Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec

Jak by asi vypadaly scény z filmů Luise Buñuela, kdyby míval španělský surrealista k dispozici vyšší rozpočet s bohatší výpravou a stihl by se přesunout s oblíbenými večeřemi a schůzkami postav od nenápadného půvabu buržoazie s andělem zkázy až k totálně opulentní dekadenci? ... S britským režisérem Peterem Greenawayem jsem se už setkal díky Fallům, které jsem i přes originální námět, formu a nápady přijal rozpačitěji, ovšem tímto počinem mě přes veškeré obavy dostal. Místy až nechutně odpudivému ději plnému dekadence, chronického obžerství, nízkých pudů, povrchního luxusu a žárlivosti s pomstou ab absurdum, se dostalo díky Greenawayovi na oplátku i stejně luxusního audiovizuálního provedení. Už v úvodní scéně mě chytla atmosféra a přes hořkou pachuť a nejeden moment šoku mě tohle absurdní podobenství v surrealistickém hávu často fascinovalo. Dynamické barevné obrazy, přímo nebeská Nymanova hudba a rytmicky přesně gradovaný děj vytvářejí z toho dílka nádherně vybroušenou estetickou záležitost. Plus ti herci! Živelný Michael Gambon trousící neskutečným způsobem své okázale užvaněné monology celému filmu jednoznačně kraluje, ale nelze přehlédnout ani Helen Mirren snad v každé scéně v zcela jiném, originálním účesu a kostýmu a výjimečně mě dostal (byť na menším prostoru oproti „zloděju“ Gambonovi) i Richard Bohringer, který zde se stylizovanou absurditou předvedl v roli kuchaře přesně to, co mi u jeho „nezáživných“ výkonech v Mockyho filmech vždy chybělo – až si říkám, že mu zřejmě dopomohla i angličtina, ve které se doma necítil a již samotný divný přízvuk s lámavou výslovností mu hrál při ztvárnění postavy v divném panoptiku do karet. Já bych tedy do tohoto panoptika s nevšední hostinou nechtěl vkročit ani na půl minuty, ale sledovat to přes originální vizuál a hudbu evokující staré mistry? Ani na chvíli jsem se neodtrhl ! [90%] (16.05.2023)

Dokonale odvedená práce. Výtvarná stránka je skvělá. Postavy se pohybují jen v 5 lokacích, z nichž každá má své barevné ladění. Podle daného místa se mění i barva oblečení všech zúčastněných kromě milence, který je pořád oblečen v neutrální červeno hnědé. Jeho chvíle, aby změnil svůj fyzický stav přijde až na konci. Tohle se mě jevilo jako perfektní režisérský symbolistický tah. Herci jsou dokonalí. Nejvíce prostoru dostává postava zloděje, jehož každá průpovídka je samostatný skvost. Milenec je celkem nudný patron, ale role mu víc ukázat nedovolila. Helen Mirren v roli manželky jen potvrzuje, že jí nahota nadělá žádný problém a to i ve zralém věku. Však se taky v rozhovorech po natočení Caliguly holedbala, že vyhledává různé sexuální orgie. Co je na tom pravdy, nevím, nebyl-li to jen reklamní tah. Nejmenší prostor z titulních postav dostal kuchař Richarda Bohringera, který je jen do počtu a větší čas na plátně tráví i stráví Tim Roth v roli jakéhosi zlodějova přicmrdka. A ještě jedna věc mě potěšila a to, že film nespadl do klišé, které se dost hodně nabízelo. V jedné chvíli jsem už čekal, kdy jedna z postav vyřkne repliku o tom, že kniha je potrava duše. Naštěstí se tak nestalo. (09.04.2005)

Greenawaye jsem sledoval v devadesátkách, možná proto tu u jeho klasiky nemám žádné hodnocení. Tohle je jeho výstavní kousek: vše se odehrává v kulisách (včetně těch nemnoha exteriérových scén), všechno je tu výrazné (výprava, kostýmy, líčení, hudba, emoce), je tu důraz na tělesnost (a s ní související nahotu). Přestože Greenawayovy filmy byly vždycky zajímavější svou vizuální stránkou, tady dobře drží pozornost i samotný příběh. Jo, funguje to stejně dobře i po více než třiceti letech. (07.08.2023)

Pro filmy P.Greenaway mám slabost a vůbec mi nevadí, že pro mnohé diváky je divnej. To holt umělci bývají. Zvláště výtvarní, tedy malíři... A právě malířské zacházení s filmovým obrazem je v jeho filmech úžasné. V Kuchařovi si stačí jen všímat barevného ladění jednotlivých místností, kde i skvostná H.Mirrenová bliká jako reklamní neon - tu v bílé, tam v rudé a onde v černé. O jídelních zátiších snad ani nemluvě. Greenaway komponuje své obrazy jako malířská plátna. Stačí zastavit film a obraz zarámovat. O použité hudbě se snad ani netřeba zmiňovat, má stejný účinek jako obrazová složka. Nahotou se zde nezvykle šetří, zato jídlem ne. Je libo kousek dobře propečeného Homo sapiens? (19.02.2011)

Můj první Greenaway v dávných časech mého filmového experimentování. A i když jsem pak viděl i několik jeho dalších filmů, tenhle se mi zapsal do paměti nejvíc. Dodnes si zřetelně pamatuju, jak mocně na mě zapůsobila jeho vizuální i hudební stránka, jak jsem byl plný dojmů z jeho opulentní výpravy, hýřivých kostýmů, z té přehršle barev i zvuků, z dlouhých jízd kamery restaurací i dlouhou kuchyní, ze smutné písně, kterou zpíval kuchařský učeň... bylo to kdysi dávno moje možná první setkání s tímhle způsobem filmového umění. A dodnes mám tenhle film rád, i když mi tak úplně nesedí jeho extrovertnost, jeho živočišnost a teatrálnost, ale to je můj problém, ne vada filmu. Postava Zloděje je možná jednou z nejodpornějších postav filmové historie, v kohortě jeho nohsledů se mihne i mladý zfetovaný Tim Roth, Helen Mirren odhaluje svoje nesporné tělesné půvaby a kdyby si přitom hodila pytel na hlavu, byla by ještě hezčí... Jen škoda, že působivému finále předcházejí dvě zdlouhavé a nudné scény, které spolehlivě narušují dosavadní skvělé filmové tempo. (26.01.2015)