Křižáček

Divné a pomalé filmy mám rád. Pokud je předlohou příběh od básníka J. Vrchlického, pak jsem očekával poetický film. Televizní kamera mě ovšem těžce zklamala. U snímku, který chce vyprávět především obrazem (což vždy vítám), je to smutné. Několikrát jsem si vzpomněl na českou novou vlnu, tedy ne zrovna hned Vláčila, ale třeba na Němce, Sirového, Juráčka a možná i Kachyňu. Jak by asi Křižáček v jejich pojetí vypadal? A jak by mu slušel černobílý šerosvit? A proč lépe nevyužili tvůrci talentu Havlových? Zcela výjimečně se hodnocení zdržím, jelikož nechci film zatratit, ale nijak velký počet hvězdiček bych mu asi nedal. (01.07.2018)

V průběhu promítání jsem měl dost času přemýšlet. Křižáček to umožňuje, v tom možná vidím jednu z jeho předností. Někdo by u něj třeba mohl číst, plést, stihnul by si dobře popovídat, někdo by třeba stihnul skouknout ještě něco dalšího a stejně by pochopil, jak to dopadlo, aniž by se musel bát, že přišel o cokoliv podstatnýho. Protože tady nebylo podstatnýho vůbec nic. Tvůrci ujetí na modrooký blonďáky se nám, kteří to tak nemáme, jen snaží vtloukat do hlavy, že si máme dávat většího majzla na svoje chlapečky, protože čím víc jich přežije všechny ty hrozný nástrahy tohohle světa, tím veseleji pak bude na gay parties. A mají recht. Kvůli tomu to ale ještě nemuselo vyhrát Mezinárodní filmový festival kategorie A..? Vnímám to jako šílenou křivdu na Princovi a Večernici a zpětně pro ni chci aspoň 3 Oscary. (21.11.2019)

Že Roden ve filmu moc nemluví je spíš plus, protože (i když je dobrý herec) by se na něm dal krásně demonstrovat význam roztomilého českého slova "šumlovat". Přesto mě i těch pár dialogů rušilo svou podivnou toporností. Nebo absence dialogů (jedu na koni nekonečně dlouho lesem, pak potkám houf dětí, chvíli na ně čumím a pak jedu dál aniž bych se zeptal na hledaného syna?). Apropó, jízda na koni. Asi nejsem sám, komu se díky některým záběrům a přidruženým zvukům vybavilo klepání kokosovými ořechy (?). A ještě k těm dialogům, vyloženě rušivá scén pro mě byla i ta na tržišti, kde se ozve pro hlavního hrdinu nesrozumitelná italština (aby bylo všem jasné, že se cítí jako "cizáček"), načež následuje divadelní představení v češtině.....To mi jinak celkem povedenou atmosféru filmu (kamera, hudba) spolehlivě rozbíjelo. Kdyby byl film úplně němý (jen s hudbou) dal bych asi nadprůměrné hodnocení. (18.09.2017)

Křižáček na mě nefunguje z mnoha důvodů. Předně se odehrává ve zcela nedefinovaném světě, takže kontemplace stejně nedefinované hlavní postavy mi nemůže fungovat jako projekce k čemukoliv, když není stanoven ani základní vztah hrdiny k prostoru, v němž se pohybuje, natož vztah otce a syna (ne ve smyslu obliby, ale samotné definice vztahu v rodiče a dítěte v zobrazeném světě), a tedy ani není jasný důvod, proč ho Roden hledá (kvůli ženě? kvůli sobě?). Není jasné, jestli se postavy pohybují ve sféře naší psychologie, psychologie středověku nebo psychologie vrcholného romantismu, a předně není jasné, jak jakákoliv z kombinací výše zmíněných možností souvisí se stylizací filmu - režie k žádnému tomuto přístupu nedává vodítka a není s ním v kontaktu, tímto způsobem by šlo natočit cokoliv od odrazu pádu západní civilizace po studii odpolední nevolnosti. Nemám nic proti zaplňování prázdných míst, Křižáček mi ale nepředkládá dostatečně pevnou nádobu, které bych věřil natolik, abych ji chtěl naplnit. Jen několik pěkných obrazů v akademické kompozici, která se už dnes nevidí, což je škoda. 50 % (17.12.2017)

Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. (25.11.2020)