Člověk ze železa

Velice kvalitně natočený snímek, ale že si tu nikdo z uvědomělých uživatelů nestěžuje na ideologickou předpojatost? Zvláštní. Film totiž není nic jiného než hagiografické vyprávění o dobru a zlu, je to jakýsi obrácený budovatelský film, v němž se namísto socialismu a spokojených dělníků buduje morální demokratický život pomocí nespokojených dělníků. Když se něco převrátí z hlavy na nohy, tak se jen vymění znaménka, ale struktura zůstane stejná... Co je ale ve filmech budovatelských (komunistických) ideologie a propaganda, je zde - v situaci o 180 stupňů otočené - odraz pravdivých dějin, samozřejmě. Wajda se zjevně jako pravý Polák systematicky snaži svými filmy budovat legendy o svém národě, což možná může imponovat Polákům, ale lidem, kteří vidí pod žvásty o "životu v pravdě", posvěcovanými navíc neustálým (modloslužebným, pro někoho těžce morálním) "ve jménu otce i syna i ducha svatého" jen jinou formu vlastní zaslepenosti, se tato agitka jeví i díky své délce jako ne příliš příjemný zážitek. (18.06.2014)

Film navazuje tím nejtěsnějším možným způsobem na předchozí Wajdův snímek Člověk z mramoru. Psal se rok 1981 a Polsko mělo za sebou bouřlivé události kolem stávky v loděnicích a vzniku Solidarity a režim se otřásal v základech. Wajda ztratil poslední iluze, které měl o systému, takže ve filmu popsal naplno skutečnost tak, jak ji vnímal, a nebral si žádné servítky. Snímek není tak chytře strukturovaný jako Člověk z mramoru, scénář je z formálního hlediska slabší, některé scény by šly vystřihnout a zatímco u Člověka z mramoru jsem přes extrémně dlouhou stopáž ani na minutu necítil nudu, u Člověka z ocele jsem při stejné stopáži párkrát zívl. Nic to nemění na faktu, že jde pořád o velmi slušnou filmařinu, v mnoha ohledech emotivní a především, což u Wajdy dřív nebylo zvykem, taky historicky pravdivou. Nejsilnější postavou tentokrát není hrdina stávky Maciek Tomczyk ani jeho žena, ale reportér Winkel, který je hodně komplikovaným "hrdinou". Na jedné straně si nedělá nejmenší iluze o systému, na straně druhé je jeho pevnou součástí a může hodně ztratit. Má škaroup z minulosti a je vydíratelný státní mocí. Sympatizuje se stávkujícími, ale nevěří v jejich úspěch a bojí se budoucnosti. Jeho postava připomíná osudy mnoha těch, kteří se u nás zapletli se státní bezpečností a po pádu režimu čelili bez ohledu na své skutečné činy a pohnutky opovržení médií i veřejnosti. Celkový dojem: 80 %. (22.11.2008)

Člověk z mramoru je nejen zajímavou výpovědí o jisté době, ale i formálně vybroušený, Člověk ze železa již pouze na dobrém nápadu, jehož původcem je mimochodem Godard, pouze parazituje. Vysoce lze hodnotit Wajdovu odvahu natočit kritický film v době, kdy kritika komunistů vyžadovala odvahu. Dopomohla tomu určitě euforická atmosféra z doby vzniku Solidarity. Člověk z mramoru pro své natočení určitě vyžadoval mnohem větší dávku odvahy. Člověk ze železa na jednu stranu těží z toho, že je takřka přímou výpovědí o době vzniku Solidarity, na druhou stranu se právě tento fakt stává jeho největší přítěží. Celý film je značně afektovaný, svým nadšením připomíná budovatelské snímky z padesátých let, čemuž bohužel odpovídají i herecké výkony. (27.02.2022)

(1001) Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství... (29.05.2014)

Andrzej Wajda byl rozhodně člověk, který dokázal, že ve východním bloku je možné natáčet silné politické filmy, které jsou ale ve skutečnosti lidské a které se zajímají o to, jak je možné historické události pojmout z lidského pohledu. Je to dlouhé, ale ukazuje to obraz tehdejšího Polska skutečně silně a uvěřitelně. (29.11.2015)