Prosperovy knihy

Ve všech těchto odlišných oblastech se filmový či fotografický obraz mění z okna rozevřeného do znázorněného světa v plochu, na níž se jedna obrazová vrstva skládá na druhou nebo vynořuje z druhé a vytváří tak kolážové efekty, které spíše než efekt hloubky prostoru navazují efekt tloušťky obrazové plochy a vzájemnou koexistenci, kdy je střih vnesen dovnitř obrazu a prostoru za účelem vrstvení či klíčování významů. Neb vázáním listů vzniká kniha, stejně jako chronologií stran a namáčením brku do kalamáře, když dojde roztřesené ruce v návalu inspirace inkoust či dech. Love it. (01.08.2008)

Silně převažující forma pro mne dělá tento film těžko stravitelným. Malebné výtvarné hry, ohromující výprava, oslňující režijní nápady... - klobouk dolů. Jen se mi z toho vytrácí snaha sdělit autorovy myšlenky a záměry. Chybí mi vnitřní harmonie, jako by se Greenaway se Shakespearem přetahovali, kdo je geniálnější. Výsledek je pro mne nasnadě: horko těžko tři hvězdy. (19.10.2012)

Zo 4 Greenawayových filmov, ktoré som doteraz videl, sú PK jednoznačne najnáročnejšie na sledovanie naratívu. Zhruba tak trikrát. Naopak po vizuálnej stránke sú zase 3x prepracovanejšie a to je už čo povedať. Peter myslel iba na znalcov predlohy, my ostatní sme sa mohli kochať sledovaním nekonečného množstva prvkov vo vnútrozáberovej montáži. Chcel by som toto dielo vidieť ako sériu obrazov v galérii. Pod nimi by bol text a mal by som tak množstvo času si ho podrobne prečítať a tým pádom aj pochopiť. Filmu môžem vyčítať teda iba vlastnú neznalosť kontextov, ale aj o tom je hodnotenie filmov. (20.04.2016)

Peter Greenaway je magický obrazotvůrce, který mě tentokrát velmi originálně, pomocí barevné koláže scén evokujících živé malby, starých písemností, kreseb a výjevů klasického „shakespearovského“ divadla přenesl ve velkém stylu kamsi do doby dávné renesance... a mně se tam na dvě hodiny ve společnosti majestnátného hereckého projevu Johna Gielguda i nečekaně zalíbilo. Moje menší okouzlení artovým filmem tentokrát častěji vycházelo z vnitřního pocitu fascinace, než z přínosu v podobě sdělení hlubších myšlenek, které bych dokázal jasněji popsat. Nicméně ač jsem tedy z Prosperových knih oproti některým předchozím režisérovým filmům (Architektovo břicho či Kuchař, zloděj...atd.) již cítil značnou převahu formy nad obsahem, ve finále mi to až na pár pocitově roztahanějších pasáží ani příliš nevadilo, protože forma dokonale podporovala navození atmosféru umění starší doby (a současně zobrazování oné starší doby v umění), kouzelně se snoubila s obsahem sbírky knih titulní postavy, často mi svou nápaditostí (včetně muzikálové části ve druhé polovině) vystačila ve zmíněném propojení s výtvarným uměním a divadlem k podmanivému a nezaměnitelnému žážitku a rozehrané útržky z královského dvora přeci jen v těch stylizovaných dialozích k něčemu silnějšímu dospěly. [80%] (24.04.2024)

Na Greenawaye jsem jednou už narazil, když jsem se díval na Vizije Evrope, tak tam měl jeden segment. Díky tomu mě nakonec ani nepřekvapilo, že tady není scéna bez nahého člověka. Z celého filmu mám pocit, že Greenaway chtěl udělat vizuální podívanou (děj tady fakt skoro nehraje roli), a ono se mu to někdy skutečně daří, ale bohužel pouze jenom někdy. On ten film totiž strašně trpí tím, že se utápí v Greenewayově zálibě, které já moc nerozumím. Krásný obraz pro mě nevytvoří, když bude malej kluk chcát do rybníku nebo když tam bude pochodovat několik nahejch mužů. Mě to tam celé přišlo úplně zbytečné, díky čemuž celý ten film strašně trpí. Trpí i délkou, dvě hodiny jsou prostě moc a nudil jsem se. Jo, něco zajímavého tam je, ale toho zajímavého je málo. 2* (10.01.2019)