Příchozí

Dokonalost formální stránky, kdy je každý průlet, oblet nebo zkrátka jen pohled na ladnost čehokoli vizuální pohádkou, si mě získala po pár minutách. Že Amy Adams právě hraje svou životní roli, jsem pochopil už při prologu. Ale pořád jsem zůstával střízlivý, pořád jsem napjatě čekal, jak přesně že se mají ony dojemné rodinné výjevy propojit s archetypální sci-fi zápletkou a do poslední chvíle jsem nevěřil, že nebudou v klíčové chvíli působit jako náhodně sražené elementy. Nepůsobily. Místo toho Villeneuve dokazuje, že umí až nolanovsky křížit žánry, gradovat napětí a sdílet s námi vyčerpávající divácké zážitky, po kterých se z křesla zvedám tak vyždímaný, že nedokážu uvěřit, že Příchozí jsou vážně jen film. Osobní. (16.11.2016)

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Na tenhle snímek jsem krátký. Vůbec nevím, jak ho pojmout. Je to v podstatě velká žánrová událost, ale pro mě strašně neuspokojivá ve svém celku. Expozice je sice dlouhá, ale nabízí největší napětí, jelikož je ještě celkem žánrově konvenční a funguje tam největší obava z neznáma. Však také základní námět filmu je v rámci žánru vůbec ten nejkonvenčnější, co může být a hodně z toho jsme už mohli vidět v Kontaktu. Pak se to trochu rozjede ve stylu hard sci-fi ála Kmen Andromeda, jen to tedy na hard sci-fi příliš vědecké, exaktní a jasné není. A k tomu je podivné nelineární drama. Výsledek pro mě není úplně koherentní, přestože je pointa zajímavá, ale visí na vodě. Nevíme v podstatě nic a milion věcí zůstává záhadou. Ve výsledku to na mě působí podobně jako snímek Fontána. No dobře, už to nebudu k ničemu přirovnávat! No možná ještě třetí řada seriálu Torchwood. Stop! Jdem dál. Střih během celého filmu je rušivý. Film úporně ukazuje dlouhé sekvence přejíždění auta, letu helikoptérou či zvedání zdviháku, aby pak střihem skočil v příběhu dál, přestože se přeskočily zásadní věci. Tento přístup má sice oporu v pointě, ale ve chvíli, kdy ji ještě divák nezná, to nepůsobí dobře a může to docenit maximálně tak zpětně. Proces poznávání a komunikace s návštěvníky zabírá na filmu největší časový prostor. Postup je však divákovi poměrně zmatečně a povrchně zobrazen, a pro mě je tak neuspokojivý. Film jako celek se snaží vzbudit zejména iracionální "oblouznění" navzdory svému žánru, ve kterém by mělo hrát prim racio. A toto oblouznění na mě paradoxně nefungovalo dobře, protože mi tam právě chybělo více toho racia. A přestože si tu řada z komentujících stěžuje na "dovysvětlovací závěr", z mého pohledu nebylo vysvětleno takřka nic, a celkem mě to po skončení trápilo. Přesto je to relativně unikátní film, který jde za hranu běžného vyprávění a má výborný hudebně/zvukový podklad. Cením si na něm, že ukazuje, byť velmi zjednoduššeně, jak by takový první kontakt skutečně mohl vypadat. Žádné velké akční bitvy vesmírných korábů a ozbrojených jednotek, žádní humanoidi, ale především politická nejistota a mimozemšťané, co jsou nejen zcela odlišní vzhledem, ale i celkovým chápáním světa/vesmíru jako takového. Bohužel i přes snahu o hodnověrné vyprávění pro mě film selhává právě na něm. Nějak jsem tomu prostě neuvěřil, a to proto, protože jsem nedostal dost informací. Je to něco, jako když Mojžíš vstoupil do Rudého moře, a to se rozestoupilo. Některým z nás toto stačí, druzí mají otázky. (11.02.2017)

Já té celé cestě jednoduše ne(u)věřil. Žádná díra do světa sci-fi, žádné přemoudřelé pokyvování hlavami. Jen ukrutně vážný tón a řada momentů, které nestrhnou. Ano, tvůrci dokáží scéně skoro lusknutím prstů vtisknout potřebnou náladu, zároveň se nám ovšem snaží namluvit, že výsledek je hlubší, než jakým ve skutečnosti je. Příchod těch druhých v podobě dvanácti výhružně vypadajících kosmických lodí je uspěchaný, nevím, zda to byl záměr, ale najednou si už předáváme první slůvka. Přitom jinak postupujeme velmi pomalu, kanadský tvůrce, designově precizní Denis Villeneuve rozhodně nepřináší testosteronovou zábavu plnou padajících mrakodrapů, nýbrž komorní kus o kontaktu s mimozemskou civilizací a jednu velkou existenciální úvahu o osudu. Jenže leccos jsem vnímal hrozně účelově a uměle (návodné dialogy, flashbacky s dcerou, zbraněmi hrozí dle očekávání nejprve Čína s Ruskem), přitažlivou zápletku rozmělňujeme na docela obyčejné melodrama (jenže zatraceně chladné). Samozřejmě je to skvěle natočené, sestříhané, z roztesknělé On the Nature of Daylight mrazí, ale to není všechno. Takže pardon za ten výraz, ale za mě místy křečovité. Možná i proto, že neucvrkávám ani z Nolana. Což ostatně většina komentujících určitě ano. (22.01.2017)

Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta... (11.11.2016)