Naqoyqatsi

Nemůžu si pomoct, ale tenhle film my nejzajímavější přišel tím, co bylo zobrazováno, respektive v jaké koláži a jaké k tomu byly použity nástroje (filtrování, prolínání, které je v závěru u uměleckých děl skutečně úchvatné), ale jinak pro mě film nemá moc vypovídací schopnost. Člověk o něm může přemýšlet, ale takhle se dá přemýšlet o čemkoli, protože všechno může jitřit něčí fantazii. (07.11.2016)

Obrazová, na slova němá smršť, podpořená parádní smyčcovou hudbou. K nejlepším částem patří jednoznačně reklamní část. Pro všechny, kteří si ujíždí na audiovizuálních kompilacích vřele doporučuji. Viděno v kině, rozměr plátna tomuto vážně dodá sílu. UPRAVENO: Opakovaná projekce po mnoha letech mě celkem nemile překvapila. Žel, nemůžu zastínit obrovské zklamání. Genialita předchozích dvou dílů zůstala úplně stranou, třetí díl je otiskem jakési digitální fascinace a nadužívaná manipulace s obrazem se míjí s účinkem. Co zůstává na skvělé úrovni je hudební stránka. Naštěstí alespoň ta. (07.12.2010)

Završení projektu ve velkém stylu. Z reálného života zbyl jen předmět mediální abstrakce. Nastává éra simulace, technických obrazů, fabulace, programování. Prakticky žádný záběr (snad kromě nemluvňat, což má zřejmě symbolizovat přirozenost) není snímán normálně - vše pouze prostřednictvím filtrů nebo termovizí. Nekončící komputace ve světě, který je vnímán pouze skrz monitory, podávající naprosto falešný obraz... A k tomu ta úžasná reklama se slečnou a hamburgerem. (1001111001., 10011. 100. 11111011011) (21.04.2011)

Koyaanisqatsi: Největším dojmem z tohoto filmu, který ve mě zůstal po prvním shlédnutí bylo mé velmi časté kontrolování hodinek, jestli už se blíží konec. Proto předem říkám, že jsem ho zprvu nepochopila. Napodruhé mi ale představil neuvěřitelné (a hlavně neinscenované) vize režiséra. Pohled na opuštěný dům s vymlácenými okny byl záběrem hororu, který bych já označila písmenem A. Hudba, ač je sugestivní a k filmu se neuvěřitelně hodí, ve mě vyvolávala pocity hnusu, chaosu a beznaděje. I tak jí ale tleskám, protože hudba pro mě dostává smysl, až když ve mě nějaký dojem vyvolá a především zanechá. Pro teď sice k tomuto filmu říkám a nikdy víc ale sama tuším, že ve správnou chvíli na správném místě se na něj zase ( i když nemůžu říct s chutí) podívám. (17.05.2007)

Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Budeme se rozplývat nad Reggiovou tvorbou (jejíž impakt by byl sotva poloviční, kdyby nebylo Glassovy hudby) a to je vše. Režisér má tudíž svědomí čisté (neb stvořil, k čemu byl vnitřně puzen) a divák má o čem přemýšlet (nebo alespoň předstírat, že tak činí). Je to dobré, je to zneklidňující a mnohé odhalující. Ale, že by zase až tak moc? A jsme na začátku:Všichni to víme a je nám to v podstatě jedno. Robert Holdstock kdysi použil metaforu seškrábnutí civilizace, bující na těle universa (vysávajíc a ničíc je) a vidlácká Pantera blahé paměti burácela: "Drag The Waters Of War Just Like Never Before" (spisovatel fantasy hororů i banda groove metalistů měli překvapivě pravdu a dokázali ji komunikovat účelněji než film cílený na mladé intelektuálské publikum). Agresivitu netřeba eliminovat, nýbrž transformovat. V intenzitu (třeba takovou jakou sluje Glassova muzika a na druhém konci spektra některé sludge kapely, či Killing Joke). V kreativitu. V hledání. V empatii. Bez uzardění i v charitu. V niterný pokoj přemáhající zlobu. V cokoli smysluplného. Toto je ryze osobní vsuvka a není míněna jako urážka Reggiových snah; prostě nesnáším ten všudypřítomný didaktický podtón (btw: Život je přece taky boj). Ale třeba se mýlím a Reggiovy pohyblivé obrázky mají větší sílu, než mi připadá. Peace. (26.09.2010)