Vinnetou - Rudý gentleman

Kniha se stejným názvem, kterou jsem četl v dětství i v dospělosti s radostí několikrát, má v sobě touhu po pomstě na Santerovi, sólové odbočky Old Shatterhanda v přestrojení za detektiva, cestu až k hranicím s Mexikem - a na to všechno je třeba zapomenout. Harald Reinl na to šel od základů jinak a chytil se dějových provázků, které v knihách zůstaly jen v záblescích vzpomínek vedlejších postav. Oproti většině adaptací literárních děl to ale bylo zázračně správné rozhodnutí. I roky poté, co jsem tuhle dvojici plnou ideálů hltal poprvé, jsem pořád stejně přimrazen. Kombinace dobrodružství a romantiky snad nikdy předtím ani potom nebyla takhle dokonale vyvážená. (20.11.2005)

Všechna filmová zpracování románů Karla Maye se sobě podobají jako vejce vejci. Scénář, který se původním dílem německého spisovatele jen volně inspiruje, opět vidí svět černobíle, kde na jedné straně jsou ti dobří a na druhé ti zlí. Zvláštní kouzlo dvojce ale dodala nemožná láska Vinnetoua a Ribanny, která ono naivní vidění světa správně oživila. (10.01.2006)

Ano, hudba je krásná, krajina kolem Plitvických jezer nádherná (nápad natáčet v bývalé "Jugošce" považuju za naprosto geniální tah německých filmařů) a srbský tělocvikář Gojko Mitič má svaly jako pravý indián :o), ale neodpustím si jako vášnivý čtenář mayovek hnidopišské rýpnutí - co to má, proboha (když už se to teda jmenuje Vinnetou), společného s předlohou? Odpověď je jednoduchá - vůbec, ale vůbec nic. V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na nezasloužené nadávání tolkienovců v souvislosti s Jacksonovým Pánem prstenů, ovšem v případě Vinnetoua se nedá mluvit ani o základní dějové kostře. Tato filmová trilogie nemá s knihama absolutně nic společného (mimo několika styčných bodů v prvním díle). Takhle jsem nucen přetrpět páně scenáristovu banální zápletku, i když - ano - hezky natočenou. Přesto mi zůstane milá vzpomínka na dětství, kdy jsem v plném kině prožíval všechna Vinnetouova dobrodružství a vášnivě sbíral filmové pohlednice :o) (29.12.2004)

K tomuto legendárnímu dobrodružnému filmu mne váže nezapomenutelná vzpomínka, která dokazuje, jak jsem ho milovala. Já, vzorňucha, jsem jako studentka asi tak v roce 1965, kdy se u nás v kině promítal, spolu s kamarádkou tajně v noci klíčem od skříně odemkla vitrínku u kina, kde byly vystaveny snímky z filmu. Každá jsme jeden sebrala – ona s koňmi a já s herci. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha a drzost, ale tolik jsem toužila ten obrázek mít. Týden jsem z toho v noci nespala v očekávání, že mne přijdou policajti zatknout. Doufám, že už je to promlčené. Po dlouhém čase jsem tuto historku podrobně vylíčila řediteli kina s omluvou. Dostalo se mi odpuštění, protože on sám byl velký filmový fanda a ještě mi daroval spoustu filmových plakátů. Dodnes na tento film nedám dopustit. Howng, domluvil jsem! (17.03.2012)

Kolegyňka Skuby 47 jednoznačně palec nahoru, i když se mi tenhle (druhý) díl nelíbil tolik jako např. první Vinetoua nebo Old Shatterhand a ani nenatropil tolik paseky v mém srdci jako ten třetí. Tento byl vlastně docela veselý oddechový, i když vlastně špatně skončil (zvlášť přečetl-li si člověk knihu). (14.07.2016)