Prameny života

I když jsem Prameny života pro jeho délku viděla asi na tři zátahy, vůbec nic to neubírá na faktu, že se jedná o velmi kvalitní zpracování autobiografie tří generací. Na celém tomto projektu oceňuji hlavně rozmanitost charakterů jednotlivých postav, protože to bylo tím pravým kořením, které udrželo mou pozornost po celou dobu. Přiznávám, že ve výsledku mé sympatie získal asi nejvíc nejmladší z rodu, Robert, protože projít si tím, čím si prošel on a to bez větší úhony na jeho psychickém zdraví, je opravdu obdivuhodné. V závěrečném finále, kde se setkává po dlouhé době se svojí mamkou, bych osobně neustála, ale Robert z toho vybruslil tím nejlepším možným způsobem. Je to dlouhé životní putování s mnoha útrapami, málo radostmi, ale já myslím, že si určitě zaslouží větší diváckou pozornost. Kromě Moritze jsem neznala téměř žádného herce, ale všichni hráli tak přesvědčivě, jako bych tam v té době byla osobně s nimi.......výborné herecké výkony! (11.01.2015)

Ten, kdo od Pramenů života očekává společenskou fresku mapující vývoj Západního Německa po druhé světové válce, možná bude zklamán. Oskar Roehler totiž daleko větší důraz než na politiku a sociální ovzduší věnuje svému osobnímu prožitku, vzpomínkám vlastním či zprostředkovaným. Na třech hodinách rozvíjí intimní rodinné drama, které po celou dobu neopouští nejdůvěrnější sféru a vše je v něm podáno v maximálním citovém prožitku. Roehler nevytváří žádnou myšlenkovou nadstavbu či filosofizující rámec, jen s odzbrojující upřímností a s viditelnou chutí vypráví a vypráví, přičemž se v jemných a přitom působivých dotecích zabývá univerzálními tématy (dětství, rodičovství, manželské vztahy, generační vzpoura, dospívání, první láska i smrt). Každá epizoda je nevšední, protknutá zvláštní vnitřní naléhavostí a až familiární sdělností. Za mě rozhodně vyzdvihuji kapitolu věnovanou vztahu budoucího režiséra k citově vyvráceným rodičům, jež je jedním z nejtklivějších obrazů dětské osamělosti, které jsem měl kdy možnost vidět. Celý film nakonec uplyne jako řeka napájená neustále novými osvěžujícími prameny, rostoucí do šíře, která nakonec dokáže pozoruhodně obsáhnout všechny etapy lidského života. Stále silnější proud každou chvíli více a více strhává, společně s postupným poznáváním a proměnami postav, které jsou těmi životadárnými zdroji, které se spojují v jediný mocný tok. (02.07.2013)

Pres zdejsi vysoke hodnoceni musim s vetsinou nesouhlasit - film me nezaujal, ba chvilemi az iritoval; dlouha stopaz filmu tomu prilis nepomohla. Nedokazala jsem se ztotoznit se zadnou z postav. Dej pusobil klipovite a nesoudrzne. Asi v polovine jsem si uvedomila, ze me vubec nezajima, jak se budou osudy postav dale vyvijet, a kam se bude pribeh ubirat; jednani i vzhled postav pusobily hrozne umele a vykonstruovane...a pritomna nadsazka byla prilis mala na to, aby se jednalo o parodii, takze se film pohyboval nekde na pul cesty a pusobil neprirozene. Abych si jenom nestezovala, mel film i par hezkych sekvenci, ale vysledny dojem nezachrani. (01.07.2013)

Dost mě odrazovala délka filmu, ale nakonec jsem byl více, než jen překvapen Prameny života totiž někdy zvláštně a jindy naprosto přirozeně, vypráví příběh jedné rodiny a představuje nám ji v rámci tří generací. Tedy děda, táta a syn s tím, že vše rozjíždí po konci druhé světové války. I díky tomu se mi hrozně líbilo, že film se nebál představit nálady tehdejších dob tak, jak to prostě bylo s tím, že se dočkáte i některých ne zrovna příjemných postav, co pořád nepochopili, že Hitler byl zrůda. To, že film měl pár slabých momentů neřeším. Pořád mě na ty tři hodiny dokázal zaměstnat svým objemným příběhem tak, že na něj pravděpodobně nikdy nezapomenu. Je to taková totální výpověď tehdejší doby formou jedné obyčejně neobyčejné rodiny. (19.12.2014)

„Pramene života“ je filmom režiséra Oskara Roehlera (1959), ktorý ho natočil podľa svojej spisovateľskej prvotiny románu Pôvod (Herkunft) z roku 2011. Film začína príchodom jeho deda po 2. svetovej vojne zo sovietskeho zajatia v roku 1949, kedy boli prvé amnestie pre radových zajatých vojakov Wehrmachtu Sovietskou armádou. Vracia sa späť do svojho domova v Bavorsku ale film sa neodvíja históriou a spomienkami na zajatecké tábory, ale práve naopak ide vpred do ďalekej budúcnosti. Aj z toho dôvodu má tento film podtitul nemecká história rodiny. Spisovateľ ale aj režisér v jednej osobe sa celý svoj život vysporiadava so svojou minulosťou. Pre mňa osobne tento film bol sklamaním a omnoho lepším bol jeho film z roku 2010 Žid Süss - Film bez svedomia. Aj keď v Nemecku bol prijatý s veľkým rešpektom. (11.06.2019)