí i pro režiséra samotného. (07.07.2014)

Režisér to spolu s Brendanem Gleesonem opět dokázali. Uhranuli mě filmem, který nemusí být notně vtipný, hlavně když bude dostatečně černý a hlavně bude mít naprosto úžasnou atmosféru Irského venkova. Nejde ale jenom o to krásné prostředí, které se ve filmu objevuje. Jde i o ten příběh, který je vlastně hrozně jednoduchý a má toho hrozně moc, co říct a nad čím přemýšlet. No a v neposlední řadě nesmím zapomenout ani na herce. Kde jiní v rámci USA mají problém přejít z seriálové komediální role na vážnou, tak tady to Dylan Moran a Chris O'Dowd zvládají lusknutím prstu. Samozřejmě ale nesmím zapomenout ani na hodně zajímavou a sympatickou Kelly Reilly nebo Aidana Gillena. Všichni předvádí nadpozemské výkony a Brendan tomu šéfuje. Nevím jak Vy, ale já jsem neviděl hodně dlouho film, kde by mě ve velkém uhranulo tolik postav naráz a ještě mě odpálil příběh a atmosféra prostředí. Pět hvězd jak vyšitejch a ani o chlup míň. (04.11.2014)

I kdyby ti herci hráli já nevím, loutkové divadlo, tak by se mi to líbilo, páč když máte kolem sebe tak krásné exteriéry, jaké irský ostrov nabízí, tak je z půlky vyhráno. Calvary se může navíc opřít o herce, kteří jsou jeden sympoš vedle druhýho, posuďte sami- Brendan "Pošuk Moody" Gleeson, Chris "Roy" O'Dowd nebo Dylan "Bernard Black" Moran. Co pak na tom, že samotnej film je celkem utahanej a nedomrdlej... (04.08.2014)

Kalvária operuje so strašne substanciálnou rovinou a predpokladá, že jej k uskutočneniu niektorých východzích bodov ako bázická očista beznádeje a zúfalstva z rozštvrtenej spoločnosti hriechu a robenia napriek zasvieti akési hlboké svetielko dôkladnej afirmácie umeleckej reči z prezentovaného dramatického kontextu. Bohužiaľ, okolo kňaza Jamesa sa nedokáže vytvoriť presvedčivý ekvivalent ľudského utrpenia. Šermuje sa so striktnými premisami rozporov a postrádam dramatické odbočky a dáky ten intímny rozmer, ktorý by vyplával niekde na povrchu z menej čitateľných seáns a výstupov. (24.01.2018)

Až nepříjemně nelidský a krutý film. Neříkám, že lidé nemůžou být svině, ale v tomto filmu působí všichni nevěřící (nebo „jakože věřící“) jako kdyby jim dialogy sepsal Richard Dawkins či Sam Harris a oni jen odříkávali suché teze o tom, proč je křesťanství, potažmo náboženství, potažmo sám Bůh zlo v čiré podobě. Je zvláštní, že ve filmu, který je cele založený na lidských dramatech a interakcích jsou vlastně jen tři postavy, ke kterým divák může cítit skutečnou empatii (protože ostatní jsou spíše cynikové bez srdce a bez citu, nepůsobící jako lidské bytosti z masa a krve, ale jen jako mramorové sochy bez svědomí nebo kouska milosrdenství). Těmito třemi „lidskými lidmi“ jsou kněz, jeho dcera a žena, která přišla o manžela (možná ještě pak postava Dylana Morana, slabocha, který přesto má lidské okamžiky). Je trošku absurdní, že ač je autor jasně zaměřený v primární rovině na kritiku církve jsou nakonec jediné kladné postavy, které jsou schopné skutečné lidskosti ve filmu věřící. Avšak co mi přišlo hodně zajímavé byly odkazy k dvěma výrazným a význačným autorům, kteří právě o podstatě vztahu Boha-lídi a morálky-víry velice intenzivně psali a zabývali se jimi v té či oné podobě v bezmála v každém svém díle. Tím prvním je Bernanos (který je ve filmu i zmiňovaný Dylanam Moranam). Kalvárie je určitým druhem paralely na Deník venkovského faráře, kde kněz prochází podobným martýriem, nepochopením, bolestí a smrtí, ale jeho skutky a pokora mění pomalu a pozvolna lidi kolem něj, ačkoliv on sám si myslí, že je bezmocný (zatímco v Kalvárii na konci schválně probíhá shrnutí současného stavu jednotlivých protagonistů, kde každá postava dělá to, co dělala na počátku – manželka vesele podvádí manžela dál, doktor je očividně stejný cynik, etc.). Film též implicitně odkazuje na Dostojevského slavný příběh z Bratří Karamazů o velkém inkvizitorovi. V této dechberoucí pasáži Dostojevského veledíla chce inkvizitor upálit Krista, který podruhé přišel na zemi a to proto, že je až příliš dobrý a milosrdný na současný svět. Kristus při obžalobě inkvizitora mlčí, dívá se mu zpříma do očí a nechává se napadat. Na konci příběhu Kristus vstává a svého soudce-kata prostě mlčky obejme. Podobně je tomu i s knězem v Kalvárii – je vlastně archetypem Krista, který mlčky platí za hříchy druhých a pokorně nakonec dává za oběť i vlastní život. Ale krom těchto prvků mi nepřijde film příliš hlubokomyslný. Je spíš polopatický a klouže po povrchu složitých lidských i duchovních témat. (29.03.2019)